Prezident Trump Němci a my

V posledních měsících jsme svědky toho, že Němci, a to i úrovni ústavních činitelů, americkému prezidentovi vytýkají to či ono. Cítí se některými jeho slovy či skutky poškozeni, právem či neprávem. Nenechávají si to pro sebe a hojně o tom mluví na všechny strany.

Že si takto stěžují, nepovažujeme za nic mimořádného. Postižení, ale také i ti, kteří se za postižené jen považují, takto obvykle jednají. Trápí je nespravedlnost, kterou se někdo na nich dopustil.

A jak se cítíme my, Češi, když nám němečtí ústavní činitelé, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.-D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí, slíbili, že po sjednocení Německa nám zaplatí dlužné reparace. A jak to dopadlo s konkrétním slibem pana ministra Genschera? Nejdříve prohlásil, abychom Německu poskytli ještě trochu času, jen co proběhne konference o sjednocení Německa, pak se rychle dohodneme. Když úspěšně skončila, Genscher nás prosil ještě o další krátkou dobu navíc - jen co proběhnou celoněmecké volby. Pak i tyto volby úspěšně byly skončeny.

Když však naši diplomaté přišli na Němce s otázkou reparací, které podle dohody nám Němci se zavázali zaplatit, na naše podněty německá strana přestala odpovídat. Jako kdybychom hrách házeli na stěnu.

Jestliže Němci se cítí být ukřivděni jednáním prezidenta Trumpa, jak se máme cítit my po slibech německých ústavních činitelů nám učiněných, že po sjednocení Německa nám reparace zaplatí. A nezaplatili – dodnes, myslím si, že ani korunu nám na reparace nedali. Ale nejen to! Situace je mnohem horší. Dnes Němci dělají, jako kdyby reparace zapadly daleko do minulosti a otevírat jejich otázku považují, samozřejmě jen neoficiálně, div ne za nepřátelský akt. Němci se rozhodli neplatit reparace ani Polsku, ani Řecku.

Reparace, na které máme nárok podle Pařížské reparační smlouvy i podle z jednoho principů mezinárodního práva, který říká, že agresor je povinen zaplatit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly, jsou nepromlčitelné, trvají. Každoročně bychom z nich měli Německu přičítat příslušné úroky z prodlení, abychom Němce motivovali k jejich zaplacení.

To nejhorší na tom všem je, že ani naši ústavní činitelé nekonají snad téměř nic pro to, aby nám Německo konečně reparační dluh zaplatilo. Ze svých ústavních povinností se vykrucují v různou dobu nejrůznějšími způsoby. Dokonce jsou i takoví, kteří tvrdí, že komunisté se již reparací vzdali. Není to pravda! Jiní tvrdí, že je to již dávno, co jsme měli vymáhat reparace na Německu a neučinili jsme tak. Takže naznačují, že reparace jsou promlčené. Ti největší výtečníci pak vytrubují do světa, že uzavřením Česko-německé deklarace (ČND) jsme se reparací vzdali. Není tedy co vymáhat. Jsme zcela přesvědčeni, že ani to není pravda. V Poslanecké sněmovně PČR při projednávání návrhu deklarace o tom nepadlo jediné rozhodné slovo. V textu deklarace, když jde o odpuštění asi 3,5 bilionu korun, nejde tedy o žádné drobné, nic konkrétního nenajdeme. Ani nemůžeme. Kdo by s takovým návrhem přišel, rázem by skončil ne v očistci, ale rovnou v politickém pekle, z něhož by se již nikdy nedostal.

Setkáváme se dokonce s tvrzením, že hodnotu majetku německého obyvatelstva, které jsme v letech 1945-1946 přesídlili do Německa, jsme povinni odečíst z našeho reparačního účtu. Ojediněle někteří výtečníci dodávají, že hodnota reparací a hodnota německého majetku, který jsme konfiskovali, jsou rovnocenné, a proto žádné reparace nemůžeme na Německu požadovat.

Pramení toto tvrzení, samozřejmě zcela nepravdivé, z neznalosti nebo zlého úmyslu? Nemusíme se tímto problémem zabývat. Naše diplomacie v průběhu jednání o Pařížské reparační smlouvě udělala velký kus záslužné práce. Výsledkem je ustanovení, které říká, že hodnotu německého majetku, který jsme konfiskovali, byli jsme jako signatáři povinni jej konfiskovat, neodečítáme ze svého reparačního účtu.

Nevíme, co za diplomatickou oponou kdy probíhalo. Ani se tím nemusíme zabývat. Naše nároky na reparace, které nám má zaplatit Německo, trvají. Nyní jde o to je začít s plnou vážností na Německu vymáhat. Samozřejmě, bude to vyžadovat na našich příslušných ústavních činitelích i kus odvahy. Pokud ho nemají, nechť ze svých postů odejdou, aniž by nám dále lhali či mluvili nepravdy. My na reparace musíme konečně dosáhnout.

Pokud Němci naříkají, co všechno zlého jim prezident D. Trump učinil a hlásají to do světa, měli bychom jim na vládní úrovni připomenout, aby si uvědomili konečně, co způsobili nám. Oni a jejich spojenci vyvraždili na 360 tisíc našich lidí, šest let nás vykrádali a způsobili nám ohromné materiální ztráty. Slíbili škody nám uhradit a neuhradili. Jak můžeme hodnotit jednání pana H.-D. Genschera, který nám nasliboval reparace a rychlé dojednání o nich a potom němečtí diplomaté o reparacích odmítli jednat? Jde o podvod nebo jiný trestný čin? Ministr zahraničních věcí jedná jménem státu, který zastupuje. Nechá Německo tuto poskvrnu na sobě i nadále? A bude pokračovat v kurzu pana Genschera? Pak ať nepláče, že ho někdo poškodil. To, co Německu v důsledku tomu vzniklo, je nesouměřitelné s tím, co Němci udělali nám, aniž by škody, které lze nahradit, nám reparovali. A dokonce se k nim ani nechtějí znát.

Dr. O. Tuleškov