Že Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým, moravským i slezským svorně proklínanou. Vždyť to byla právě Praha, která se v posledních sněmovních volbách a to doslova v posledních hodinách těchto voleb zasloužila o to, že občanům naší vlasti se o další čtyři roky prodloužila smrtící lhůta každodenního vystupování nejnenáviděnějšího českého politika na obrazovkách jejich televizorů. A přitom ještě dvě hodiny před konečným vyhlášením voleb vypadalo vše co nejrůžověji, v tajně otevřených hospodách se číšníci mohli utrhnout, jak od štamgastských stolů sbírali objednávky ve stylu: rychle s tím sem, ať tu politickou mrtvolku zapijem, otvírala se okna domů, ze kterých se do dalších otevíraných oken neslo radostné volání, že konečně máme s tím strašným chlapem pokoj, když vzápětí po této téměř celonárodní veselici přišla mrazivá sprcha: Přestaňte juchat, protože výsledky nejposlednějšího sčítání hlasů z pražských volebních obvodů rozhodly, že trápení s „tím chlapem“ se na další volební období prodlužuje.

A tak to, co ostatní republika odmítla, Praha přijala. Ale přijala to tak jaksi podivně. A to tak, že město neviditelnou linií rozdělené na starousedlíky a tzv. náplavu, to je lidi, kteří se v posledních několika desetiletích do Prahy přistěhovali z venkova (od roku 1930 se hlavně díky tomuto přesunu zvýšil počet obyvatel Prahy o téměř půl milionu), se začalo vzájemně obvińovat, kdo za tuhle šlamastiku vlastně může. Starousedlíkům to bylo jasné: Jistě, to jenom ta naše nešťastná náplava nám dělá v republice takovouhle nebetyčnou ostudu, křičeli všichni svorným hlasem, zatímco náplava odpovídala: Kdepak, to ti staří Pražáci, co se už od času Přemysla Oráče žení a vdávají stále jen mezi sebou, jsou už tak zdegenerovaní, že neví, či jsou, a volí proto jak voli.

Z tohoto vzájemného obviňování vcelku plyne, že Pražané se z faktu, že volí prakticky opačně, než zbytek republiky, hrdostí nikterak nenaparují, ale jsou z něj spíš nešťastní. Ale jaksi nemohou jinak, je to v nich, nemohou si prostě pomoct, a jakmile zjistí, co se chystají většinoví lidé v republice volit, jdou, a jako by byli obluzeni jakousi speciální drogou, vyluhovanou z vody potoka Botiče, volí jinak. A pak se nešťastně chytají za hlavu, litují se, navzájem se z té volby obviňují – a náramně se v tom podobají opilci, který též ví, že by měl jít s výplatou domů, ale jaksi nemůže, táhne ho to jinam, nejčastěji do hospody, a pak složený kdesi pod schody neznámého domu, dumá, proč své opilecké vášni povolil zajít tak daleko.