Ruský prezident Vladimir Putin před 20 lety vážně hovořil o alianci s Evropou, předložil „velkorysé návrhy“ na vytvoření energetické aliance, tržně měnovou alianci a dialog o bezpečnostní politice.

Uvedl to Alexander Rahr německý politolog, novinář a životopisec Putina Alexander Rahr v rozhovoru pro RIA Novosti v rámci rozhovorů s růsznými činiteli u 20 výročí, kdy se Putin stal lídrem Ruské federace.

Pro mnohé to může být překvapivou informací, protože "objektivní" česká západní žurnalistika se tomuto tématu důsledně vyhýbala.

Boris Jelcin oznámil 31. prosince 1999 svoji rezignaci na funkci prezidenta Ruské federace a předseda vlády Vladimir Putin byl jmenován úřadujícím prezidentem. Brzy byl zvolen prezidentem Ruska. V roce 2000 vyšla v Německu kniha Alexandra Rahra „Vladimir Putin. „Němec“ v Kremlu“. Titulek tehdy vysvětlil sympatiemi Putina k Německu a navázání mnoha hospodářských vztahů, z nichž měl prospěch zejména Petrohrad (do příchodu svého do Kremlu byl Putin místostarostou tohoto města – pozn. red.).

„Ještě než promluvil v Bundestagu (v září 2001), Putin vážně hovořil o normalizaci a dokonce o spojenectví s Evropou. Nechtěl, aby se Rusko stalo součástí Západu, ale (chtěl), aby se stalo architektem společného evropského domu. Všiml jsem si, že tehdy byl velkým fanouškem myšlenek Petra Velikého, který „otevřel okno do Evropy“. Chtěl se Západem dělat více konkrétních věcí, než Jelcin,“ řekl Rahr.

„Během setkání (při večeři v roce 2000) mi řekl, že souhlasil s tehdejším německým kancléřem (Gerhardem) Schröderem na vytvoření petrohradského dialogu, celosvětové platformy občanské společnosti mezi Němci a Rusy, podle vzorů organizací, které existovaly mezi Německem s Velkou Británií nebo Francií, abychom smířili a provedli sblížení Ruska s Evropou prostřednictvím Německa. Považoval jsem to za důstojný a upřímný úkol, který měl pevný základ,“ poznamenal.

Podle Rahra na konci 90. let Putin předložil řadu „velmi zajímavých návrhů, které byly v Německu zkoumány“. Ostatně ještě když Putin zastával funkci předsedy vlády Ruské federace, „předložil Evropě velkorysé návrhy na vytvoření energetické aliance, tržně měnové aliance a o dialogu o bezpečnostní politice“, uvedl politolog.

Dodal, že „právě ekonomické aspekty těchto návrhů přitahovaly pozornost německé ekonomiky a vyvolaly snahu rychle vstoupit na tento trh.“

Rahr poznamenal, že po příchodu k moci kancléře Gerharda Schrödera, a vlády do níž patřili sociální demokrati a zelení, německý vůdce nijak nespěchal, aby navštívil Rusko. Zelení kritizovali protiopatření v Čečensku v roce 1999 proti islamistickým teroristům v republice. Rozhodnutí o sblížení s ruskou vládou bylo učiněno v Berlíně pod tlakem především ekonomických hráčů v Německu.

„Německé podniky a osobně Klaus Mangold, coby předseda německého průmyslového výboru pro hospodářské vztahy s východní Evropou, prakticky zatáhl Schrödera do Ruska a řekl, že existuje obrovský trh a podmínky se v porovnání s dobou Jelcina zlepšily, že je třeba vybudovat tuto alianci," doplnil Rahr.

„Minulý rok jsem vydal novou knihu s názvem„ 2054: Putinův zákon“ („2054: Putin decodiert“). V reakci na expanzi NATO blízko ruských hranic vstoupil do konfrontace se Západem, což nechtěl udělal. To byl, myslím, důvod tohoto velkého konfliktu se Západem. Druhý velký konflikt vyvolala Putinova neochota vstoupit do západního hodnotového systému, odmítnutí definice Ruska jako „jiné Evropy“. Z objektivního hlediska je Putinových dvacet let velmi zajímavou fází ruských dějin,“ dodal Alexandr Rahr.