ROZHOVOR Dění kolem koronaviru potvrdilo, že Západ již ztratil postavení světového hegemona. Také Evropská unie je mrtvá. Skončila rovněž doba globálního nomádství. Lidstvo však rozhodně nebude lepší. Uznávaný profesor Metropolitní univerzity v Praze Ivo Budil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz předkládá pro mnohé šokující zjištění – v Rakousku překrývají symboly EU, v Itálii je dokonce nahrazují ruskou vlajkou. Myšlenka evropského státu už jen slouží k přežívání parazitující neproduktivní byrokracie. Vrací se pojem národních států, suverenity, a to probíhá už nyní pod rouškou všeobecné karantény. Jde však o pragmatismus při pohledu na vyprázdněnou ideologii, kariérismus a chamtivost bruselských orgánů, úředníků a na to navázané lobby.

Asi nejlepší knihu o vlivu nakažlivých nemocí a epidemií na dějiny lidstva nazvanou Plagues and Peoples vydal v sedmdesátých letech minulého století americký historik William McNeill. Mohla by být povinnou četbou pro veřejné činitele. Co vyplývá mimo jiné z McNeillova přehledu mapujícího několik tisíc let od dob starověké Mezopotámie?

Především neočekávejme, že svět bude po epidemii koronaviru „lepší“ a že lidé budou soudržnější, altruističtější, morálnější a solidárnější. Nebudou, naopak pravděpodobně v podmínkách hluboké ekonomické krize a nedostatku zdravotnického materiálu a zdrojů zesílí vzájemná rivalita. Právo silnějšího je konstantou světových dějin. Epidemie má očistný účinek především v tom smyslu, že na čas naučí populaci jednat pragmaticky, racionálně a úsporně a přinutí ji zbavit se přebytečného balastu, který se v posledních letech v Evropě projevoval šířením aktivistických a progresivistických ideologií s negativním dopadem na ekonomický a technologický rozvoj.

Koronavirus uspíšil a definitivně potvrdil několik základních globálních trendů posledních dvou desetiletí: Západ ztratil postavení hegemona, Čína potvrdila svoji pozici světové mocnosti, Spojené státy americké se stahují do relativní izolace a postrádají prostředky a vůli činit svět „bezpečným pro demokracii“ a Evropská unie se stala irelevantní entitou.

Změní se bezpochyby životní styl, a to nejenom v oblasti individuální a veřejné hygieny, zdravotnictví a větší kontroly pohybu a chování obyvatelstva. Globalizace neskončí, ale její aktéři budou ve větší míře využívat informační technologie pro vzájemnou komunikaci a méně cestovat. Éra globálního nomádství skončila. Lidé budou více spjati s určitým místem.

Co není zřejmé, je, kdo bude „vítězem“ koronavirové krize? Zda to budou nadnárodní korporace, které mají dostatečné finanční rezervy pro překonání ekonomických potíží, nebo široké lidové vrstvy drobných a středních podnikatelů a zaměstnanců. Nesmíme zapomenout, že v této chvíli jsou to především „obyčejní lidé“, zdravotníci, sociální pracovníci, záchranáři, policisté nebo požárníci, kteří stojí v první linii boje s nákazou. Odpovědná, realistická a konzervativní politika se za ně musí v obtížné době po ústupu epidemie postavit.

Jak je možné, že státy jako Velká Británie, Itálie nebo Španělsko, neskonale větší i bohatší, podcenily, respektive podhodnotily zdravotnictví? Nejde o roušky, spíše o složitější techniku třeba na podporu dýchání, ventilaci a samozřejmě v počtu lůžek, které jsme chtěli ovšem v nedaleké minulosti rovněž významně seškrtávat...

Itálie nebo Španělsko již nejsou bohatší než Česká republika a myslím, že jakmile se budou po epidemii koronaviru sčítat ekonomické ztráty, makroekonomická data to jasně ukážou. Navíc se nedomnívám, že by v minulosti bylo jejich zdravotnictví na vyšší úrovni než české, a počítám do toho i komunistickou éru. Pamatuji si, jak reagovali moji španělští přátelé, když jsem s nimi začátkem devadesátých let náhodně navštívil jednu pražskou nemocnici. Velká Británie, která je díky určité setrvačnosti stále zámožnější, zavedla po druhé světové válce státní zdravotní péči, jež se vyznačovala relativně nízkou efektivitou. Problémy, které mají zmíněné země se zvládáním epidemie, proto nejsou tak překvapivé. Česká zdravotnická zařízení, i když samozřejmě nemohou soutěžit například se špičkovými soukromými klinikami ve Spojených státech amerických, které jsou ovšem určeny pro užší vrstvu privilegovaných, náleží ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi k těm nadprůměrným a nejvýkonnějším.

