Reakce na rozhovor Tomáše Klézla s doc. Ivanou Čornejovou
11. 11. 2020
Na http://zprávy aktuálně.cz/…box, vyšel rozhovor Tomáše Klézla s historičkou doc. Ivanou Čornejovou, CSc., na téma „Doba temna je mýtus. Kdyby Češi na Bílé hoře vyhráli, bylo by hůř.“
Shrnutí několika názorů doc. Ivany Čornejové a kritické poznámky
Doc. Čornejová považuje za nesprávné vnímat prohranou bitvu českými stavy jako extrémně negativní, neboť o širším povědomí bitvy nemají Češi obecné povědomí Jako příklad jednoho z mýtů uvádí pověst o hrdinných Moravanech, která pochází až ze 17. století. Považuje za nepřijatelné, že bitva je stále symbolem „ doby temna“, útlaku se strany Habsburků, a to i ve školách, že neexistovala literatura kromě lidové tvorby v důsledku jezuitského tmářství. Tradici tohoto výkladu vidí od obrození přes A. Jiráska, T. G. Masaryka a Z. Nejedlého až po komunisty, kteří „accentovali sociální útlak“, považuje za nesprávnou. Ví vůbec Čornejová jak důkladně tyto osobnosti studovaly relevantní prameny, týkající se kulturní a mravní úrovně a vývoje českého národa až k obrození? Je snad nemravné akcentovat krutý sociální útlak?
Podle autorky „se zjišťuje, že Bílá hora český vývoj dramaticky nepřerušila“.Tady je na místě otázka, v čem ho nepřerušila? V ekonomice, školství, kultuře i sociálně ho přerušila tak, že se český národ začal vzpamatovávat z této situace až po 150 letech. Ale to už byla zásluha osvícenství a celoevropských tlaků zdola, i revolucemi, proti mocenskému a katolickému absolutismu a nesvobodě. Má vůbec Čornejová ponětí jak se žilo poddaným po Bílé hoře a dokonce ještě i po zrušení nevolnictví r. 1781? Nebo to nevnímá jako významné. I někteří vlastenečtí katoličtí kněží byli zhroženi úpadkem zemí koruny české, včetně českého jazyka a později poněmčování. A měli velké problémy z toho, když nemlčeli, jako Balbín, B. Bolzáno a řada českých obrozenců. Zároveň většinou znali práce řady reformátorů, což jim bylo posilou i inspirací.
Doc. Čornejová považuje za oprávněné, že v roce 1627 Obnoveným zřízením zemským byla němčina zrovnoprávněna s češtinou, ač většina obyvatelstva, včetně horních vrstev, mluvila česky, školy byly latinské i české. Němčina se zaváděla kvůli nové katolické šlechtě a měšťanům, kteří nahradili vyhnané majetné protestanty, a přišli do české království zbohatnout. Snad by bylo slušné přijmout jeho jazyk, když od ní tolik získávali. To se týkalo i římsko katolické církve, která stavěla barokní chrámy a kláštery a také neměla s poddanými slitování, povinnosti na jejích statcích byly zvláště kruté. I mše byly latinské. Dědictví reformace s její větší svobodou, náboženskou tolerancí, důrazem na vzdělání, značným sociálním ohledem, bylo pronásledováno, krutě trestáno. Ještě Marie Terezie vydávala krutá nařízení proti kacířům.
Obnovené zřízení zemské, které drasticky redukovalo práva zemí Koruny české, české šlechty a měšťanského stavu, ztvrdilo i vyhnání protestantské šlechty i měšťanů a konfiskace jejich majetku. Robotní povinnosti nevolníků se zvýšily třicetkrát, a zároveň byl lid násilně pokatoličtěn. Reformační literatura byla systematicky ničena, pálena. Téměř žádná hodnotná literatura související s realitou nevznikala, nedá se za ni považovat povrchní katolická literatura plná moralizujících příkladů černobílých pohledů na život, pokřivených životopisů svatých. Školy dlouho neexistovaly. I ta Bible byla obecně zakázána - velmi závažný aspekt intelektuální a mravní devastace české společnosti, který autorka nezmiňuje, natož, aby situaci srovnávala s dobou předbělohorskou.
