Všichni víme, alespoň pamětníci doby, kdy deklarace byla připravovaná, formulovaná a schvalovaná. Byly to těžké chvíle. Pamatujeme si na ně dobře. Vlastenci odleva až doprava pro ní bojovali. Psali vyjádření, protesty i memoranda vládě, poslancům, ale nic nepomáhalo. Z této bitvy jsme odešli poraženi. Deklarace byla přijata.

Proč se k ní nyní vracíme? Na podzim minulého roku byl přijat vcelku skutečně dobrý dokument, tzv. Táborský manifest. Jeho čtení vyvolávalo spokojenost a v některých místech dokonce snad i nadšení. Manifest byl přijat v Táboře, po jeho přečtení, snad všemi hlasujícími. Samozřejmě, že bylo nepravděpodobné při tomto schvalovacím procesu manifestu, že někdo přijde na jeden zvlášť významný nedostatek, který jeho text obsahoval. Nadto i důvěra v předkládající byla silná.

A tak v rámci schválení Táborského manifestu byla přijata i tato slova: „POŽADUJEME – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckýsněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997.“¨

Zatímco čeští vlastenci z 90. let minulého století odsoudili Česko–německou, ti dnešní „vlastenci“ ji vracejí do politického dění. Několikrát na jsme na tuto skutečnost upozornili a čekali a čekali, až dojde k nutné úpravě Táborského manifestu. Pokud víme, k žádné k jeho úpravě nedošlo. Proto znovu upozorňujeme na předmětný nedostatek manifestu. Z širšího hlediska vypadá vše tak, jako by někdo z těch, kteří psali manifest, otočil kormidlem směřování o 180 stupňů, a dostal se do polohy proti všem odpůrcům deklarace. Vzniká otázka, proč tak učinil či učinili? Z neznalosti? Nepravděpodobné! Vždyť i ti, kteří stáli u zrodu manifestu, alespoň někteří z nich se účastnili zápasu proti deklaraci. Takže zbývá vyjasnit otázku, proč k tomu všemu došlo. Kde je ten zakopaný pes.