Je zajímavé sledovat, jaké informace přináší sdělovací prostředky u hlavních aktérů „velké unijní“ politiky. Německá média se nyní hemží dehonestačními komentáři o Itálii a Italech. Ze samotného úřadu spolkové kancléřky Angely Merkelové se ozývají termíny jako „siestová ekonomika“. Což je podle mého názoru verbální provokování národnostní zášti „jako když vyšije“. Zatím marně čekám, kdy se s protestem ozve česká eurokomisařka Věra Jourová, která má v popisu práce mimo jiné boj proti fake news a mediální nenávisti. I facebook zatím potoky nenávistných komentářů směrem k Italům nechává bez povšimnutí. I když mnohem méně ostrá vyjádřeni o migrantech běžně maže.

Velice to připomíná kampaň, která v německých médiích běžela během dluhové krize v roce 2008. Tehdy byli jako národ lenochů masovými sdělovacími prostředky líčeni Řekové. Šlo o mediální přípravu na loupež století. Netvrdím, že řecká ekonomika byla před krizí 2008 bez chyb. Řada výzkumů popisovala, kudy z Řecka utíkaly nezdaněné peníze. Jiné studie popisovaly mezery v řeckých daňových zákonech, které řadě oligarchů umožňovaly vyhýbat se zdanění úplně. Dlouholeté působení těchto faktorů se samozřejmě muselo podepsat na výši řeckého státního dluhu.

Do ekonomické krize však Řecko rozhodně neuvrhla nějaká lenost nebo zahálčivost. Řecko jsem mnohokrát navštívil před krizí i po krizi. Viděl jsem, jak těžce dřou lidé živící se servisem pro turisty nebo zemědělci. Žádní povaleči. Mnozí z Řeků, kteří starají o turisty, vstávají ráno ve 4 hodiny, aby byla včas připravena jídla a další potřeby pro hosty. Podobně od východu do západu slunce dřou i zemědělci, rybáři a další lidé v potravinářském průmyslu, jejichž práce je mnohem užitečnější než vyplňování tabulek v bance ve Frankfurtu nad Mohanem. Nebo rovnou hra s cizími penězi v akciové ruletě v kanceláři penzijního fondu v Amsterodamu.

Do krize Řecko spadlo, když se jako členská země eurozóny muselo podílet na sanaci bank. K poslání svého příspěvku do stabilizačního fondu EU muselo Řecko vydat velké množství státních dluhopisů. A to strhlo lavinu tzv. dluhové krize. Většina peněz, které členské země eurozóny musely odevzdat do EU stabilizačního fondu, nešla na sanaci řeckých bank. A dokonce ani italských nebo španělských. Nejvíce peněz střadatelů dokázaly prošustrovat německé a francouzské banky. Podle bývalého trojnásobného italského ministra hospodářství z let 1994 až 1995, 2001 až 2006 a 2008 až 2011 Giulia Tremontiho šlo asi 80% peněz určených na sanaci bankovního sektoru v eurozóně do obřích německých a francouzských bank. Celkově šlo o 750 miliard eur, které na jednu unijní hromadu musely snést členské státy eurozóny. Byla to záchrana německých a francouzských bank, co potopilo řeckou ekonomiku v roce 2008.

Tehdy na německé banky obří částkou 70 miliard eur přispěl i italský stát. Kdyby si v roce 2008 každá země sanovala jen své banky, je dnes Německo i přes letitý program rozpočtových úspor nejzadluženější zemí EU. V italských bankách byl podle Tremontiho tehdy problém jen za 20 miliard eur, které do nich byly z eurofondu poslány. Poté, kdy byly obří bankovní domy a penzijní fondy sanovány veřejnými penězi členských států, rozjeli jejích makléři spekulativní útok na řecké dluhopisy. Ve fiskální krizi, do níž Řecko spadlo, se pokusil zavřít daňové tunely nový ministr financí Yannis Varoufakis. Byl však rychle odstaven výhrůžkou zastavení přísunu eurových bankovek do bankomatů v Řecku v době, kdy v zemi probíhal kvůli fiskální krizi run na banky.

Vydíráním od nejvyšších představitelů Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu a Evropské komise nakonec bylo Řecko přinuceno přijmout „pomoc EU“ z dluhové krize. Po rozpočtových škrtech skončilo ještě zadluženější než před krizí, se zničenou ekonomikou a rekordní nezaměstnaností. Německé podniky si za zlomek hodnoty rozebraly ziskové řecké státní podniky jako letiště a přístavy. Jediné věci se škrty v řeckém státním rozpočtu týkat nesměly. Nákupu německých a francouzských zbraní pro řeckou armádu. Podle řeckých zdrojů bylo zachování těchto obchodů jednou z podmínek pomoci EU Řecku.