Obecně se doc. Čornejová se pohybuje hlavně na spekulativní rovině, bez širších souvislostí s velmi důležitými jevy. Užívá naprosto nepřesný a manipulující jazyk – například emigraci nekatolické inteligence odbude souhlasem, že byla masivní, ale neřekne, že byla nucená, že to bylo vyhnání české protestantské inteligence na základě pomsty a zavedení absolutismu a náboženské netolerance. A jedním dechem tvrdí, že vyrostla nová katolická inteligence, srovnatelnou s evropskou, o čemž velmi pochybuji. Podstatné však bylo, že nebyla srovnatelná s reformační inteligencí, naopak byla pod kuratelou katolické hierarchie, která ještě v 19. století bránila rozvoji vědy a její výuky ve školách, popírala vývoj a polrok. Zastává se i Koniáše, jakoby násilné masivní konfiskace a pálení reformačních knih bylo něco legitimního a rozdávání katolických, úzce moralizující výchovné literatury ke katolicismu, plnohodnotnou náhradou. Lid nesměl rozumět světu, ve kterém žil. I ta možnost spasení byla předkládána jako záležitost poslušnosti církvi. I historická tvorba Tomáše Pěšiny z Čechorodu by snad měla být kriticky posuzována na základě kvality jeho práce, být historikem ještě neznamená objektivnost, kvalitu. A pokud jde o Bohuslava Albína, ten ač byl jezuitou, byl českým vlastencem a měl z toho celou řadu problémů s církevními autoritami.
Nejvíce otazníků budí její spekulace, že kdyby zvítězily na Bílé hoře protestantští stavové, a Friedrich Falcký zůstal českým králem, Češi by na tom byli v budoucnu hůře, hrozilo by rozvrácení země. Argumenty pro toto tvrzení nepředkládá. Na místě je otázka -- byl vůbec možný větší rozvrat, než způsobili svou nenávistí, materialismem a fanatismem habsburský panovník a římsko katolická církev? Trvalo přece téměř tři sta let, než se v mnohém český národ dostal na úroveň doby reformační. Pomalá obroda českého národa od konce 18. století probíhala hlavně celoevropským vlivem osvícenství a prací obrozenců, z nichž mnozí znali některé práce Husa, Chelčického, Komenského, Stránského, atd. Měli důvěru v pozitivní potenciál českého národa. Úvaha o tom, že protestantské církve nebyly v českých zemích jednotné, což by mohl být pro zemi velký problém, jde za hranici přijatelných spekulací v kontextu jejich přiměřeného soužití v době reformační. A není pravda, že rekatolizace probíhala v celé Evropě. Německo mělo od druhé třetiny 16. století řadu protestantských zemí, podobně Švédsko, Švýcarsko, Nizozemí, Anglie, Skotsko. A vedly si po všech stránkách lépe než katolické země. Nikde nebyla revoluce proti stávajícím poměrům tak krutá jako ve Francii.
Je otázka, proč již delší dobu veřejná média vybírají pro diskuse o tak závažných událostech, jako je Bílá hora a její důsledky, tak často katolické účastníky, kteří hájí v podstatě stanoviska autoritativní a materialistické katolické církve, která sní o znovunabytí ztracené moci nad lidmi. Z podstaty své víry tito účastníci nejsou schopni pochopit složitá historická období, v nichž lidé cítí svaté právo na důstojný a spravedlivá život a bouří se proti útlaku moci, včetně církevní. Katolická církev nikdy nešla příkladem v úsilí o spravedlnost a mravnost. Zdá se, že stále odmítá pochopit snahu o pokrok ve velmi širokém smyslu, včetně osvícenského principu, že znalosti, vzdělání, mravnost, spravedlnost a zodpovědnost za úroveň svou i druhých, jsou jeho základem a tím i základem ke spasení, ať už si pod tím pojmem představujeme cokoli.
Praha 17. 11. 2020
Marie L. Neudorflová, Ph.D., historička