Quo vadis, střední Evropo I

By: Boletus

On: 6. 3. 2021

In: Analýza, Historie

Poznámka ČNL: Rakousko-Uhersko bylo pro nás žalářem národů. Museli jsme bojovat proti sílícím snahám o germanizaci, o český jazyk, jeho zrovnoprávnění s němčinou, o existenci našeho národa a v pozdější době o uplatnění našeho práva na sebeurčení, a to v podmínkách privilegovaného postavení Němců nám vesměs nepřátelských. Stačí si vzpomenout na tvrdé pronásledování českých vlastenců v 19. století, zejména na K. Havlíčka Borovského, B. Němcové, J. K. Tyla. František Palacký, který dlouho věřil v opodstatněnost Rakouska-Uherska a v jeho lepší budoucnost, již by vybojovala slovanská většina v říši, zklamán vývojem Rakouska-Uherska, prohlásil: Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm!

Ještě v době v předválečné a i později německé mocenské elity formulovaly plány na germanizaci českého národa, který měl být zbaven práv, které si v průběhu desetiletí na říši vybojoval. O těchto plánech se dozvěděl i T.G. Masaryk, který ještě před odjezdem do zahraničí se informoval ve Vídni, v kruzích mu přátelsky nakloněných, o plánech říše s Čechy v době poválečné. Český národ po tvrdé germanizaci měl zaniknout.

***

Blíží se 15. březen. 82 let je hodně času, ale na 15. březen 1939 nesmíme zapomínat. V paměti národa musí trvale zůstávat vzpomínky na dny slavné i smutné. Jedny dávají naději a druhé varují. A právě vzpomínka na 15. březen 1939 je zvláště v tomto roce velmi výstražná a varující.

Opět stojíme tváří v tvář pokusům vymazat český a slovenský národ z evropské historie jako národy, které v minulosti něco znamenaly.

Středoevropský region byl oázou klidu jen tehdy, když v Evropě takříkajíc o nic významného nešlo. Habsburská Rakousko-Uherská monarchie byla dlouhou dobu geopolitickou ukázkou fungujícího mnohospřeží rozdílných národů a národností. Solidní ekonomická výkonnost a politický klid. Alespoň navenek vzorné modelové soustátí.

Až do začátku 20. století. Idyla, i když jen zdánlivá, skončila. Světová válka zcela přeskládala evropskou mapu. Evropské monarchie (nejen Rakousko-Uhersko) padly a Evropa, včetně střední, nastoupila cestu moderní historie národních států. Mezi nimi i našeho vytouženého československého.

„Projekt Československo“ předčil poměrně brzy všechna očekávání. Až příliš. Vysoká ekonomická výkonnost a solidní vzájemné vztahy obou majoritních národů Čechů a Slováků - činily z Československé republiky skutečnou výkladní skříň parlamentní demokracie, a to nejen pro Evropu. Ale byly tu i potenciální časované miny – německá minorita v české části, maďarská minorita ve slovenské části. Nicméně vzpomínky veřejnosti na minulé nekonfliktní uspořádání v konglomerátu Rakousko-Uhersko postupně vybledly.

Na konci 30. let začalo o „něco“ jít a z klidné oázy se stalo nejprve jablko sváru a posléze i sousto k snědku.

Mnichovská konference byla skutečným začátkem druhé fáze světové války 20. století. Spíše než vojenský cíl sledovala cíl geopolitický. Likvidovat všestranně velmi silnou československou státnost uprostřed Evropy. To bylo podmínkou dalšího kroku – Drang nach Osten.

Silní hráči rozhodli a realizovali, časované miny vybouchly. 15. březen odstartoval vznik kastrované formy ČSR – protektorát Čechy a Morava, vynucený samostatný Slovenský štát a čekání. Oba národy válku přežily, nepřežil velmi úspěšný stát. Znovu zdůrazňuji – až příliš úspěšný. To nebývá vždy existenční výhodou, zvláště pokud jsou v sousedství odvěcí predátoři a mají po hubených letech versailleského „míru“ hlad. Na to jsme jako První republika doplatili.

Poválečný vývoj byl pro oba národy předurčen Jaltskými dohodami. Nespornou výhodou nové Československé lidově demokratické republiky byla zachovaná a válkou málo poškozená ekonomická infrastruktura. Bylo na čem stavět a také se stavělo. A další velkou úlevu obnovenému státu přineslo mezinárodně rozhodnuté řešení ohledně věčných národnostních min – odsun Němců a Maďarů z pohraničí a definitivní (?) kodifikace nového stavu mezinárodně stvrzenými Benešovými dekrety (?). Můžeme klidně hovořit o novém „československém zázraku“, protože jsme se jako malý 13-milionový stát dostali zhruba na začátku 60. let v řadě nejen průmyslových ukazatelů mezi světovou špičku. „Made in Czechoslovakia“ byla značka, která zdobila výrobky prakticky ze všech průmyslových segmentů. Opět až příliš úspěšný „projekt Československo“. Ten první předválečný – orientovaný směrem na Západ a tímto prostitučním spojencem také „prodaný“. Tento druhý poválečný projekt byl otočený směrem k novému spojenci SSSR – a opět měl výsledky!

