Televize již měsíc do nás buší, abychom nezapomněli… Slavíme listopadové výročí, hudba hraje na náměstích měst, přijdou studenti, herci i politici. Zvykáme si, že bývalý hrdina revoluce, či listopadový miláček davu, může být provolán jako zemský škůdce. Však také není věnec jako věnec, není svíčka jako svíčka. Věnec může být vyhozen, svíčka zadupána.

Náš Listopad 1989 se zrodil až dlouho po Polsku, později než v Maďarsku, Německu, Bulharsku, za námi bylo jen Rumunsko, ten starý režim se samovolně sypal a StB do něj ještě kopla. Jako první na tvrdý zásah policie proti studentům reagovala Československá strana socialistická, vydala k tomu své odsuzující prohlášení. Její deník Svobodné Slovo a balkon Melantrich se tak staly tribunou lidu. Svobodné Slovo, to bylo denně až 400 tisíc výtisků! Četlo se po celé republice.

Třicáté výročí 17. listopadu 1989 vede k otázce, kam zmizely ideály sametové revoluce? Kam zmizela ta revoluční atmosféra, kam zmizeli ti dělníci z ČKD, kteří na čele se slavným kovářem Petrem Millerem, pozdějším ministrem, svým pochodem na Václavské náměstí rozhodli o pádu komunismu? Kdo si na ně dnes vzpomene? Bude slavit i ten slavný kovář?

Po vítězném Listopadu jsme si užívali chvilky opojení. Svět nás plácal po ramenech, ve Washingtonu prezidentovi tleskali ve stoje. Politici hovořili o světovém míru, o zániku vojenských paktů, o rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO. Představitel SSSR Gorbačov dostal za sjednocení Německa Nobelovu cenu míru, rozpustil i Varšavskou smlouvu. Mohl nastat konečně mír, nebylo kolem nás nepřítele. Svět zářil štěstím.

My občané jsme se dočkali těch vytoužených banánů, pomerančů, mohli jsme vyrazit za nákupem do Vídně, Paříže, nebo do Bavorska na pivo, nebo si tam koupit západní ojeté auto.

Ze zahraničí přijížděli poradci, nebo zvědavci, kteří se porozhlédli po východním, ještě nezmapovaném teritoriu. Stali jsme se zemí netušených možností, vše bylo za babku…. A tak se stalo, že ti šikovnější, se vrhli do podnikání, rodili se Kožení, Bakalové a další podnikavci.

V tom samém opojení ze svobody se nám rozpadlo Československo. Přesto nám ve světě tleskali, jací jsme to pašáci, kteří se rozešli bez výstřelu. Suverenita státu, po které jsme tak toužili, se stala jen iluzí. Dnes bojujeme v Bruselu o suverenitu, můžeme se stát pro EU jen pouhým východním teritoriem s lacinou pracovní silou…

Po dálnicích se prohání tisíce kamionů, místo cukrovky, obilí, řepy, rostou na orné půdě velkosklady. Vesnice skomírají, lidé tam bojují o svou školu, prodejnu potravin, autobus i o svého lékaře. Hospodu už také zavřeli. Do republiky dovážíme i brambory, maso vepřové i kuřecí, vajíčka i jogurty. Naopak jsme obohaceni o nové pojmy, jako je exekuce, osobní bankrot, státní dluh, charita, bezdomovci, podpory, sociální dávky, noclehárny, sbírky na vše…

Doba se změnila, máme se lépe než před 30lety. Můžeme cestovat, studovat či pracovat v zahraničí, můžeme říci svůj názor, sice nemáme všichni stejný mediální prostor, jako ti vyvolení, přesto nejsme za něj zavíráni. Máme svobodné volby, ještě se musíme naučit respektovat výsledek těchto svobodných voleb!