Že je ředitel české Bezpečnostní informační služby (BIS) Koudelka Čech jako poleno, je neoddiskutovatelnou věcí. Vždyť celý jak je, a to od paty až k hlavě, není složen z ničeho jiného než ze dvou tak typicky českých figurek, jakými jsou četnický strážmistr Flanderka a tajný policista Bretscheider ze světoznámého Haškova románu o dobrém vojákovi ze světové války Švejkovi. Nu a podle toho též samozřejmě jedná i mluví. Tak např. v pondělí 21. října vystoupil tento dobrý muž na půdě české poslanecké sněmovny, aby se všem jejím shromážděným členům pochlubil tím, že jeho organizace – a tedy BIS – společně s českou policií rozprášila síť ruských agentů, kterou na území České republiky vytvářela ruská Federální služba bezpečnosti (FSB).

Poslanci za tento výkon řediteli BISu zatleskali a vzápětí se ozvala i strana ruská. A to s tímto drobným upozorněním: Ruská Federální služba bezpečnosti (FSB), s jejíž sítí na území ČR ředitel Koudelka se svou BIS údajně tak rázně a úspěšně zatočili, plní funkce kontrarozvědky výhradně jen na území Ruské federace. Takže aby tato ruská kontrarozvědka FSB mohla vytvářet na území České republiky svoji agenturní síť, musela by Česká republika být součástí Ruska. Jinak to není možné.

K čemuž ruská strana ještě spíš už je jako mezi řádky dodává: Pan Koudelka si prostě ve svých výmyslech spletl ruskou Federální službu bezpečnosti (FSB) se Službou vnější rozvědky (SVR), která jedině by mohla, kdyby o to měla zájem, špionážní síť v ČR budovat.

Takže shrnuto: Všichni čtenáři republiky! Je to dobré – a je to dobré hlavně pro českou literaturu. Protože pro příštího Jaroslava Haška lze po Flanderkovi a Bretschneiderovi spatřit v postavě ředitele BISu Koudelky jedinečný zdroj inspirace pro vytvoření další nezapomenutelné postavy českého policajta.

Představte si třeba i scénu (bohužel nikoli vymyšlenou, ale takovou, která skutečně nedávno proběhla), jak ředitel Koudelka kárá českého ministra školství Blagu za to, že se v českých školách ještě málo a nedostatečně vymazává vliv Ruska ze všech oblasti života a hlavně pak z popisovaného průběhu Druhé světové války (Koudelkovi jde zřejmě o to, aby se žáci ve škole nedověděli nic o bitvě pod Moskvou, ve Stalingradu či u Kurska, či o 12 milionech padlých rudoarmějců), že se zde uprostřed školních lavic až do kořene nevyrvala ještě myšlenka slovanská, a že Rusko nezískalo ještě v učebnicích a školních osnovách onu podobu ďábla, která je tak potřebná pro celé euroatlantické společenství, jehož hrdými členy dnes přece jsme a musíme se podle toho chovat.

Fanatizmus tohoto muže překračuje všechny až dosud myslitelné meze, říkáte si, a když pátráte po pramenech tohoto fanatizmu, zavede vás to i k letošnímu březnovému setkání Koudelky s ředitelkou CIA Ginou Haspelovou (ano, to je ta paní, která získala svůj úřad i za to, že přesto že žena, se ani v nejmenším nerozpakovala na svém předchozím pracovišti svýma vlastníma rukama praktikovat dnes daleko nejúčinnější formu mučení – tzv. waterboarding). K tomuto setkání došlo přímo v sídle CIA v USA a Koudelka zde z rukou paní Haspelové převzal vysoce ceněnou Tenetovu cenu za zahraniční spolupráci.

A tady se na okamžik zastavme. Protože prastaré pravidlo zahraniční špionáže praví, že jestliže představitel rozvědky jednoho státu dostane vyznamenání od představitele rozvědky jiného státu, vzniká otázka, pro který z těch dvou států onen vyznamenaný vlastně pracuje.

Zdá se mi, že právě v případě pana Koudelky by se hodilo právě tuhle otázku přepečlivě propátart. Jestliže ovšem se stále ještě považujeme za samostatný stát a nikoli za jeden ze států Americké unie.