Příchod nových zbraní a bojovníků do Libye ohlašuje novou válku proti obyvatelstvu. Ve skutečnosti se situace od útoku NATO v souladu se strategií Rumsfeld/Cebrowski nezklidnila. Protagonisté dalším krokem nic nevyřeší, ale rozšíří sféru konfliktu.

Všichni souhlasí s tím, že současná dramatická situace v Libyi a Sahelu je důsledkem nezákonného zásahu NATO v roce 2011. Jen málo z nich toto období prostudovalo a pokusilo se pochopit, jak k němu došlo. Pokud o tom nepřemýšlíme, směřujeme k další katastrofě.

Libyjská arabská Džamáhíríje, vytvořená zvlášť nekrvavým převratem, nebyla uchvácením moci neurotickým diktátorem, ale dílem národního osvobození od britského imperialismu. Bylo to také vyjádření touhy po modernizaci, která se odrazila ve zrušení otroctví a pokusu o smíření arabské a černé populace v Africe.

Libyjská společnost byla organizována do kmenů. Je proto nemožné tam nastolit demokracii. Muammar Kaddáfí zorganizoval libyjskou arabskou Džamáhíríji podle vzoru živých komunit představovaných utopickými francouzskými socialisty 19. století. To znamenalo vytvoření lokálního demokratického života, ale opuštění tohoto ideálu na národní úrovni. Navíc Džamáhíríja zahynula, protože neměla politiku spojenectví a proto se nemohla bránit.

Koalice, která zaútočila na Libyi, byla vedena Spojenými státy, které skrývaly svůj skutečný cíl před spojenci po celou dobu konfliktu a postavily je před hotovou věc. Po měsících tvrzení, že není pochyb o zásahu NATO, se ukázalo, že to byla právě tato struktura, co řídila operace. Washington se nikdy nesnažil chránit civilisty, ani instalovat vládu pod svým řízením, ale naopak instalovat soupeře a jakýmkoliv způsobem bránit míru (doktrína Rumsfeld/Cebrowski).

Nikdy nedošlo k populární revoluci proti Džamáhíríji, ale zásahu Al–Kajdy na zemi, vzkříšení rozdělení historických libyjských oblastí Kyrenaiky a Tripolitanie a koordinovanému zásahu NATO (spojenci ze vzduchu, kmen Misuráta a speciální jednotky Kataru na zemi).

Od té doby se rivalita mezi vládou v Tripolisu a vládou v Benghází odkazuje na rozdělení země před rokem 1951 na dva samostatné státy, Tripolitanii a Kyrenaiku a poté na probuzení tohoto rozdělení během agrese NATO. Na rozdíl od spontánní reakce dnes nejde o obnovení míru, nejde o otázku podpory jednoho tábora proti druhému, ale naopak o sloučení obou táborů proti nepřátelům země.

V současné době je vláda v Tripolisu podporována OSN, Tureckem a Katarem, zatímco vláda v Benghází je podporována Egyptem, Spojenými arabskými emiráty, Saúdskou Arábií, Francií a Ruskem. V souladu se svou strategií jsou Spojené státy jedinou zemí, která podporuje oba tábory současně, aby se navzájem zabíjely na neurčito.

Zásady turecké vojenské intervence byly přijaty tureckým parlamentem v Ankaře dne 2. ledna 2020. Lze je chápat třemi kumulativními způsoby:

Turecko podporuje Muslimské bratrstvo u moci v Tripolisu. To vysvětluje podporu Kataru (příznivé pro Muslimské bratrstvo) stejně tak vládě a naopak brání Egyptu, Emirátům a Saúdské Arábii.

Turecko rozvíjí své regionální ambice spoléháním na potomky bývalých osmanských vojáků z Misuráty. Proto podporuje vládu v Tripolisu od té doby, co v roce 2011 převzal hlavní město kmen Misuráta (známý také „milice z Misuráty“, pozn. Mess)

Turecko používá džihádisty, které již nemůže chránit v Idlíbu (Sýrie). Proto je přesunuje do Tripolitanie a zaútočí na Benghází.

Turecká intervence je podle mezinárodního práva legální a je založena na žádosti vlády v Tripolisu legalizované dohodou ze Skhiratu (Maroko) ze 17. prosince 2015 a rezolucí 2259 ze dne 23. prosince 2015. Naopak, všechny ostatní zahraniční intervence jsou nezákonné. To navzdory skutečnosti, že se vláda v Tripolisu skládá z Muslimského bratrstva, Al–Kajdy a Daeše. Proto jsme svědky obrácení rolí, s pokrokáři na východě země a fanatiky na západě.

Prozatím je v Tripolisu jen několik tureckých vojáků na straně vlády, ale na straně Benghází jsou vojáci Egypta, Spojených arabských emirátů, Francie a Ruska. Oznámení o oficiálním odeslání několika tureckých vojáků tuto rovnováhu příliš nezmění, ale přesun džihádistů může zahrnovat stovky tisíc bojovníků. Může to otočit šachovnici vzhůru nohama.

Je třeba si uvědomit, že navzdory západnímu příběhu to byli libyjští bojovníci Al–Kajdy, nikoliv syrští dezertéři, kdo vytvořil Svobodnou syrskou armádu a začal válku proti Sýrii. Zpáteční cesta těchto bojovníků je předvídatelná.

Přesunuly se pouze turkmenské syrské milice a Levantská legie (Faylaq al–Sham), asi 5.000 bojovníků. Pokud tato migrace pokračuje přes Tunisko, může trvat několik let až do úplného osvobození guvernorátu Idlíb. To by byla vynikající zpráva pro Sýrii, ale katastrofa pro Libyi a Sahel obecně.

Situace v Libyi by byla stejná jako v Sýrii: džihádisté podporovaní Tureckem, kteří čelí místním obyvatelům podporovaným Ruskem; obě mocnosti by se opatrně vyhnuly přímé konfrontaci, dokud bude Turecko členem NATO.

Usazením v Tripolisu nyní Turecko řídí druhý tok migrantů do Evropské unie. Bude tedy moci zesílit vydírání, které uplatňuje v Bruselu vlastním proudem z Turecka.

Bez existence fyzických hranic se nepodaří zabránit přelití džihádistických vojsk do pouště z Libye do celého Sahelu. Poté se skupina zemí G5–Sahelu (Mauretánie, Mali, Burkina Faso, Niger a Čad) stane ještě více závislou na francouzských protiteroristických silách a AFRICOMu. Budou ohrožovat Alžírsko, ale nikoliv Tunisko, které je již v rukou Muslimského bratrstva a organizuje tranzit džihádistů v Džerbě.

Sunnitská populace v Sahelu bude poté nábožensky pročištěna a sahelští křesťané budou vyhnáni stejně jako východní křesťané.

Přijde doba, kdy džihádistické armády překročí Středozemní moře, italské ostrovy (zejména Lampedusu) a Maltu vzdálené asi 500 námořních mil. Americká 6. flotila okamžitě zasáhne, aby je odrazila podle Severoatlantických a Maastrichtských smluv, chaos však se však nevyhnutelně rozšíří do západní Evropy. Evropanům, kteří svrhli lybijskou arabskou Džamáhíríji, pak zůstanou jen oči pro pláč.