Sergej Čerňachovskij

Čína, ještě před lety považovaná za neúspěšný zapadákov světa a dávno předehnala v rozvoji i Rusko, a prakticky všechny země světa, se hospodářskou mohutností vyrovnala USA a místy je i předhání.

A byl to skutečný zapadákov… Ještě počátkem 70. let byl nákup 50 nákladních aut v zahraničí považován za velký a úspěšný obchod.

Příčiny průlomu lze vidět mnohdy v početnosti venkovského obyvatelstva, v pracovitosti a reformách Teng Ciao-pchinga. Byla ale událost, právě před 30 lety, bez které by nejspíš k rozmachu Číny nedošlo, ale následovala by smutný osud většiny zemí socialistického tábora, včetně SSSR.

V květnu 1989, unisono s návštěvou Gorbačova v Číně, začaly v Pekingu masové protesty s požadavky „demokratizace“, svobodných voleb a veškerých dalších atributů budoucích „barevných“ státních převratů: reformy k demokratizaci země, boj s korupcí, svoboda slova a tisku.

Tenkrát, v roce 1989, Gorbačov jakoby podnikal okružní cestu po zemích socializmu – a všude to končilo svržením stávající státní moci…

Masové protestní vystoupení (události na náměstí Nebeského klidu) začaly v Číně už 17. dubna, a dostalo se jim nového impulsu během Gorbačovovy návštěvy 15.-18.května 1989.

Počátkem června, při pokusu o vytlačení lidí, kteří obsadili náměstí na půl druhého měsíce, neozbrojenými formacemi lidové armády, kladli „mírumilovní“ demonstranti ozbrojený odpor, a jak se ukázalo - mnozí byli ozbrojeni automaty a „molotovovými koktejly.“

Formálně vše vypadalo jako živelný masový protest občanů, ve skutečnosti se opíralo o podporu a financování se strany části elity ČLR, včele s tehdejším generálním tajemníkem KS Číny Čao C´-jangem, snažícím se o změnu kurzu země na podobný Gorbačovovu – s dnes už pochopitelným následujícím pokračováním. Obecně vzato, „živelné masové protesty lidu“, vzhledem k řadě konkrétních historických a politických okolností, v naší době obvykle nebývají: „živelné masové protesty“, mají samozřejmě ty či ony kořeny v běžném životě, ale reálně jsou organizovány a financovány ze zahraničí, a v nemenší míře i částí domácí elity, snažící se o přerozdě-lení moci a zdrojů a organizujících státní převrat.

V Číně tenkrát, jednoduše, část politické elity chtěla udělat totéž, co bylo později uděláno v SSSR a v zemích Východní Evropy - konvertovat svoji moc ve vlastnictví. Zpravidla, ovšem, v důsledku toho oni sami moc ztratili a byli smeteni radikálnějšími a dravějšími skupinami.

V Číně v sobě vedení země, především pak v Teng Siaopching, nalezlo vůli tento státní převrat potlačit. V noci ze 3. na 4. června 1989 vstoupily na náměstí jednotky lidově-osvoboditelské armády ČLR, tanky smetaly barikády přívrženců převratu - dobře ozbrojených a připravených k boji. Počtu obětí se dosud nemohou dopočítat - oficiálně bylo oznámeno několik set, častěji píší o tisících a někdo docela vážně mluví o milionu…

V každém případě boje se stoupenci převratu neprobíhaly jen na náměstí. Náměstí bylo vyčištěno, a boje na něm se staly předělem nové historie země.

Země Západu uvalily na ČLR sankce, Čao C´-jang byl zatčen a sesazen z funkce, a ve vězení setrval až do své smrti v roce 2005. Čína se rychle začala měnit v lídra světového hospodářského rozvoje.

O tom, co vlastně chtěli tehdy lidé shromáždění na Náměstí nebeského klidu, se dodnes vedou spory, ačkoli to vcelku není důležité: většina z nich nejspíš chtěla jen to dobré, velké a světlé. A upřímně věřila v „demokracii“, čestné volby a boj s korupcí.

Teprve po letech se rozsvítilo (i když ne všem), že boj s korupcí v dnešním světě obvykle končí příchodem mnoha ještě zkorumpovaných korupčníků, a boj za férové volby pak vytvořením podmínek pro masovou manipulaci veřejným míněním a nakonec ztrátou národní suverenity země.

Důležité není jen to, zda svým heslům věřili, nebo ne. Důležité je, že pokud by měli navrch jejich elitní inspirátoři a organizátoři, čekal by ČLR osud SSSR nebo dnešní Ukrajiny.

Vůdci ČLR a armáda měli v sobě dostatek vůle k boji - a současně i rozumu, aby se nepoddali široce šířené mantře, že: „Nelze střílet do vlastního lidu“, protože pokud věříte, že sloužíte lidu, pak musíte střílet na ty, kteří chtějí lidu vnutit svoji vůli.

N.S. Chruščov kdysi řekl, že: „Ani jestliže nepřítel oblékl montérky, nepřestává být nepřítelem“. Není důležité, o čem hovoří lidé na náměstí – důležité je, kdo za nimi stojí.

Teng Siaopching a čínští komunisté neměli dnešní zkušenosti z „barevných revolucí“, byli ale revolucionáři, kteří prošli občanskou válkou a válkou proti Japonsku. A věděli, že pokud jsou komunisty, musí bránit socializmus. A protože jsou Číňany, musí bránit suverenitu Číny. A cena záchrany těchto hodnot je nezajímala.

