Významný československý a český politolog, sociolog, publicista, diplomat a také prezident Čs. republiky se narodil 28. 5. 1884 v Kožlanech v západních Čechách. Vyšel z rodiny lépe situovaného chalupníka, byl nejmladší z deseti dětí, ale rodina mu umožnila přece jen studium na vinohradském gymnasiu. Po maturitě se věnoval sociologii, filosofii a moderním jazykům. Patřil ke studentům, na které měl vliv T. G. Masaryk a byl jím vtahován do veřejného života. Jako dobrý student odešel doplnit své vzdělávání do Francie, kde studoval od roku 1905 na pařížské Sorboně a později též v Dijonu na École libre des sciences politiqes, poměrně úzce specializovaný obor, který se v rakousko–uherské monarchii příliš nepěstoval. V roce 1908 zde dosáhl doktorátu po obhajobě české otázky v rakouské monarchii. V průběhu první světové války byl již uznávaným odborníkem na středoevropské poměry a jeho znalostí využívali i politici Dohody. Své vědecké a politické obzory si doplnil kratším pobytem v Londýně a na berlínské universitě (1909).

V roce 1909 se E. Beneš oženil s Annou Vlčkovou (1885 –1974), která se nechala jmenovat Hanou a o níž rakouská zpravodajská služba ne zcela doloženě tvrdila, že je ve skutečnosti nemanželskou dcerou Václava Oliče (1847–1932), vyššího policejního důstojníka v Praze. V roce 1908 odešel do důchodu, ale na počátku světové války byl získán dcerou Annou, přítelkyní Hany Benešové, k ilegální práci v odbojové skupině a v jeho pražském bytě se konaly schůzky takzvané Mafie. V roce 1915 byl zatčen a vyslýchán a v roce 1917 amnestován císařem Karlem, který v té době již hledal cestu k záchraně monarchie příklonem k jistému stupni liberalizace.

Česká strana pokroková, nazývaná realistická, vznikla v roce 1900 pod svým prvním názvem Česká strana lidová, ale toto jméno bylo změněno po splynutí s Pokrokovým klubem pro Pardubicko a Chrudimsko v roce 1906. Na sjezdu v Pardubicích 21.1.1906 byl přijat název Česká strana pokroková. Ideologickým a politickým mluvčím byl T. G. Masaryk. Strana nebyla příliš početná, ale měla výrazný vliv v řadách české inteligence. Žádala zlidovění monarchie, tedy demokratizaci, všeobecné volební právo, v tom byla blízká sociálním demokratům, rovnoprávnost všech národů habsburské monarchie. T. G. Masaryk kladl důraz na drobnou každodenní práci. V řadách strany pracovali F. Drtina, C. Horáček, J. Herben a E. Beneš. Po odchodu Masaryka do emigrace byla předmětem zpravodajského sledování a persekuce. Několik členů vytvořilo ilegální organizaci – Mafii. Během války se vyvarovala spolupráce s českými pravicově orientovanými politiky se zaměřením na rakouskou císařskou politiku. Po válce se členové strany rozešli do různých politických stran, z části také do strany Čs. socialistické, státoprávně demokratické a spoluvytvářeli vlivné neformální uskupení nazývané politická skupina Hrad, ale nehlásili se do žádné politické strany. Proti skupině Hrad se vyslovovala česká a slovenská pravice a také strany německé s pravicovou orientací ji kritizovaly. Již zde se rodily vnitropolitické podmínky mnichovské krize.

Po vypuknutí války E. Beneš následoval do ciziny T. G. Masaryka a zapojil se spolu se Slovákem M. R. Štefánikem do zahraniční odbojové akce, směřující ke vzniku samostatného československého státu. V letech 1916–1918 vykonával obětavě funkci generálního tajemníka Národní rady československé v Paříži a celou jeho angažovanost vystihl T. G. Masaryk slovy – „...bez Beneše bychom republiku neměli".

