První slova, která jsem od přistěhování od Němců uslyšel, byla „böhmischer Hund“
Od roku 1930, kdy se otec stal dílovedoucím na stavbě údolní přehrady ve Vranově n. Dyjí, jsme žili v Šumvaldě (dnešní Šumná). První slova, která jsem od přistěhování od Němců uslyšel, byla „böhmischer Hund“. Bydleli jsme u Němky Kroutilové, vdovy po lesním správci, a při nejbližší příležitosti jsme se od ní kvůli její zášti proti všemu českému odstěhovali do jiného bytu. Všichni členové naši rodiny chodili do Sokola. Absolvoval jsem měšťanskou školu, obchodní školu a pak učitelský ústav v Brně.
Šumvald s českou většinou byl ohniskem češství mezi okolními německými vesnicemi /zřejmě kdysi poněmčenými). Stavba údolní přehrady český živel v tomto kraji velice posílila, začal jeho regenerace, po dokončení stavby však dolehla tím více hospodářská krize s nedostatkem pracovních míst, kdy německé firmy pro Čechy práce neměly.
Velký poněmčující vliv zde měli tzv. němečtí letňáci z Rakouska, kteří sem jezdili od jara do podzimu, protože zde bylo lacino, například jen zdejší sklo jim prodejem doma pobyt u nás zaplatilo. Od prvního dne jsme se přesvědčovali, jak neradi zde Němci Čechy trpí, zejména okolní české jednotřídky jim šly velice proti srsti. Do naší měšťanky se sjížděli žáci až od Jaroměřic, protože se zde nemuselo platit školné. Naše škola byla újezdní, nová, dávaly se zde zdarma přesnídávky (mléko, kakao a polévky), pořizované především z výtěžku kulturních akcí školy a Sokola.
Bruslit jsme jako kluci chodili na rybník ke Štítarům, většinou ve skupinách. Do štítarské mlékárny jsme chodili pro lacinější výrobky s rizikem, že po mně budou němečtí kluci střílet z praků kamením či dokonce maticemi šroubů, posbíranými na přehradě. Přes Onšov do Vranova k německému zubaři jsem chodil také jen v krajní nutnosti. Lékař mě záměrně nechával čekat až do setmění.
Od roku 1935 se Němci zjevně aktivizovali snahou pronikat do českých spolků a do obecního zastupitelstva. Českým hraničářům pomohla stavba pohraničních pevnůstek, především psychicky. Nejvýraznější silou paralyzující německou nadřazenost byly sokolské jednoty s nejširší kulturně uvědomovací činností a podpůrná činnost hraničářské Národní jednoty.
Jezdil jsem do obchodní školy do Znojma, jež bylo hlavním stanem henleinovců na jižní Moravě. Z oken školy, kam jsme chodili z nádraží kolem hříště německého „turnvereinu“, jsme denně měli přehled o rojení protistátně vychovávané německé mládeže (byla to doba bílých punčoch, dirndlů a především provokativně nošených dýk, a to i dětmi předškolního věku). V 1. ročníku obchodní školy ve Znojmě roku 1936 – 1937 seděl se mnou v poslední lavici Němec Höl a ten si na konci školního roku téměř denně při vyučování hrál s ostrými náboji tak, že nožem uvolňoval střely. Jeho okolí trnulo hrůzou, kdo to nakonec odnese! Už v roce 1937 nám náš ředitel doporučil, abychom do školy chodili oklikou, ne kolem německého hříště, a to byla ve městě troje kasárna!
Když jsme v roce 1938 jeli na ověnčených žebřiňácích do Znojma na nácvičnou k sokolskému sletu, byli jsme ve Vracovicích přepadeni a kamenováni německou mládeží, ale náčelník nám zakázal bránit se. Museli jsme projet bez protestu, abychom nezavinili na Znojemsku nějaký incident.
Jako student učitelského ústavu jsem bydlel ve Znojmě v sokolské rodině úředníka pojišťovny Cyrila Zbořila, čelného funkcionáře národně socialistické strany. Vedle bydlel důstojník „zvláštních služeb“, pověřil mne, abych posledním vojenským vlakem převezl velký kovaný kufr do Brna.
Do vlaku jsme si sebou mohli vzít na osobu pouze jedno zavazadlo. To okované dopravila služba důstojníka do vagónu na zadní plošinu posledního vozu, nikdo víc se do přeplněného vlaku nevešel. Po odsunu jsme žili v Bosonohách u Brna.
Vzpomínám si na zastřelení poručíka Otmara Chlupa, zpravodajského důstojníka čs. armády a známého sportovce, kterého zabila u Hnanic na Znojemsku zákeřná henleinovská kulka, vypálená od hraničního mezníku číslo 32 v prvních hodinách čtvrtka 22. září 1938.