Před osmadvaceti lety, 19. srpna vyšlo rovněž na pondělí… A tenkrát se vůdcové země pokusili rovněž zachránit svoji zemi. A, podle oficiální verze, vyřešit problém s Gorbačovem stejně, jako čínští komunisté s Čao C´-jangem.

Říci, jak by to ve skutečnosti bylo, je dnes tím složitější, čím víc podrobností vyplouvá na povrch. Například, že tehdy, 18. srpna, ve Forosu (letní rezidence Gorbačova) to byl právě Gorbačov, kdo vymyslel název „Státní výbor pro mimořádný stav“ (GKČP) a určil složení jeho účastníků, ale odjet do Moskvy a vést proces - to odmítl s odvoláním na svůj reumatizmus, či plotýnky (tak nějak), a slíbil, že se připojí později… Odsud také pramení věta ve Výnosu viceprezidenta SSSR Janajeva -„v souvislosti s neschopností M.S. Grobačova, v důsledku zdravotního stavu, plnit svoje povinnosti…“.

To je jedna věc – ale o tom lze hovořit zvlášť.

Ale je i druhá: - členové GKČP, jehož jádro skutečně chtělo zachránit zemi před blížící se katastrofou, mohli deklarovat i činy, ale ukázali se být neakceschopnými. Neměli ani vůli k použití síly (a tu Jelcin o dva roky později a na stejném místě, a nejen tam měl – pozn.překl.), ani rozum k pochopení následků své kapitulace: ve skutečnosti zradili to, co sami vyhlásili - ty, kteří se na ně dívali jako na poslední naději, a zemi, která už směřovala ke katastrofě.

Podle dostupných informací a pozorování, se na náměstí u Bílého domu (tehdejší sídlo vlády RF) 20-21. srpna shromáždilo desetkrát méně lidí než kolik jich bylo v Pekingu. Ti lidé, představující sotva půl procenta obyvatel hlavního města, ale nadiktovali svoji vůli třísetmilionové supervelmoci…

Je to tak, jak napsal Vilfredo Pareto*): neschopnost použít sílu svědčí o degradaci elity.

Stoupenců Jelcinova puče na náměstí v srpnu 1991 bylo řádově méně než stoupenců puče Čao C´-janga na jiném náměstí v květnu 1989. Jen vůle představitelů SSSR se ukázalo být řádově méně, než vůle vůdců Lidové Číny.

A potom se vše mnohokráte opakovalo: - v Srbsku, Gruzii, na Ukrajině, v Kyrgizii…

Ačkoli v srpnu 1991 bylo těm, kteří aspoň něco věděli o historii a politických procesech, bylo jasné, že kdo na takové náměstí přišel, měl tam také zůstat. A potom – v závislosti na situaci a národních tradicích - buď měli ležet co možná nejdéle, aby všichni viděli a zamysleli se, nebo měli být rychle odklizeni, aby lidé a země věděli, že je v zemi vše v pořádku, a mohou klidně spát.

Kdyby příchozí u Bílého domu v srpnu 1991 také zůstali, Sovětský svaz by dnes nadále existoval, přičemž jako jediná supervelmoc, protože propočty expertů už deset let předtím ukazovaly, že: - i kdyby se SSSR po roce 1991 rozvíjel stejně jako předtím, beze změn v hospodářství (které byly bezpodmínečně nutné), ale dokonce i bez nich by země už k roku 2008 předběhla USA v hospodářském rozvoji.

A to, že se vše vyvíjelo jinak, zavinili samozřejmě, jak Gorbačov, který rozpoutal v zemi chaos, tak Jelcinova parta, která řádově zhoršila situaci – ale o nic méně i ti kterým chyběla vůle k použití síly v oněch srpnových dnech. I ti, kteří nevydali rozkaz k použití síly a nezkontrolovali jeho splnění, jakož i ti, které nenapadlo převzít odpovědnost za zničení nepřítele i bez rozkazu.

Tedy členové GKČP, důstojníci speciálních jednotek „Alfa“, i velitelé výsadkářů, generálové tankistů – kteří bezradně přihlíželi událostem.

Tenkrát, před osmadvaceti lety, v srpnu, za slovy o „občanských právech“ a nepřípustnosti krveprolití, zahubili velkou zemi.

Dnes otázka nespočívá dokonce ani potrestání - byť morálním - politiků a vojáků, kteří ji tenkrát zradili. Spočívá v tom, abychom vyvodili závěry a měli vůli k záchraně své země. A nejen před vnějším, nýbrž i před vnitřním nepřítelem.

*) Univerzální, tzv. Paretův princip (nebo pravidlo) dokazuje následující zákonitost: 20% vloženého úsilí dá 80% získaného výsledku. Opačná proporcionalita ukazuje, že zbývajících 80% úsilí pomáhá dosáhnout pouze 20% výsledku. Univerzální princip se objevil v počátkem roku 1897.

Zdroj: https://www.km.ru/science-tech/2019/08/18/istoriya-khkh-veka/851150-HYPERLINK "https://www.km.ru/science-tech/2019/08/18/istoriya-khkh-veka/851150-dvadtsat-vosem-let-nazad"dvadtsat-vosem-let-nazad

Překlad:st.hroch

Přišlo e-poštou