Lubomír Man na serveru Outsidermedia,cz napsal zajímavou úvahu na téma " Proč my, Masarykův lid, nemá svoji politickou stranu?" Odpověď na tuto otázku pokládá autor za naplnění snah a vizí "téměř poloviny národa Čechů,Moravanů a Slezanů". Kéž by to byla realita a pravda. Dnes, sto jeden rok od vzniku republiky, to totiž už není pravda. Proč to není pravda? Protože to není objektivní společenská reálie dnešní zbytkové republiky. Toto přiznání vyvolává dojem krutosti, ale bohužel je pravdivé. (Možná nad tímto konstatováním zajásají monarchisté nebo další nepřátelé republiky – ale nám vlastencům není jinak možno,než pravdivě posoudit dnešní stav a nastínit, jak z něj ven.)

Jaké jsou příčiny tohoto dějinného stavu? Nejdříve si objasněme vznik I. republiky. První republika vznikla především heroickým úsilím dvou podstatných složek protimocnářského odboje – zahraniční akce TGM – Beneše a Štefánika a zahraničního boje československých legií. Domácí odpor byl minimalizován především kolaborací politických stran k Vídni, a dále malostí centrály domácího odboje (Maffie). To jsou nevyvratitelné historické fakty. Přesto byl převrat roku 1918 domácí revolucí, nikoli převzetím moci za instalace velmocí,jak se to snaží namlouvat dnešní pan kníže a jiní. Proč? Zahraniční akce měla podporu českého národa v drtivé většině a nepřátelé republiky (přátelé mocnářství) zalezli do ilegality, emigrovali nebo odešli do mlčenlivé oposice (např. potomní státní president protektorátu a jiní) Někteří z nich se stali renegáty a sloužili nové republice až do jejího pádu,kdy opět kolaborovali s protektorátem, (např.Bienert, Kapras a jiní).

Tehdy vznikl Masarykův a Benešův lid. Doslova a do písmene. Proč? Protože jeho základ tvořilo 120 tisíc legionářů, bojovníků nové republiky, dále půl milionu věřících československé církve,která se odtrhla od v mocnářství vládnoucího Říma. Dál to byl milion rolníků, kteří podle Washingtonské deklarace čekali na I. pozemkovou reformu, která rozdělila velkostatky církve a habsburské šlechty (mimochodem té šlechty, která je dnes chce zpět!) pro státem uznanou domácí kolonizaci. Pak to bylo dělnictvo, očekávající sociální reformy nového státu a též malá buržoasie, živnostníci, dušení za mocnářství rakouským a sudetoněmeckým kapitálem. Dále spolky Sokolové, Orlové a DTJ, spartakovci.

Toto byl základ vzniklého "Masarykova a Benešova lidu". Je pravdou, že ne všechny naděje lidových tříd byly splněny, v embryonální republice to fakticky ani nebylo ihned možné. Proto pak došlo k oddělení komunistů po porážce sociálních demokratů v roce 1921 atd. Ovšem ani tyto částečně zklamané třídy národa nikdy neuvažovaly jinak, než v rámci nové republiky. Vše se rovněž sjednotilo po útocích nepřátel, zejména sudetů, na republiku od roku 1937, kdy se "Masarykův a Benešův lid" včetně komunistů a sociálních demokratů postavil za jednotu a udržení republiky.

Proč jsem autorův název rozšířil o Beneše, dnes tak po celých třicet let soustavně zatracovaného,ostouzeného,jako nebyl žádný jiný president státu? Protože jak pravdivě pravil TGM "Bez Beneše bychom republiku neměli" .Dvojnásob to platilo po osvobození! Bez Beneše, kterého kolaborant Hácha "vylučoval z národa", by nikdy II.ČSR 1945–48 nebyla obnovena! Rovněž odsun garantovaný Postupimí velmocí a prováděný dle dekretálního práva osvobozené relativně humánní republiky, byl legitimní a relativně humánní, protože za něj republika dostala ocenění Mezinárodního Červeného kříže, což dnešní nepřátelé státu, včetně kancléřky Merkelové, hanebně zamlčují.

V následující éře 1948–68 se "Masarykův a Benešův lid" dostal do společenské isolace, fyzicky však masově zničen nebyl ( političtí vězni, emigrace nepředstavovaly tak velikou ztrátu jako za protektorátu, i když omluvitelné to není). Proto v roce 1968 mohly skupiny "Masarykova a Benešova lidu" ožít po rehabilitacích a v obrodném procesu (jakkoli jej nepřátele dnes nazývají jinak). Tanky Varašavské smlouvy – tanky nejen sovětské, ale německé, polské, bulharské a maďarské – zlikvidovaly tento proces a současně s ním i oživení Masarykova a Benešova lidu. Pak nastal normalizační čas pohřbeného lidu, který paradoxně neskončil převratem roku 1989 (nesmyslně nazývaným "sametovou revolucí. řečeno s Voltairem "nebyla to ani revoluce,ani samet".)

