Výchozím bodem všech důležitých smluv, o které se opírá naše právní postavení vůči Německu po skončení druhé světové války jeho úplnou porážkou a bezpodmínečnou kapitulací, je "Prohlášení o porážce Německa a o převzatí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky" z 5. června 1945. Tímto prohlášením převzaly vítězné mocnosti v Německu nejvyšší moc a na základě toho i za Německo a rovněž jeho jménem činily rozhodnutí, jež byla a stále jsou pro Německo závazná.

Takovýmto aktem učiněným za Německo a pro Německo závazným byla pak i "Postupimská dohoda" z 2. srpna 1945, která kromě jiného rozhodla v článku XIII, nesoucím název "Spořádaný odsun německého obyvatelstva", že "německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa".

Nadto "Postupimská dohoda" v tomtéž článku XIII vzala na vědomí a sankcionovala vyhošťování, k němuž v té době již v Polsku, Maďarsku a Československu docházelo. Signatáři "Postupimské dohody" jen uvědomili vlády těchto zemí o své žádosti, "aby zatím další vyhošťování zastavily ("to suspend further expulsion"), dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě". Bylo totiž třeba dohodnout, jak budou odsouvaní Němci rozděleni do jednotlivých pásem.

Ani tak zvaný divoký odsun nebyl tedy signatáři "Postupimské dohody" považován za protiprávní, tím méně zločinný, nýbrž za samozřejmý důsledek doznívajících válečných událostí a vyvození důsledků z viny německého lidu. V článku II Politických zásad obsažených v "Postupimské dohodě" je totiž výslovně řečeno, že "německý lid... se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil".

Uvalil ji na sebe, pokud jde o nás, nejen tím, že se stal aktivním nástrojem nacistické agrese proti ČSR, a nejen tím, že 91 % českých Němců hlasovalo ve volbách pro Henleinovu politiku, a nejen tím, že se podílel na okupačním režimu a jeho teroru.

Uvalil ji na sebe také tím, že zdrcující většina tohoto německého lidu v Československu svobodně zvolila německé státní občanství a za svou vlast se rozhodla považovat nacistickou Třetí říši.

Ale uvalil ji na sebe také tím, že všichni příslušníci tohoto německého lidu v bývalém Československu vědomě přijímali v tzv. protektorátu nejrůznější výsady, brali zvláštní příděly potravin, všichni měli výsadu, že nepodléhali české jurisdikci, všichni vědomě parazitovali na českém obyvatelstvu, zotročeném nejen politicky, ale i nucenými pracemi.

Už jen samo toto přijímání zvláštních výsad a toto parazitování na českém národu stačí na vyvrácení a odmítnutí všech pokusů mluvit o jakési nevině Němců v českých zemích. To všechno je třeba připomenout právě dnes a zejména v souvislosti se stále znovu opakovanými pokusy určitých německých jako protiprávní a tedy nepřípustný.

Zrození myšlenky odsunu dobře vystihují slova Winstona Churchilla pronesená v rozhovoru s prezidentem Benešem 3. dubna 1943 v oficiálním víkendovém domě britského ministerského předsedy, v Chequers. Winston Churchill tehdy své úvahy o následcích viny Německa uzavřel takto: "Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito – to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme ,teď dost' – a pak začneme mírovou práci." V dalším hovoru Winston Churchill dodal: "Transfer obyvatelstva bude nutný. Ti, kteří budou chtít odejít z baltských států, ať jdou, stejně z Východního Pruska, připadne–li Polsku, a také ze Sudetenlandu. Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." (Citováno ze záznamu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který byl rozhovoru přítomen.) (5)

Stojí za povšimnutí, že právě odsun z ČSR vyvolává u Němců největší rozhořčení a je nejbolestivějším trnem v jejich těle, přestože není trnem největším.

K Polákům se představitelé odsunutých Němců chovají zatím trochu jinak než k nám. I tam se nedávno prezident jejich svazu Fritz Wittmann zmínil o otevřených majetkových otázkách, o náhradě hmotných a nehmotných škod Němců a nabízel účast Němců na obnově jejich staré polské vlasti společně se sousedy Poláky.

Neozývají se však hlasy, které by požadovaly "právo na vlast" a na návrat. Také ne hlasy, které by pro Němce v Polsku vymáhaly statut "volksgruppe". Wittmann tam mluvil jen o německé "menšině" a projevoval starost o dodržování jejích práv. Upozorňoval Poláky, že plnoprávnými členy EU a NATO se mohou stát jen ty státy, které svými zákony i praxí zaručují účinnost menšinových práv.