A také opět důvod pro nepřátele obou spolupracujících slovanských národů „pustit“ tomuto vitálnímu středoevropskému dítku žilou. Zvláště když globální vývoj ukazuje brzy po válce rostoucí převahu a perspektivnost socialistické koncepce Východu oproti periodicky krizové kapitalistické koncepci Západu. Československý úspěch uprostřed Evropy jednu stranu těší a druhou zneklidňuje. Následovala inscenace „Pražského jara“ a její logický výsledek v podobě srpna 1968 . Normalizační léta jsou už nasměrována jednoznačně k postupné demontáži Československa. A opět to nebylo o přáních obyvatelstva, i když srpen 1968 znamenal a znamená dodnes nejhlubší historický šrám uvnitř přirozené slovanské sounáležitosti. Dobře sehraný orchestr živil celých 20 let nenávist k „okupantu“ z Východu, přestože tato „okupace“ nebyla v praktickém každodenním životě Čecha či Slováka viditelná. Naopak Československo bez ohledu na vnitropolitický otřes konce 60. let zůstalo v řadě průmyslových oborů stále mezi světovou špičkou.

Značka „Made in Czechoslavakia“ byla stále chloubou malého středoevropského státu. Byli jsme schopni vyrábět a prodávat i na nejnáročnějších světových trzích od špendlíků Koh-i-noor až po cukrovary, pivovary, elektrárny, atd. atd.

Opravdu, kde se to v těch nejzápadnějších Slovanech bere? Tahle zdravá a dravá drzost konkurovat těm „předurčeným a vyvoleným“ predátorům na Západ od našich hranic? A vedle schopné průmyslové výroby ještě ukazovat světu velmi dobře promyšlené a realizované zdravotnictví a školství.

Konec 80. let už byl plně v režii globálního nadnárodního řízení. Reálný socializmus jako nebezpečnou konkurenční alternativu davo-elitární společenské koncepce civilizace Západ bylo třeba likvidovat. Středovýchodní Evropa si prošla nejhlubší společenskou transformací, jaká tu dosud nebyla. Skončil reálný socializmus, skončil i hegemon Východu – Sovětský svaz – a tím pádem i velmi úspěšná federace Čechů a Slováků.

Zazvonil zvonec (a klíče) – a pohádce o Československu byl na řadu let konec…(?)

Další vývoj obou samostatných republik po rozdělení Československa je spíše nekrologem obou. Stačí si vyhledat statistické ročenky 1960-1989 a porovnat namátkově kterýkoliv z důležitých ukazatelů ekonomických, sociálních, vzdělanostních a zdravotních – jednak s naším českým dneškem. A hlavně – srovnat si mezinárodní pozici Československa v těch letech a dnes. Závěry jsou to tristní. Těch 30 let je učebnicí hlavně pro mladou generaci, jak lze podlehnout iluzím a jak málo k tomu stačí. A pro generaci 50+ důvodem k sebekritickému hodnocení lehkomyslnosti a také nízké úrovni chápání společenských procesů, zejména těch, které jsou řízeny nadnárodně a globálně.

Polistopadová léta „rozvoje“ obou republik postupují už v rámci globálního scénáře pro středovýchodní Evropu. Změna společenskoekonomického systému, převzetí klíčových oblastí kompetencí státu otevřeným nebo skrytým nadnárodním řízením (Evropská unie, NATO, většina průmyslu a služeb v majoritním vlastnictví západních firem). Promítlo se to do všech úrovní řízení – systematická výchova domácího řídícího korpusu pracujícího ve prospěch zahraničního zaměstnavatele – tedy systematická výchova ke kompradorství. Všude a na všech úrovních. MANAŽER jako nástroj řízení. A právě zde, ve středoevropském prostoru zmizeli z řídících pozic odborníci a nahradili je manažeři. Manažer ve firmě se zahraniční majoritou je nástrojem zahraničního řízení. Otázku, zda pracuje ve prospěch vlastního národa anebo povinně ve prospěch zahraničního zaměstnavatele, si tento „správně“ vychovaný manažer neklade.

Březen 2021 – ve středoevropské regionu opět začíná „o něco jít“. Podobně jako na konci 30. let minulého století je na pořadu příštích měsíců a let přeformátování kontinentální Evropy a do toho spadne i osud našeho regionu. Ne nadarmo platilo heslo „kdo ovládá střed Evropy, ovládá ji celou“.

Platí i dnes.

Provizorně vytvořený blok Visegrádské čtyřky svůj úkol splnil. Zastabilizoval na dvě desetiletí region a vytvořil mu asi už trvalou podobu „rebelanta“ východního křídla Evropské unie. Dnešní V4 ale už nemůže a ani nechce aspirovat na tvůrce konzistentní středoevropské politiky svých členů. Takže – co po ní? A jaké geopolitické a i globální scénáře stojí před bývalými Čechoslováky?

Zkusím je popsat a doporučuji si k tomu přečíst nedávno publikované dva články z pera kolegy Burana.