Po převratu,kdy symbolicky vedle reformních komunistů na balkon Melantrichu (!) nebyli vpuštěni ani zástupci Masarykova a Benešova lidu, nastal systematický útlak tohoto lidu vrcholící likvidací Socialistické strany a jejího tisku Svobodného slova, a nakladatelství Melantrich, kde vycházely i programní tisky a publikace o TGM a Benešovi. My pamětníci si moc dobře pamatujeme, kdo a jak likvidoval stranu TGM a Beneše, kdo likvidoval její nakladatelství, kdo likvidoval její tisk atd.

Po třicetiletí systematického útoku na samotné základy I. ČSR, zpochybňování osobnosti TGM, a štvanice na Beneše nemající obdoby od protektorátu! se znásobila aktivita sil, pokládajících I. ČSR jako výtvor Masarykova a Benešova lidu, za zmetek Versailles, za stát utiskující sudeťáky, za neživotaschopný stát atd. Kdy se soustavně lká nad mrchou mocnářství a vytýká se TGM a Benešovi jejich úloha jako "satanů rozbíječů ideálního mocnářství", kterému se podsouvá naprosto lživě "demokratismus",když byl pravdou krutý opak – v této éře novodobého "státoprávního Temna II" – se zbytky Masarykova a Benešova lidu musely uchýlit do pololegality trpěných spolků, jako je společnost TGM nebo E.Beneše, a do pietních akcí, kam nová nomenklatura státu chodívá zhusta jen v pracovní dny a na kulatá výročí,kdy pokládá věnce a pronese pár formalismů o TGM ( o Benešovi téměř NIC), přičemž média neopomenou zdůraznit fakt, že 28.říjen je oslavou neexistujícího státu! Kdy vědomí mládeže o státu Masaryka a Beneše bylo jesuitsky vymazáno ze školních škamen, a nahrazeno pustým formalismem. Fakt založení samostatného státu, jehož jsme nástupníky, jim zjevně nic neříká...

Masarykův a Benešův lid po všech ranách a podpásových úderech vlastních představitelů moci nástupnického státu, se velice zúžil na existující zbytky sokoloských, legionářských a socialistických rodin a jejich příslušníků, včetně nesocialistických zbytků loajálních demokratů uznávajících I. ČSR. Situaci na bratrském Slovensku ať rozebere někdo z bratří Slováků, což se myslím, i děje...

A co nyní? Jak napravovat (nelze říci jednorázově napravit) tento stav? Vlastenecké organizace a spolky musí k sobě přitáhnout mladou generaci, zahnojenou třicetiletím propagandy de facto antimasarykovské a manifestně antibenešovské. Zatím se snažíme na našich webech vysvětlovat historii a východiska Československé republiky jako státu, který z poddaných monarchie učinil svéprávné občany, osvětlovat osobnost TGM a Beneše z hlediska reálií a výsledků jejich činnosti, nikoli z hlediska protirepublikové propagandy, snažíme se osvětlovat reálie protektorátu, pozici kolaborantů, odhalovat kolaboranty, a bránit výdobytky republiky.

Dobrou práci v této věci odvádějí především Kluby vojenské historie, součást aktivní ČSOL, kde se mladí seznamují s reáliemi republiky a její obrany, mimo jiné prostřednictvím atraktivní vojenské techniky a výstroje. Spolky zabývající se pamětními deskami, monumenty a pomníky to mají složitější,protože stále neexistuje všetranná podpora státních orgánů tak,aby došlo k optimálnímu stavu. I když zárodky této činnosti zde již jsou.

Politické strany v této věci v drtivé většině hanebně zklamaly, zejména strany jako TOP, ČSSD, STAN, částečně KDU se svými prosudetskými tendencemi, a rozkol v tomto směru je i v ODS, která snad ještě není zcela ztracena v tomto směru (???).Zvláště KDU, druhdy strana Msgre Šrámka, předsedy exilové Benešovy vlády a spolusignatáře dekretů, by se měla rozpomenout na svou dobrou státoprávní tradici a konečně vymést své neblahé prosudeťácké býlí! Strana má jistě osvícence,kteří toto pochopí a začnou pracovat. Nebo se snad mýlím? Rovněž seskupení ANO je v těchto otázkách rozpolceno na frakce usilující o sudetskou invazi(vokřálisté!) a naopak frakce usilující o uchování tradic republiky. (Problém "široce rozkročeného hnutí"). Za organizace hlásící se k republice a vlastenectví z politických stran lze uvést jak Trikolóru nebo SPD (vzdor jejich neoprávněnému ostouzení konkurenty), z opačného pólu pak KSČM (paradoxně napadanou pro "nevlastenectví",což pokládám za idiotismus protivníků). Ze společenských organizací pak v čele vlasteneckého hnutí přímo hájícího nejen TGM ,ale především napadaného Beneše, jsou to Hraničáři, kteří v tomto ohledu nemají konkurenci (a i proto jsou zjevně napadáni smečkou protivníků a zahraničních nepřátel).

Takto podle mne vypadá reálná situace Masarykova a Benešova lidu po třicetiletí od převratu roku 89. Některé majáky svítíci do současné tmy společnosti jsem naznačil. O jiné se musejí postarat i další vlastenecké organizace, které se formují v celém spektru politického života naší země. Musíme vycházet z hesla – Byli jsme tu před Rakouskem, před protektorátem, i před sametem – budeme i po nich!