Rok bohatý na činy zbabělé a hloupé, naštěstí i činy žádoucí a odvážné

Při hodnocení končícího roku se nelze ubránit studu a opovržení nad řadou činů našich veřejných činitelů. Řada rádobyhrdinů a mediálních pseudohvězd se ukájela vlastní nicotou násobenou množstvím neuvěřitelně pitomých výroků a nezřídka i činů hodných hitlerovských pohrobků. Jiní se rádi vžívali do rolí hrdých bojovníků za svobodu a demokracii údajně utlačovaných národů, ačkoliv nic nevědí ani o jejich historii a kultuře, natožpak o současném stavu světa se všemi složitostmi vyplývajícími z obrovského a stále rostoucího přívalu informací a zásadních změn ve všech oborech lidské činnosti.

Hlasití zastánci liberální demokratury na věčné časy a volného trhu v jeho nejčistší podobě, mají vždy ve všem jasno, a proto tak rádi z televizních obrazovek, rozhlasových vln a sociálních sítí poučují pomýlené jedince, celé politické strany a hnutí i další organizované a neorganizované občany o tom, co je nutné dělat, aby zažité pořádky zůstaly ve své zahnívající podobě co nejdelší dobu neměnné. Naštěstí však v naší zemi stále žije mnoho lidí, kteří se nenechali koupit ani zastrašit a při vědomí vlastní odpovědnosti za životy současníků i příštích generací si uchovali schopnost kritického myšlení a zdravého rozumu. Lidí hájících českou národní hrdost a odkaz předků, kteří se zasloužili o rozvoj vlasti a její další existenci v dobách ohrožení, u nás není málo, což je při všech špatných přece jen dobrá zpráva. Jsou mezi námi stále i osobnosti s přirozenou autoritou, nabízející rozumnou a životaschopnou alternativu vůči neudržitelné modle konzumu a ekonomického růstu za každou cenu.

Kdyby hloupost nadnášela aneb arogantní omezenci v akci

Člověk by si nutně musel myslet, pokud by neznal skutečnou realitu v její neúprosné podobě, že nejakutnějším problémem našeho hlavního města je odstraňování soch z veřejných prostranství, jejich nahrazování sochami a pamětními deskami novými, většinou navíc nejen značně nevkusnými, ale především velebícími nepřátele či přímo vrahy našeho národa. Stejně jako přejmenování ulic a náměstí dle požadavků Velkého bratra. V každé zemi jsou ve všech dobách přítomné síly pohrdající vlastním národem, jeho dějinami, osobnostmi. Pokud tyto destrukční elementy ovládnou klíčové instituce, může se národ snadno ocitnout ve vážném nebezpečí. V normálních časech se jim říká vlastizrádci. Dnes vlasti škodící činy někteří dokonce nazývají pravým Evropanstvím či přihlášením se k hodnotám euroatlantické civilizace, která je prý jediná schopná vést tento svět na cestě k pokroku. To, že je tato civilizace, tedy její agresivní a nenasytná část, schopná vést tento svět až k jeho sebezničení, o tom raději cudně mlčí. Věnují se vehementně raději jiným činnostem. Většinou neuvěřitelně hloupým, nejčastěji za účelem vlastní mediální prezentace.

Řídit hlavní město způsobem, kdy na prvním místě je řešení nejpalčivějších problémů, léta ladem ležících restů, dlouhodobě odkládaných záležitostí, zejména těch, kde nelze získat okamžitě kladné politické body a odolávat přitom tlakům vlivných finančních skupin, které sledují vždy na prvním místě zisk, bez ohledu na důsledky, to vyžaduje nejen odbornost a odvahu, ale i silnou, neprodejnou morálku. Prostě silného člověka, skutečnou osobnost, nikoliv kašpárka na nitkách loutkovodičů ze zahraniční ambasády. Pokud by v čele jakékoliv města stála taková hvězdná pěchota, která nyní vládne Praze, lidé by ji dávno vyhnali dělat něco skutečně užitečného. Jenže stát ve státě si žije svým vlastním životem a pokud v jeho čele navíc stojí nekompetentní parta arogantních ignorantů, pak jsou výsledky zcela tragické.

