Rusko zaplatilo poslední dluhy po Sovětském svazu, kdy  Německo zaplatí ty své?

Rusko je nástupnickým státem SSSR. Z hlediska mezinárodního práva je proto povinno zaplatit dluhy sovětského státu.

I nám Rusko již před několika lety zaplatilo sovětský dluh.  Nemuseli jsme ani moc naléhat a peníze jsme dostali,.

Pokud si představujete, že nástupnické státy běžně platí dluhy po svém předchůdci, jste na velkém omylu.

Nemusíme chodit ani moc daleko. SRN je nástupnickým státem hitlerovského Německa.   Podle mezinárodních dohod, zvláště pak podle Pařížské reparační dohody, je povinné zaplatit reparace,. Tuto povinnost mu ukládá i jeden z hlavních principů mezinárodního práva, který říká, že povinností agresora je uhradit svým obětem  všechny škody, které jim agresí vznikly.

A jak tuto povinnost plní Německo?  SRN nám dluhuje na reparacích na 360 miliard předválečných korun, tj. asi více než 3 biliony dnešních korun. Z této sumy nám dosud zaplatila necelých půl procenta.

Od 70. let nám kancléři Německa či ministři zahraničních věcí a jiní němečtí politici slibovali, že nám reparace zaplatí, ale až po sjednocení Německa. To nám ještě sliboval i H.–D. Genscher, který jen prosil o to, abychom měli ještě strpení nějakou dobu. Německo se sjednocuje a jakmile dojde i ke skutečnému sjednocení, rychle se o reparacích dohodneme. Pak ještě Němci argumentovali, že čas jim zabírají celoněmecké volby. A potom...

Co bylo po tom? Nic! Němci s námi o reparacích odmítli jednat. Dnešní naši mocipáni v čele se Sobotkou, předsedou vlády ČR, se snaží nás přesvědčit, že jsme se reparací vzdali, a to  Česko–německou deklaraci z r. 1997.  Co k tomu dodat?

Německo je povinným státem. A to se svých povinností zaplatit reparace nemohlo vzdát.  Tato jeho povinnost vyplývá z m mnohostranných mezinárodních  smluv a uvedeného principu mezinárodního práva o agresorovi a jeho obětech. My se proto nemůžeme ani tvářit, že by Německo se své povinnosti zaplatit reparace zbavilo. Ta jeho povinnost trvá. A trvá i naše právo na reparace.

Nebylo z hlediska mezinárodního práva možné, aby deklarace zbavila povinnosti agresora a práv jeho oběti, které bylo založeny mnohostrannými mrzinárodními smlouvami. Pařížská reparační smlouva měla 18 signatářů, a proto, aby se změnily povinnosti a práva stanovená touto smlouvou, by bylo třeba, aby všichni původní signatáři se na novém obsahu smlouvy dohodli. To se nestalo. Tvářit se, že jsme tak mohli učinit sami s Německem, je, jak jsme přesvědčeni, právní diletantismus.

Stručně řečeno. Povinnost Německa nám, a nejen nám, zaplatit reparace trvá, a rovněž je nezměněno i naše právo na reparace. Nyní jde o to, abychom začali jednat, aby nám Německo reparace zaplatilo.

Média hlavního proudu nás snad denně přesvědčují o tom, jak dosud nebývale dobré vztahy mezi ČR a SRN existují. S Německem vedeme i tzv. strategický dialog, který na nás má vložit německý chomout. Tak co Německu ještě brání, aby nám zaplatilo reparace? Je to údajně náš spojenec. Jistě němečtí mocipáni také ví, že dobré účty dělají dobré přátele. Rusko se nám česká i německá média naopak snaží vylíčit, a to již dlouhodobě, jako říši zla. Ale jak je to možné, že tato tzv. říše zla nám dluh ze sovětské éry zaplatila, ale skvělá a přátelská německá mocnost tak nechce učinit ani náhodou?  A tak si můžeme položit otázku, kdo s námi skutečně přátelsky a spojenecky jedná? Je to Rusko nebo Německo? Myslím si, že další slova jsou zcela zbytečná.

J. Skalský

Několik slov závěrem

Jak je vidět, i barvy naší a ruské vlajky jsou stejné. Čeština a ruština jsou blízké jazyky. Rozumíme si bez tlumočníka. A byli to především Rusové, co nás zachránili od genocidy, již nám Němci chystali. Nebýt vítězných spojenců a našeho odboje, český národ by již neexistoval a naše historické území by bylo osídleno Němci.