Ruské menšiny, žijící na území jiných států, nemají zpravidla plná menšinová práva

I když v posledních letech postavení ruských menšin se přece někde zčásti zlepšuje, nelze mluvit o tom, že by se těšily obvyklým plným právům národnostních menšin. Rusové jsou zpravidla považováni za občany druhého řádu, pokud je jim občanství státu, v němž žijí, je vůbec poskytnuto. A to dokonce, i když se v tomto státu již narodili.

Těžké postavení Rusové měli a zčásti dosud mají na území pobaltských států a v některých bývalých asijských sovětských republikách.

O postavení Rusů v Čečensku, kdy tam probíhaly války, lze vyprávět celé balady. Bylo až neuvěřitelné, že v řadě případů tam Rusové žili v postavení téměř až otrockém. Jejich život byl dennodenně nepředstavitelně těžký.

Po rozpadu SSSR zůstaly Rusové, byly jich miliony, v „zahraničí“, přestože žili dále v místech svého dlouholetého trvalého pobytu.

Když Maďarům na Ukrajině berou jejich rodný jazyk, Maďarsko se hlasitě ozývá, dokonce činí rozhodné diplomatické kroky. Rusům však berou nejen jejich mateřský jazyk, ale nadto jsou pronásledovaní. Ukrajinští fašisté jdou až do ruské krve. A to je v pořádku? Proč neprotestujeme? Proč dále probíhá konflikt v Doněcku? Proč tam musí stále umírat lidé? Kdo nese odpovědnost?

Svého času si ztěžovali i Poláci na neplnoprávné postavení polské menšiny v pobaltských státech. Nesmířili se s neuspokojivým stavem a usilovali o jejich zlepšení. Jejich jednání je zcela pochopitelné.

Co kdyby se takto na Ukrajině a v Pobaltí zacházelo s německou menšinou? Co kdyby byla považována za méněcennou? Co by dělalo Německo a celá Evropská unie? Jistě si vše dovedeme představit.

Nejde však jenom o to, abychom konstatovali, že všechny národnostní menšiny mají mít zásadně stejná práva, ale také současně usilovali o to, aby tomu tak bylo i v běžném občanském životě. Všichni lidé jsou si rovní!

Společnost, v níž žijí občané druhého řádu, je nemocnou společností. Musí být léčena. Dobrým příkladem, dobrým slovem a potřebnou pomocí. Pokud však trvá toto onemocnění téměř 30 let, vzrůstá nebezpečí řešení tohoto všelidského problému i jinou cestou, než politickou a právní. Nebo je cílem určitých sil v Evropě eskalovat konfliktní situaci? Co však vše může následovat? Jsme si toho dobře vědomí?

Když jsme svého času na problém upozornili naše ministerstvo zahraničí, tehdy byl ministrem Karel Schwarzenberg, dostalo se nám odpovědi asi v tom smyslu, že situace ruských menšin „se studuje“. Od té doby uběhly další roky. Problém se stále studuje, zřejmě, ale výsledky nejsou zatím viditelné. Jaká škoda! Platí menšinová národnostní práva jen pro některé menšiny? Praxe to v určitých případech potvrzuje. Charta lidských práv a svobod, schválená OSN již v roce 1948, je pro některé státy neznámým dokumentem?

Mezinárodní právo obsahuje jednu významnou zásadu. Jde o princip reciprocity. Stručně řečeno. Kolik práv má německá menšina v ČR, tolik práv má mít česká menšina v Německu. A tento princip platí, má platit, u všech dalších států stejně. Přesto ani Slováci a Poláci, žijící na území Německa, nejsou považováni za národnostní menšinu. Obzvlášť Poláci se cítí tímto stavem silně znepokojeni a čas od času požadují pro své krajany uznání statutu národnostní menšiny.

V našem případě musíme bohužel konstatovat, že Němci Čechy žijící na území Německa nepovažují za národnostní menšinu. Vypracovali si na to zvláštní zákon. A přesto německá menšina u nás žije v privilegovaném postavení. Ještě ke zmíněnému německému zákonu. Ten například uznává Lužické Srby za národnostní menšinu. Ale jaká je skutečnost? Zbytek Lužických Srbů, kdysi podmaněných Němci, žije na svém původním historickém území, kdežto Němci, kteří postupně do Lužice přišli, byli přistěhovalci, kolonisté. Přesto ani Slováci a Poláci, žijící na území Německa, nejsou považováni za národnostní menšinu

J. Skalský