Za minulého režimu se nejednou hořekovalo nad stavem pražských památek, ničením Stromovky, údajnou necitlivou stavbou sídlišť, stejně jako nepružnými službami a nedobrým stavem ovzduší. Mnoho těchto kritik bylo samozřejmě do značné míry opodstatněných. Jenže minulý, stále tolik kritizovaný, režim také mnohé vybudoval. Hodně pozitivního pro obyčejné lidi. Od moderních komunikací, přes zásadní modernizaci a rozšíření školských, zdravotnických a kulturních zařízení, až po ony stále vysmívané paneláky. Předlistopadová vedení Prahy navíc, sice ne vždy žádoucím způsobem a s dostatečnou rychlostí, problémy řešila či se o to aspoň snažila. Dnešní konšelé v prvé řadě hrají pochybné hry na vlastní zahraniční politiku, vlastní výklad dějin a věnují se podobným kratochvílím. Vůbec je přitom netrápí, že výklad historie v jejich podání je vylhaný až do krajnosti. Jak jinak nazvat výrok, že v roce 1945 se Praha osvobodila sama a že znovupostavení Mariánského sloupu je symbolem světlých okamžiků našich dějin. Ne, k těmto lžím skutečně nelze mlčet, jelikož kdo mlčí souhlasí. Současní konšelé Prahy se také rádi přidávají k pochybným veřejným kampaním agresivních menšin, dožadujících se dalších a dalších práv, ačkoliv mají práva v podstatě jako každý jiný. Ke svým povinnostem vůči společnosti se pak raději vůbec nehlásí. Což je dnes velmi příznačné. Ryba však zapáchá od hlavy. Mediální prezentace na prvním místě, toť vizitka dnešních vládců hlavního města. Skutečná práce zůstává takřka neviditelná, jelikož ten, kdo neumí, prostě neumí. A nevylže se z toho, ani mnoha pochybnými aktivitami, z nichž některé přímo volají po hospitalizaci u doktora Chocholouška. Pokud by se mělo veřejně hodnotit dle skutečně prokazatelně odvedené konkrétní práce, kdo si zaslouží za letošní pracovní výkony jednoznačně palec dolů, pak by to na prvním místě nejspíše bylo právě vedení našeho hlavního města. V těsném závěsu by následovala vedení některých městských částí hlavního města. I zde byly provozovány mediální hry a reálná činnost velmi pokulhávala. A v hlavním městě bychom mohli ještě setrvat.

Palec dolů totiž zaslouží i Senát. Stačí se podívat, čím se ctihodní členové tohoto, širokou veřejností dlouhodobě odmítaného, orgánu v roce 2020 zabývali. Převládala řečnická cvičení nevalné úrovně na tisíckrát omletá témata demokracie a lidských práv, samozřejmě v pojetí a dle výkladu zastánců liberální demokracie jako vrcholu dějin. Senát se zmohl jen na ubohoučké kampaně typu Antizeman a Antibabiš a blekotání o největším světovém nebezpečí pro svobodu a demokracii v podobě Ruska a Číny. Rovněž na házení klacků pod nohy vládě se ještě zmohli naši zbyteční a velmi drazí senátoři. Když už nic rozumného nevykonáme, budeme aspoň ze všech sil škodit. Ať si ty prachy za něco taky zasloužíme. Senát PČR : Aktualita: Senátory znepokojuje nominace Hany Lipovské do Rady ČT, zaslali České biskupské konferenci otevřený dopis (senat.cz)

Senát PČR : Aktualita: Senát vyvěsil historickou vlajku Běloruska (senat.cz)

https://www.senat.cz/zpravodajstvi/zprava.php?ke_dni=29.12.2020&O=13&id=3064&from=V

Vše pak vyvrcholilo trucpodnikem předsedy Senátu v podobě naprosto zbytečné cesty na Taiwan. Co užitečného tato cesta přinesla naší zemi, to bychom nenašli ani pod lupou. Pan Vystrčil toužil, stůj co stůj, zůstat v čele Senátu, a tak si udělal za peníze daňových poplatníků luxusní sebeprezentaci. Vzhledem k jeho současnému složení, mu právě tato cesta přinesla silné trumfy. A tak v čele jedné z našich parlamentních komor dál zůstává v podstatě nevýrazná osoba, tuctový politik okresního formátu.

