Na téma výsledků jednání, která Lukašenko nazýval možným „momentem pravdy“ ve svazových vztazích obou zemí, „vnitřní přátelé“ jak Ruska, tak i Běloruska publikovali obrovské množství radostných komentářů. Ruští liberálové nás ujišťují, že Kreml od nynějška dělá kříž nad Svazovým státem, že si Putin konečně uvědomil, že se s Lukašenkem na ničem dohodnout nelze. Jejich běloruští souvěrci, vystupující v podobě „samostátníků“, tvrdí s nemenší radostí, že se Lukašenko konečně odhodlal k definitivní volbě ve prospěch „nezávislého Běloruska“ a přistoupil k roztržce s imperiální Moskvou.

Já přece jen mám za to, že se radují předčasně. Obsah rozhovorů v krymském horském středisku Krásná Poljana je znám nanejvýš úzkému okruhu osob. Proto všechny ty komentáře nejsou ničím jiným, než domněnkami založenými na naprosto upřímném přání nepřipustit spojení Ruska a Běloruska, nepřipustit byť částečnou likvidaci následků zločinu, který se udál v roce 1991 v Bělověžském pralese.

Nicméně, při veškeré důvěrnosti rozhovorů, jejich komentátoři objevili několik zřejmých skutečností. Za prvé, – že Moskva to s prohloubením integrace v rámci Svazového státu myslí vážně. Jinak by neměl smysl půldruhahodinový důvěrný rozhovor z očí do očí, ani tři kola jednání v jednom dni. To není v rozporu s tím, že právě Moskva počátkem nulových let zablokovala projekt Svazového státu, – „vše plyne, vše se mění“.

Za druhé, – jednání ukázala, že Alexandr Lukašenko už není „posledním paladinem“ všeruské jednoty a spojení Běloruska a Ruska nepovažuje za cíl, jak ostatně otevřeně prohlašoval v 90. letech. Nyní je pro něj nejvyšší hodnotou „nezávislé Bělorusko“, zatímco Svazový stát je jen nástrojem k jeho vybudování. Přece jen, „vše teče, vše se mění“.

Vyplývá z této různosti pozic, že naplnění Svazového státu skutečným obsahem není možné? Kdepak, nevyplývá. Koncem devadesátých byla také radikální různost pozic: Lukašenko vystupoval v zájmu spojení, zatímco ruská elita byla rozhodně proti. Mohutná veřejná podpora Lukašenkovy iniciativy v Rusku vedla k tomu, že Jelcin uznal nezbytnost podpisu dohod o Svazovém státu.

Proto zainteresovanost na integraci jednou se stran (pro národy Ruska a Běloruska je naprosto jedno, čím a kým podmíněná) – to vůbec není málo. A minulá jednání, jakož i celý minulý rok, opakuji, potvrdily zainteresovanost Moskvy na svazovém projektu.

Máme–li mluvit o výsledcích jednání, je třeba si všimnout ještě jednoho – třetího faktu: – Lukašenko nedokázal od Putina získat hospodářské preference, kterých se snažil dosáhnout. Přitom se ale ukázalo, že ceny ropy a plynu pro Bělorusko v letošním roce budou nižší než ceny tržní. Sice ne v míře, kterou požadoval běloruský prezident, ale přece jen nižší.

Docela jistě nejde o „atrakci nevídané štědrosti“, ani o vášni Kremlu pro dobročinnost. To znamená, že si obě strany zachovaly schopnost dohody, a k žádné roztržce, jak nás přesvědčují „přátelé“ Běloruska i Ruska, nedošlo.

Takže lze učinit závěr, že zápas o Svazový stát pokračuje, že ani Minsk, ani Moskva nad Svazovým státem kříž neudělaly, že probíhá obtížné hledání vzájemně přijatelných kompromisů (ale kdo sliboval, že bude lehké?).

Hlavní přitom je, aby ruské vedení vzalo v potaz zkušenosti Ukrajiny, a nesázelo výhradně na ekonomickou stránku věci. Ceny plynu a ropy jsou nepochybně důležité, ale v rozhodných momentech geopolitické zájmy stojí výše než zájmy ekonomické. A, mimochodem, je třeba se spolehnout na to, že zkušenosti Ukrajiny berou v potaz i v Minsku…