Ryk potrefených

Marek Řezanka

Prý když dva truchlí, není to to samé.

Názorný příklad nikdy neublíží:

Na Staroměstském náměstí, jež známe,

nedávno se to hemžilo jen kříži.

„Milion chvilek“ kampaň protivládní

rozjel, že za smrt vláda zodpovídá.

Média nectí: „Padni komu padni“.

Hned pěla ódy, jak se leskne křída.

Prý skvělý počin, ohlas v zahraničí,

každý měl vidět vzkazy srdcervoucí.

To jenom vládu jako zrůdu líčí:

Vše dělá špatně, nezaslouží soucit.

Na opozici nikdo nenadává,

to jenom vlády se vše špatné týká.

Světla ramp září – scéna je ta pravá,

bonusem byly fotky od Šibíka.

Když ale planou svíčky na nádvoří,

tu vlna zášti vzedme se – těch malých:

Hned mají kecy, ať hradní pán shoří,

a také posměch, že je z plastu kalich.

Křída je věčná – plast však pomíjivý.

Zástup „všech slušných“ Zemana dál kárá.

Obludní skřeti svoje tváře křiví,

do toho přání smrti od Jetmara.

Zeman jen tolik v proslovu svém zmíní,

že přišlo velmi brzy rozvolnění,

a že my všichni v podstatě jsme vinni

tím, že tu řada z nás už zkrátka není.

Lhostejnost totiž pandemii živí.

Zeman vzdal úctu všem, kdo pomáhají:

Minuta ticha umí dělat divy.

Památce mrtvých poklonil se v máji.

Ženíšek, Honzejk okamžitě zmíní,

jak že to celé není vůbec vkusné.

Kdyby však v plastu svíčky dali jiní,

tak pějí ódy – až z nich jeden usne.

Poselství ČéTé skoro nevysílá.

Zeman holt není její oblíbený.

Páchne zde stoka – a je to fakt síla,

když dvojí metr vládne beze změny.