Palec dolů za svoji letošní práci zaslouží i Česká televize. Zejména pak pánová Moravec, Wollner a Železný se jako obvykle prezentovali politickým aktivismem a sebestřednou arogancí ve stylu přemoudřelých Brouků Pytlíků. ČT nadále selhává jako veřejnoprávní médium, které má informovat nestranně a dávat prostor širokému názorovému poli. Stačí se podívat na výběr témat publicistických pořadů a hostů. Vše dle jednotného ideologického metru. Až na ojedinělé výjimky. Proč bychom právě v ČT nemohli čas od času vidět i nějaký současný ruský film či dokument? Či filmovou tvorbu jiných slovanských zemí. Vždyť to, co se k nám hrne ze Západu je často pouhý brak. Divák platící koncesionářské poplatky má plné právo považovat skutečně objektivní zpravodajství a výrazný záběr při prezentaci filmové a dokumentární tvorby. ČT zachraňuje zbytky své reputace často jen díky bohatému archivu ještě z předlistopadových časů. Třeba na kvalitní zábavné pořady či natočení divácky přitažlivého seriálu čekáme už příliš dlouho a stále marně.

Pravicová opozice v Poslanecké Sněmovně se ani letos příliš nevyznamenala. Kompetentních návrhů, které by zlepšily život prostých lidí v naší zemi, jsme se od ní prakticky nedočkali. Zato siláckých slov se urodilo mnoho. Pravicoví poslanci najeli na jednotnou taktiku ve stylu, vše co pochází od vlády, od ďábla jest. Zejména profláknuté figury z ODS a TOP 09 svým falešným moralizováním, neustálým opakováním neoliberálních příručkových frází a spoléháním se na krátkou paměť voličů znovu jasně ukázaly, co by nás asi čekalo, kdyby se snad dostaly do vlády. Jejich recepty nejsou ničím jiným, než opakováním, byť v modernější podobě, toho, co provozovala baronka Thatcherová v Anglii v 80. letech. Vše podstatné je obsaženo ve třech kouzelných slůvkách – privatizace, liberalizace, deregulace. Těchto výdobytků jsme si dosyta užili zejména v 90. letech a málokdo by je chtěl znovu opakovat. A jako bonbónek navrch prosazují tito kazatelé pravých evropských hodnot a neoliberalismu nutnost zavedení jednotné evropské měny i v České republice. Zřejmě spoléhají na to, že když už se naši občané nechali za posledních 30 let tolikrát okrást, tak ještě jeden podobný počin bez velkého reptání překousnou.

Pomyslný seznam kazisvětů může symbolicky uzavřít Věra Jourová. Dostala lukrativní flek v Bruselu, a tak vykazuje sice naprosto zbytečnou, ale přece aktivitu. Její snaha za každou cenu dokázat, že v Polsku a Maďarsku jsou prý ohrožena ústavní práva a svobody, hraničí až s chorobnou posedlostí, usvědčit z těžkého zločinu někoho, bez jakýchkoliv pádných důkazů a to jen proto, že nám není právě dvakrát sympatický. Agenda, která byla evropské bojovnici za lidská práva Jourové z laskavé vůle vládců Evropské unie svěřena, je jasným důkazem toho, že v evropských orgánech je stále dost prostoru pro nesmyslné pracovní pozice, které nemají žádný reálný přínos. Jde o uměle vytvořená koryta, jejichž účelem je ukázat (jaká to ironie), že i zástupce z malé členské země, může rozhodovat o „životně důležitých záležitostech“. Výsledek je ten, že Jourová akorát dělá ostudu naší zemi, což může v konečném důsledku poškodit dosud stále ještě solidní vztahy s našimi sousedy.

Přece jen bychom ještě neměli zapomenout na novopečenou senátorku Mirku Němcovou. Ta má za sebou již dost dlouhou politickou kariéru a v ní namísto skutečných činů ve prospěch této země jasně převládly značně nudné rétorické výstupy a teatrální gesta, za která by se nemusel stydět nejeden herecký bard na jevišti naší první scény. Němcová raději nekandidovala ve svém domovském volebním obvodu na Vysočině, jelikož včas správně poznala, že ve své domovině by jí voliči nepochybně dali košem. Vzala tedy s neskrývanou radostí a úlevou nejpravicovější senátní obvod u nás, takže bez velkého překvapení rozšířila řady senátorů ODS. Nezvýšila však ani o píď intelektuální úroveň Senátu a stále uvadající zbytky jeho důstojnosti. Přibyl tak jen další protizemanovský a protibabišovský hlas do hejna a znova se tak v plném světle zvýraznila zbytečnost Senátu pro naši malou a novodobými spojenci ze všech sil vytěžovanou republiku. Prý první dáma české politiky. Nikoliv, paní senátorko, na to nemáte a nikdy mít nebudete, abyste bez jakékoliv ironie takto mohla býti nazývána. Ostatně nezaškodí pro příklad uvést pár myšlenkových perel naší nové senátorky. Jak říkal svého času humorista Miloslav Šimek – „komu není shůry dáno, v politice nekoupí.“ V tomto případě toto rčení platí beze zbytku. Prezident velezrazuje, premiér podvádí, Bečva je mrtvá a čínský vir k tomu ~ Miroslava Němcová (miroslavanemcova.cz)

