Za druhé světové války, obsazeni německou armádou, žili jsme v tzv. protektorátu Velkoněmecké říše, v atmosféře strachu, fyzického i mentálního násilí. Každá vzpomínka na předchozí samostatné Československo byla trestána jako velezrada, trestem nejvyšším.

Stalo se jednoho večera v té době, že dospívající chlapec čirou náhodou objevil pod vyšlapanými dřevěnými schody na půdu utajenou nevelkou skrýši a v ní několik zakázaných prvorepublikových tiskovin. Mezi nimi ho nejvíce upoutal nevelký spis T.G.Masaryka, „Nová Evropa. Stanovisko slovanské.“ Hoch se pustil do listování v objevených stránkách a byl unesen neuvěřitelnou silou odporu proti válečné politice, proti násilí, proti podmaňování slabších. Zároveň pocítil odhodlání usilovat ze všech sil za svobodu vlasti a národa, za svébytnost a vzájemnost potlačených národů a států a za jejich společný boj proti cizí nadvládě. To, co tehdy četl, bylo poselství hlavního představitele prvního zahraničního odboje Čechů a Slováků proti válčícím podmanitelským státům, Německu a Rakousku–Uhersku a proti jejich ideologii. Nyní však všude kolem zuřila již druhá válka světová. Doba byla jiná, ale poselství lidskosti zůstalo trvale. Chlapec četl dychtivě, s úctou a láskou. Tak jako kdysi čítávali zakázané spisy u nás tajní evangelíci. A vydržel číst s kapesní svítilnou až do svítání.

Spis „Nová Evropa“ Masaryk začal psát roku 1918 v Petrohradě, v revolučně neklidném Rusku. Psal jej jako výklad současné válečné situace a principů našeho odbojného programu, psal jej pro české a slovenské legionáře. Odvolán svými politickými úkoly jinam, pokračoval pak v psaní cestou po Sibiři a po Tichém oceánu. Vysvětloval čtenářům podstatu militarismu, boje mocných o světovládu a silný důraz kladl na demokratické zásady a na právo bránit svou svobodu a sebeurčení i u těch nejmenších národů. T

T.G.Masaryk se v době svého působení v emigraci za první války světové poznal s desítkami zástupců utiskovaných národů, které měly stejné potřeby a zájmy, tak jako i my. Zjistil, že tyto národy tvoří celé pásmo střední Evropy od severu k jihu mezi výbojným německým Pruskem a utlačovatelským carským Ruskem. Byli to Laponci, Norové, Švédové, Finové, Estonci, Lotyši, Litevci, Poláci, Lužičané, Češi a Slováci, Maďaři, Srbové a Chorvati, Slovinci, Rumuni, Bulhaři, Albánci, Řekové, Turci. Masaryk nastínil společný program, získal souhlas a 15.9.1918 s nimi vytvořil ve Filadelfii Demokratickou unii střední Evropy. Tato unie měla jako společný blok nezávislých svobodných států vyvažovat sílu mocenského bloku jak západní tak východní Evropy. Středoevropská federace měla své členy chránit před jakýmkoli útlakem a nátlakem ze strany velmocí.

Přitom každý její člen měl mít možnost svobodně rozhodovat o svých vnitřních záležitostech. Tyto státy se neměly napříště stávat dík společným zájmům a ideovému souručenství koloniemi či polokoloniemi, ani lokajskými přílepky ani nárazníkovými útvary velmocí. Jejich unie jim měla zabezpečit rovnocenné postavení mezi bloky velmocí.

Podmínkou takového uspořádání ovšem bylo a je dodržování autentických demokratických principů, zásady rovnocennosti lidí i národů, požadavku zřetele na veřejné blaho národů, nikoli na prospěch vládců, široký rozhled osvětový, vzdělanostní, kulturní. Masaryk svým pojetím symbolizoval projekt moderního demokratického státu ve světle osvícenských ideálů. Dnešní neoliberální neosvícenost, kterou nikdo nepředpokládal, se ovšem s takovou koncepcí neshoduje.

Místo opravdové demokracie humanitní a sociální se dnešek často spokojí s pouhými parlamentními formalitami a procedurami, vlád se zmocňují vlivné elity, obnovuje se oligarchie a antidemokratický absolutismus. Masaryk ve své době předpokládal, že přes všechny potíže se podaří realizovat evropskou federalizaci, která nepřipustí absolutistické ovládání, protože za všeobecně platné demokracie je potlačování národa jiným národem nemožné a demokratická svoboda dává samostatnost i národům malým. Na rozdíl od dnešní Evropské unie šlo tehdy Masarykovi o demokratickou unii středoevropskou. Bez jakéhokoli hegemonistického velmocenského státu. Tato idea znovu ožila, když skončila „studená válka“.

Po převratu 1989 se u nás věřilo v návrat opravdové demokracie. Současný stav však není utěšený. Stali jsme se členem Evropské unie a prožívali jsme, jak se evropského společenství postupně stále více vzdaluje od původního očekávání. Místo vzájemnosti a spolupráce rovnoprávných členských států při zachování jejich suverenity docházelo stále častěji k byrokratickému diktátu ze strany vedení. Hegemonie evropských elit se promítla i do našich vnitřních záležitostí. Ztratili jsme dosavadní mnohostrannou svébytnost, stali jsme se omezenými a závislými. Leckteré skupiny vládnoucích uplatnily i u nás neoliberální deregulace zcela bezohledně, a zneužily koncentrace monopolní globální megamoci k radikálnímu okleštění samostatnosti.

Vytvořily u nás stav všeobecné podlehlosti a podřízenosti. Odsoudily nás k nesvéprávnému postavení, k postavení nejen bez vzájemné solidarity, ale i bez možnosti uplatnit své nezbytné národní zájmy a kontrolovat, jak jsou respektovány. Podmanily si slabší a slovo demokracie se jim stalo pouhým heslem, egidou, která zakrývá nedostatek skutečné demokracie v mnoha ohledech.

Pozn. Někdejší čtenář „Nové Evropy“ mezitím vstoupil na pole politických úvah a diskusí, organizoval mezinárodní odborné konference na téma demokratické svébytnosti a vzájemnosti národů, zvláště Čechů a Slováků, a vydal řadu angažovaných sborníků. Za protektorátu dospívající chlapec přijal tehdy za svou myšlenku demokratické unie střední Evropy a zůstal jí věrný po celý život. Byla i jeho myšlenkou poslední, kterou nám připomněl, když z tohoto světa odcházel. Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc., zesnul 12. srpna 2014. Jím redigované sborníky, „Živé hodnoty Masarykova Československa“ a „Věrni zůstaneme“ jsou tu s námi.