Vypadá to, jako bychom v minulém režimu, za komunismu, byli v rámci civilní ochrany připravenější než dnes, každý měl plynovou masku ve své velikosti, byly zásoby potravin i surovin, a dokonce se pamatovalo na výběr míst pro masové hroby. Jistě, šlo o přípravu na válku, ale přece jen, nepodcenili jsme nyní více nebezpečí?

Připravenost každé země na zvládání krizových situací závisí na hospodářské a bezpečnostní soběstačnosti a odpovědné a výkonné vlastenecké vládě hájící národní zájmy. Nyní, kdy je zřejmé, že myšlenka evropského „superstátu“ je mrtvá a že slouží pouze jako záminka k přežívání parazitující a neproduktivní byrokracie, nastal čas na přípravu radikální obnovy České republiky, a to ve všech oblastech veřejného, ekonomického a kulturního života. Podobným způsobem bezpochyby uvažují i další evropské národy.

Zakrývání symbolů Evropské unie na rakouských hranicích a nahrazování evropské vlajky ruskou v Itálii v souvislosti s humanitární pomocí, kterou zmíněné zemi poskytla Ruská federace, nejsou pouhými symbolickými a pomíjivými gesty. V Evropě probíhá pod rouškou všeobecné karantény tichá revoluce směřující k rehabilitaci národních států. To není projev šovinismu, nacionalismu či populismu, ale pragmatické opatření a výraz poznání, že politické instituce opírající se o živý patriotismus jsou odolnější než nadnárodní struktury zaštítěné vyprázdněnou ideologií nebo obyčejným kariérismem a chamtivostí.

Původní britský přístup spočívající v ochraně pouze menšiny starých a nemocných lidí s tím, že se epidemii nechá volný průběh, a u většinové populace se proto vytvoří takzvaná skupinová imunita, počítal s úmrtím až 200 000 osob. Myslím, že od operace Gallipoli v roce 1915, při níž zahynul přibližně stejný počet britských vojáků, nevznikl ve Velké Británii riskantnější plán. Byl to projev sociálního darwinismu o „přežití nejsilnějšího“, jehož realizace by měla katastrofální následky. Možná není náhoda, že jedním z hlavních autorů zmíněného plánu byl historik moderních dějin, který se hodně zabýval genocidami ve dvacátém století. Každopádně britská vláda již od tohoto záměru upustila a zavádí podobná restriktivní opatření, která platí ve většině evropských zemích. Mezitím ovšem ztratila spoustu drahocenného času, což se bezpochyby negativně odrazí na průběhu nemoci na Britských ostrovech.

O selhání Evropské unie, jejíž vrcholní představitelé se v krizových chvílích zmohli pouze na všeobecná prohlášení, či dokonce pokárali některé členské státy ze střední a východní Evropy za jejich racionální kroky, již toho bylo řečeno a napsáno dost. Přitom Evropská unie měla mimořádnou historickou příležitost se osvědčit a ukázat svým kritikům, že se mýlili. Stačilo sledovat situaci v Číně, vytvořit evropský krizový štáb a včas a účinně koordinovat a realizovat preventivní bezpečnostní opatření, která by ochránila celou Evropskou unii. Lidských, materiálních a finančních zdrojů k tomu měla dost. Místo toho vystoupila na půdě Evropského parlamentu Greta Thunbergová. Před pěti lety se neschopnost Evropské unie řešit migrační krizi mohla vydávat za „velkorysé humanitární gesto“. V současné době ale nic podobného není možné.