Odbornost, odvaha, poctivost a upřímné vlastenectví – máme na čem stavět

Pokud bychom měli připomenout činy všeobecně prospěšné, kde na prvním místě stála poctivost a nezřídka i odvaha, je nutno v každém případě jmenovat europoslance Ivana Davida. Nejen, že byl sice menšinovým, ale zato jednoznačným hlasem zdravého rozumu a vysoké odbornosti v Evropském parlamentu, ale také pravidelně informoval bez cenzury o tom, co se dnes skutečně zásadního nejen na půdě Evropského parlamentu, a nejen v Evropě děje. Nemohl přitom opakovaně opomenout ani příklad Řecka, kterého nechala a nechává EU napospas agresivním výpadům Turecka při narušování jeho územní suverenity. Tetka Merkelová přece nebude tureckého diktátora dráždit hrozbou sankcí, aby náhodou neotevřel stavidla a nepustil do Evropy další hordy muslimských nájezdníků. MUDr. Ivan David, CSc – poslanec Evropského parlamentu

Velmi záslužným počinem se stalo opakované letní setkání vlastenců v Příčovech. Přes negativní mediální nálepky se zde sešly stovky lidí. Ten, kdo sem zavítal, rozhodně nelitoval a mohl si vyslechnout zajímavé referáty z úst nadmíru povolaných, vyměnit názory na aktuální dění a posílit v přesvědčení, že hodnoty jako rodina a vlast jsou naprostým základem naší další národní budoucnosti. Po všech stránkách vydařené setkání se stalo zdrojem inspirace i posilou do dnů všedních pro všechny vlastence a všechny lidi dobré vůle. I zde si účastníci mohli připomenout, že tradiční hodnoty je dnes nutno nejen bránit, ale za ně i bojovat. Na viděnou v Příčovech! (mesicnikmy.cz)

Také organizátoři Litoměřického odborného semináře, letos již jeho šestého ročníku, se nenechali zahanbit a pozvali, podobně jako v předchozích ročnících, velmi zajímavé a kvalifikované hosty. Hovořilo se zde nejen o katastrofálním stavu naší justice a státem tolerovaných šmejdech, kteří ničí dál životy nejen starších lidí, ale i o současném nedůstojném postavení České republiky v Evropě i ve světě, hlavních soudobých hrozbách i o tom, jak jim čelit. Po všech stránkách pečlivě připravená akce se již zařadila mezi tradiční sekání těch, kteří mají chuť a odvahu hledat alternativu k neudržitelné realitě pohrdání právem, nekonečného růstu, zbrojení a nerovností s katastrofálními důsledky pro celé lidstvo. Litoměřický odborný seminář 2020: Okresní výbor KSČM Litoměřice (kscmlitomerice.cz)