Řecko dává na obranu ročně 3 až 4% HDP. Nejvíce v Evropě. Řekové také mají jako jedni z mála akceschopnou armádu. Její schopnosti zachránily Evropu před několika týdny před další migrační tsunami, kterou řecká armáda a policie zadržely na řecko–turecké hranici. Připomínám tuto historii protože vidím, že se z Německa na Italy nyní valí stejná vlna slovní zášti, jako tehdy na Řeky. Obávám se, že němečtí bankéři a manažeři obřích pojišťoven a dalších finančních institucí, které mají velký vliv na německou politiku, si tentokrát dělají chutě na italská aktiva.

Německo je jednou ze čtyř zemí, které blokují vydání společného dluhopisu zemí používajících euro k financování boje proti koronavirové krizi. Společná emise dluhopisů by pomohla snížit úrokovou zátěž zemí nejvíce postižených COVID–19 – tedy Itálie a Španělka. O trochu vyšší úroky, než kdyby si vydalo dluhopisy samo by muselo platit Německo nebo Holandsko. Nizozemci se nyní ujali role „zlého policajta“, který blokuje eurobondy a který pomoc ekonomikám zemí postižených koronavirem podmiňuje podpisem memorand, jimž by se příjemce pomoci EU zavázal k předání kontroly na svým státním rozpočtem Bruselu. A provádění rozpočtových škrtů a k privatizaci veřejného majetku jako se to stalo v roce 2008 Řecku.

Jenže rok 2020 není rok 2008, kdy „pomocné“ nástroje EU vznikaly a nikdo nevěděl, jakou spoušť mohou napáchat. Řecká katastrofa varuje. A nyní začínají veřejně promlouvat i ti, kteří u toho tehdy byli. Jako třeba právě tehdejší italský ministr hospodářství. Na povrch však vyplouvá i další špína doposud schovaná pod hladinou EU. Italský ekonomický analytik Mauro Indelicato včera v příloze deníku La Republicca Inside Over zveřejnilv článku „Dravá holandská Evropa – kolik peněz nám ukradli“ závěry své několikaleté studie toku peněz mezi členskými státy EU. Pracoval na ni s dalšími ekonomickými vědci Arjanem Lejoure, Janem Mohlmannem a Maartenem van't Riem. Podle jejich závěrů je Holandsko jedním z daňových tunelů v EU.

„V Amsterodamu jsou obchodní centra, která oficiálně hostí tisíce společností, aniž by však měla prostory, ve kterých by mohla být usídlena alespoň čtvrtina registrovaných společností. Velmi rychle lze zřídit ústředí firmy v Nizozemsku. Bez ohledu na to, zda a kde se nachází existující zaměstnanci, kanceláře a cokoli jiného.“, upozorňují analytici v závěru své studie zveřejněné včera v La Republicca. Tyto holandské schránkové centrály firem, které reálně podnikají jinde, mají jediný účel – „optimalizace daní“. Jinak řečeno krácení daně.

Ve Smlouvě o EU a fungování EU je ustanovení, které zakazuje zdaňovat převod dividend mezi dceřinou a mateřskou společností, pokud sídlí v jiném členském státě EU. Takto od nás ročně odejde 200 až 300 miliard korun nezdaněných dividend. Velká část těchto peněz jde právě na účty holandských "centrál" nadnárodních korporací. Inside Over upozorňuje, že v Holandsku není vybírána srážková daň z dividend. Nizozemsko tedy funguje jako "průtokový ohřívač" peněz na daňové úniky. "Stovky miliard ročně odtud nezdaněné tečou na anonymní účty na Bahamách", konstatoval Mauro Indelicato ve včerejším článku.

Autoři studie upozorňují na další aspekt EU, která zakazuje přijímání opatření, aby zisk byl zdaňován tam kde vzniká a kde členské státy poskytují firmě výhody, které platí z veřejných rozpočtů ve formě stavby dálnic nebo vzdělávání pracovníků. Jedna ze 4 základních svobod EU – volný pohyb kapitálu – způsobuje, že nadnárodní korporace snadno přesouvají své zisky ke zdanění z míst, kde podnikají, do zemí, které jim nabízí nejnižší daně za to, že budou papírově zdaňovat u nich. A to je příklad Holandska.

„Při těchto finančních operacích Itálie ročně přijde o 1,5 miliardy eur daňových příjmů. Francouzskému státu jsou pomocí těchto triků kráceny rozpočtové příjmy o 2,5 miliardy eur. Nizozemsko každoročně "ukradne" jiným zemím daňové příjmy za 10 miliard eur“, konstatoval za tým ekonomů Mauro Indelicato ve včerejší příloze Inside Over. Svůj článek končí slovy, že "za těchto okolností je neuvěřitelná drzost, když právě holandský ministr financí Wopke Hoekstra hovoří o pomoci ekonomikám postiženým COVID–19 jako o „morálním hazardu“."