Bezbolestně navázali Němci na svou starou přítomnost v odedávna proněmeckých a německému vlivu podléhajících baltských zemích Estonsku a Lotyšsku. Estonský prezident Lennart Meri se nechal slyšet, že "Estonsko zůstává otevřeno všem Němcům, kteří dnes chtějí užít svého práva na vlast". Lotyšský prezident Guntis Ulmanis vyzval za návštěvy v Mnichově baltskoněmecké krajany, "aby se podíleli na opětovném budování společné vlasti".

Maďarsko, starý spojenec Němců v obou světových válkách a komplic jejich iredentistických snah o zneužití menšin proti celistvosti Československa, je dáváno Neubauerem za vzor, jak přistupovat k osudu Němců po druhé světové válce.

"Stanovisko k sudeteněmecké otázce (tak zvaných ,dvacet bodů'), zaujaté Sudetoněmeckou radou a přijaté 7. května 1961 Spolkovým shromážděním sudetoněmeckého krajanského sdružení", odpovědnost českých Němců odmítá.

V rozporu se skutečností stále tvrdí, že "sudetští Němci byli v roce 1938 také jen objektem politiky velmocí". A pokud jde o hrůzy druhé světové války, byl prý vinen pouze nacionálně socialistický režim.

K těmto očividným nepravdám dohání odsunuté Němce a jejich názorové druhy neochota nebo neschopnost smířit se s odsunem a dalšími opatřeními vítězných mocností, která měla zajistit, že "Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír" – jak praví "Postupimská dohoda".

Doklad o tom, že se tyto kruhy s důsledky porážky nacismu smířit nechtějí, může každý najít v jejich dvacetibodovém "Stanovisku", kde se v bodě 11 říká: "Nejen sudetští Němci, ale německý národ jako celek se nikdy s vyhnáním sudetských Němců ... nesmíří."

Tamtéž se lze dočíst, že jejich "volání po revisionismu pro svobodu" (jak zde už v roce 1961 označují své požadavky revize "Postupimské dohody") "již nikdy nezmlkne".

Do jaké míry je "Postupimská dohoda", tento základní kámen, na němž je postavena úprava našich vztahů k Německu, trnem v oku německých "revizionistů pro svobodu", je dobře vidět z některých jejich výroků z loňského a letošního roku, kdy jsme slyšeli, že "Postupim je špinavá skvrna na vítězství spojenců", (6) že Jalta a Postupim vytvořily "absurdní bázi" (7) politiky ve střední Evropě, nebo konečně, že "Německo se nikdy necítilo vázáno Postupimskou dohodou, protože nebylo jejím účastníkem".(8)

Nejnověji potvrdili německou nesmířenost s "Postupimskou dohodou" jak Neubauer, tak Gabert v mnichovském televizním rozhovoru s Dušanem Třeštíkem a Jefimem Fištejnem 30. 4. 1996. Podle Lidových novin z 2.5.1996 "Franz Neubauer opakoval stanovisko landsmanšaftu, podle něhož není možná žádná česko–německá deklarace, jež by přehlížela základní sudetoněmecké požadavky: právo na vlast, uznání majetkových nároků a českou omluvu za vyhnání", a "Volkmar Gabert vyslovil přesvědčení, že se Česká republika nedostane do Evropské unie, dokud nezruší Benešovy protiněmecké a proti maďarské dekrety" .

Ono "historické přehození výhybek" by spočívalo v tom, že by, pokud jde o nás, byly podkopány a vyvráceny základy právní úpravy našeho postavení vůči Německu, dané především "Postupimskou dohodou", ale i dalšími mezinárodními smlouvami, "Pařížskou dohodou" z roku 1945 a "Dohodou tří západních velmocí s NSR" z roku 1952.

Je příznačné, že všichni němečtí stoupenci "revisionismu pro svobodu" a kritikové "zločinného" odsunu a "protiprávních" konfiskací nepřátelského majetku, kteří požadují, "aby jejich zraněné právní cítění bylo zahojeno tím, že z české strany bude uznáno, že vyhnání byl zločin"(10), stále znovu se ohánějí právem a právy, ačkoli po právní stránce není o čem jednat. A už vůbec ne právě jen s Českou republikou, která je pouze jedním ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po německé porážce.

Vratkost revizionistické argumentace, nepodloženost jejího domáhání se práva nebo práv je jistě jasná i samotným revizionistům, stejně jako je jim jasná pevnost právního stanoviska českého.

Bylo by chybné domnívat se, že tito lidé jsou pouze zaslepení a nedovedou rozlišovat mezi právem a pouhým přáním. Nejsou slepí, jen nemohou dost dobře svá přání a své tužby a mocenské choutky, své snahy o smazání důsledků porážky nacistického Německa ukazovat v obnažené podobě. Nezbývá jim proto než vést řeč o právu a právech, stěžovat si na bezpráví. Jejich advokátská rétorika je pouhou politikou. A doufají, že si jejich politika opět jednou vytvoří své právo.