Nejen poděkování, ale i podporu pak zaslouží všichni, kteří dokáží i v současných nesnadných podmínkách, vydávat vlastenecky zaměřený tisk. Jedná se navíc často o tituly nejen se solidní úrovní a erudovaným autorským zázemím, ale i tradicí. Patří sem především měsíčníky Národní osvobození, Slovanská vzájemnost, MY či Severočeská pravda. Stejně jako týdeník Unie českých spisovatelů LUK, vycházející již řadu let tradičně jako součást středečních Haló novin. Mezi vlastenecký a levicově orientovaný tisk pak patří od 90. let také marxistický dvouměsíčník Dialog a se stejnou periodicitou vydávaný Hraničář jako zpravodaj Klubů českého pohraničí. Nalezneme zde, stručně řečeno, mnohé z toho, co na stránkách běžných novin schází. Praktický formát a necenzurované informace o všem, co hýbe kulturním i politickým světem, pak nabízí i mediální blokádou dobře skrytý čtvrtletník Lípa. Také on se staví za obhajobu historické pravdy a všeho kvalitního z naší národní kultury. U všech zmiňovaných titulů, můžeme kromě posilování národní hrdosti a zajímavého záběru témat, bez filtrování nehodících se informací, nesporně ocenit také to, že za nimi nestojí žádný velký vydavatel. Ani český ani zahraniční. Nutno však dodat, že uvedený tisk by nemohl vycházet bez stálých i nových předplatitelů, sponzorů a zejména drobných dárců. Na nějaké dotace od ministerstev a podobných orgánů nelze většinou pomýšlet. Má to však jednu klíčovou výhodu – skutečnou svobodu slova bez nepatřičných zásahů z vyšších míst. A to je hodnota, kterou stojí za to podporovat.

Velký dík samozřejmě patří všem aktivním členům vlasteneckých spolků a sdružení za jejich obětavou činnost, včetně nezastupitelné činnosti publikační. Není divu, že se některé z těchto spolků stávají terčem dlouhodobých nenávistných kampaní systematicky živených našimi veřejnoprávními mediálními kanály. Zejména členové Českého svazu bojovníků za svobodu dobře vědí, co taková nenávistná kampaň obnáší. Český svaz bojovníků za svobodu | ČSBS (svazbojovniku.cz)

Sympatické aktivity v končícím roce vykazovala Aliance národních sil. Její program je programem důsledné obhajoby zájmů naší země. Ne náhodou se v něm objevuje požadavek na vystoupení země z EU i NATO. Jen tak je totiž možné se vymanit z vazalského postavení nesvéprávné kolonie. Pokud by se v rámci Aliance národních sil podařilo zastřešit hlavní vlastenecké síly v ČR, její hlas by mocní této země museli brát vážně. Aliance národních sil (aliancenarodnichsil.cz)

Ocenění zaslouží i ti z našich historiků, kteří si uchovali smysl pro vysokou úroveň své práce a nestydí se za dějiny svého národa, ani za to že jsou Češi. Zmínil bych za všechny aspoň dvě jména takovýchto osobností - Jiří Jaroš Nickelli a Jaroslav Bašta. Oba pánové jsou velmi aktivní rovněž v publikační činnosti, což je samozřejmě špatná zpráva pro všechny rychlokvašené historiky, přepisovače dějin, prodejné novináře a podobnou havěť. http://www.novarepublika.cz/search?q=ji%C5%99%C3%AD+jaro%C5%A1+nickelli

Stále se u nás zapomíná na neskutečnou porci práce vykonávanou dobrovolníky. Ať už v sociální oblasti, kultuře, ochraně přírody a památek nebo při volnočasových aktivitách mládeže a v mnoha jiných oblastech. Jejich práce zůstává stále nedoceněna. Podobně jako nezištnost dobrovolných dárců krve. I jejich vysoce morální postoj k druhým lidem je stále společensky nedoceněn. Dobrovolnik.cz

Zatímco práce některých sdružení věnujících se charitativní činnosti a projektům směřovaným do této oblasti, je mediálně dobře prezentovaná, o jiných se tolik nepíše. A to i přesto, že pracují v neuvěřitelně skromných podmínkách a vykonávají vysoce prospěšnou práci. Například česká pobočka Mezinárodní křesťanské solidarity (CSI) má na svém kontě množství aktivit ve prospěch ohrožených křesťanských komunit v arabských zemích i jinde ve světě. V posledních letech směřuje velká část pomoci do Sýrie, například ve formě léků, potravin, oblečení či školních potřeb pro děti. Jaký to rozdíl oproti opatrnickému postoji řady vysokých představitelů katolické církve, kteří k perzekuci křesťanů v řadě zemí mlčí a místo svého poslání se více věnují tomu, jak se dostat k dalšímu majetku. U humanitárních projektů platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává a že velká část pomoci vzniká z řady drobných darů, často zejména od lidí, kteří mají sami dost hluboko do kapsy. Vysoce humánní postoj těchto lidí je v příkrém kontrastu vůči těm, kdo charitu dělají hlavně pro své vlastní zviditelnění… Projekty - CSI Cesko (csi-cr.cz)