Nastal čas zásadně přehodnotit dosavadní průběh evropské integrace. Pouhé diskuse o tom, zda se vrátit před lisabonskou či maastrichtskou smlouvu, již nepostačují. Je třeba obnovit Evropu jako společenství svrchovaných a soběstačných národních států respektujících specifickou politiku a nezávislost jednotlivých vlád, navrátit se k národním měnám, ukončit kontraproduktivní přerozdělování a korumpující systém dotací, odstranit ideologický diktát aktivistických a progresivistických neziskových organizací, dusících evropské hospodářství, a svěřit zodpovědnost za bezpečnost a obranu národním vládám. Je pravdou, že na bruselské mocenské struktury jsou vázány tisíce úředníků a další zájmové skupiny včetně nejrůznějších vlivných hospodářských, mediálních a akademických kruhů, které se svého privilegovaného postavení nevzdají bez odporu. Řadových občanů, kteří se nechtějí smířit se stagnací a nedůstojným úpadkem západní civilizace, jsou ale miliony. A dokud stále existuje demokracie, mohou nechat zaznít svůj hlas u volebních uren.

To samé NATO. Nakonec Itálii pomáhají ruští vojenští lékaři a také specialisté z Kuby, kteří jsou mimochodem „ošlehaní“ aktivní pomocí africkým státům v boji proti choleře, nebo dokonce ebole a mají ve světě, kromě tedy Západu, vynikající pověst…

Mýtus „vyspělého Západu“ definitivně padl. Krize NATO a přítomnost ruských a kubánských lékařů a humanitárních pracovníků v Itálii je pouze symptomem této skutečnosti. Od doby osvícenství Západ zdůvodňoval svoji celosvětovou expanzi moralizujícími argumenty o civilizační misi a vyvedení zámořských kultur z „temnoty barbarství“. V éře Rudyarda Kiplinga měla tato rétorika určité ospravedlnění. Prostřednictvím našich lékařů a misionářů jsme léčili „tělo a duši“ divochů. Západní poradci učili místní pohlaváry vládnout a válčit.

Nyní byly naopak asijské státy schopny ochránit životy svých občanů lépe než státy západoevropské a prokázaly vyšší disciplínu, organizaci a efektivitu. Podobnému civilizačnímu šoku čelilo v polovině devatenáctého století Japonsko, když zjistilo, že nedokáže účinně vzdorovat západní asertivitě. Následovala epocha celonárodního vzepětí a touhy po znalostech a vědomostech, která přivedla zemi mezi nejrozvinutější státy světa. Západ by měl teď vynaložit obdobné úsilí.

Desetimilionový národ, což je počet obyvatel většího čínského města, dnes těžko může mezinárodní prostředí nějak výrazně ovlivnit. Je ale pravda, že v právě probíhající krizi jsme díky razantním krokům vlády a pochopení a kázni většiny obyvatelstva v zásadě obstáli, a to lépe než řada západoevropských států, které nám byly až doposud dávány za vzor. Veškeré moralizující a paternalistické výhrady a kárání ze strany „vyspělých západních demokracií“ vytýkající „zaostalým“ zemím střední a východní Evropy demokratický deficit, xenofobii, populismus či korupci budou působit nadále pokrytecky.

Zdá se, že konečně nadešla chvíle, kdy si český národ může říct, že byl úspěšným, a na tomto základě vytyčit pozitivní program svého dalšího rozvoje. Můžeme být ohniskem obrody kontinentu, ale pouze v úzké součinnosti se zeměmi s podobnou kulturou a historickou zkušeností. Vytvoření takové aliance by mělo být zásadním úkolem pro českou diplomacii v nejbližším období.

Máme věřit Babišovi i Zemanovi, myslí to s námi dobře a nemyslí hlavně jen na sebe, jak se nás snaží přesvědčit opozice ze Senátu? Ta parlamentní už „vzala kramle“ na začátku epidemie a vysílá vzkazy ze svých domovů nebo poslaneckých kanceláří...

To, zda to s námi nějaký politik myslí dobře, či ne, je irelevantní, protože z toho nijak nevyplývá, že bude úspěšným. Když francouzský král Ludvík XVI. nastoupil v roce 1774 na trůn, byl upřímně odhodlán být dobrým a svědomitým vládcem milovaným veškerým lidem. O devatenáct let později mu „vděčný“ národ uťal hlavu.

Není neodpustitelným hříchem, když politik sleduje rovněž své zájmy, jestliže svoji práci dělá dobře. Kompetentní profesionál se zdravým rozumem a odolný v obtížných dobách je cennější než altruista zamilovaný do své vlastní ušlechtilosti, který se sesype při první vážné zkoušce. Pokud jde o „demokratickou“ opozici, vyznačuje se vzácnou vlastností být naprosto neužitečnou jak v dobách klidných, tak krizových.