V novém státě byl E. Beneš ministrem zahraničních věcí v letech 1918 –1935. Byl u zrodu Společnosti národů a v roce 1920 byl místopředsedou, 1935 předsedou a v letech 1923–1927 členem Rady Společnosti národů v Ženevě. Zastával princip kolektivní bezpečnosti. Uzavřel spojeneckou smlouvu s Francií a později mu byla vytýkána, ale v roce 1924 při jejím podpisu nikdo nemohl vědět, jak se Francie zachová v roce 1938. Vysmíván byl také pro spojenecký svazek Malá dohoda (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko), uzavřený v roce 1921, se kterým bylo ještě v tomtéž roce zabráněno nástupu Habsburků k moci v Maďarsku. Pod hrozbou nacistické agrese uzavřel v roce 1935 smlouvu československo – sovětskou. Kritikům této smlouvy uniklo několik skutečností. Zájem SSSR o tuto smlouvu vyplynul mimo jiného ze skutečnosti, že nacistické Německo uzavřelo s fašistickým sanačním Polskem v roce 1934 pakt o neútočení, ale ve skutečnosti ho A. Hitler využil k proti sovětské spolupráci a později k orientaci Polska proti Československu. Moskva měla zájem znejistit německo–polský svazek z jižního (československého) směru. Také doložka, že Sovětský svaz nám půjde na pomoc v případě, že tak učiní Francie, je neúplně vykládána. Edvard Beneš měl obavu, že smlouva nebude v parlamentu přijata pro odpor pravicových stran a francouzská doložka měla symbolizovat, že Praha chce sovětský vliv vyrovnat vlivem Francie. Také sovětská diplomacie měla zájem na uvedené doložce. Dalo se předvídat, že v případě sovětské pomoci by se tento stát dostal do obtíží v celém kapitalistickém světě, především ve fašistických státech. V případě, že by do války šla i Francie, nebyla by protisovětská angažovanost jednoznačná a spíše by převládl aspekt pomoci nefašistickému Československu. Navíc ani v roce 1935 nemohl nikdo vědět, jak se zachová francouzský spojenec v době mnichovského diktátu (1938).

Po abdikaci T. G. Masaryka byl na jeho doporučení zvolen 18. 12. 1935 E. Beneš prezidentem republiky. Volil ho tak zvaný hradní blok, složený ze strany lidové, sociálně demokratické, komunistické a národně socialistické. Každá z uvedených stran si mohla klást za zásluhu jeho zvolení po překonání odporu pravicových stran. Stejné strany se postavily proti Mnichovu, podílely se na domácím i zahraničním odboji, i když někdy v organizacích nenavazujících na jejich stranické pojmenování z let meziválečné republiky. A to mimo KSČ, která si i v ilegalitě podržela svoje jméno. Po válce v roce 1945 uvedené strany spolupracovaly na obnově republiky.

Mnichovská krize prokázala, že pro nefašistické Československo není v tehdejší kapitalistické Evropě místo. Francie a Velká Británie se ČSR zřekly a fašistická část evropských států, Německo, Itálie, Polsko a Maďarsko se podílely na jeho likvidací v roce 1938 i v roce 1939. Pokud se nezměnila v západním světě pravicová orientace, musel prezident Beneš i v exilu bojovat o uznání ČSR. V duchu teorie o právní kontinuitě Československé republiky vytvořil v roce 1940 v Londýně čs. zahraniční politickou reprezentaci a působil ve funkci prezidenta v exilu. V Anglii vedl zápas nejen o uznání meziválečné republiky, ale dosti dlouho i o respektování předmnichovských hranic. Teprve v roce 1942 prohlásily Francie a Velká Británie mnichovský diktát za neplatný. Itálie tak učinila v roce 1944 a Německo až v roce 1973. Během války žádná západní velmoc nenabídla pevnou záruku státní existence ČSR proti budoucí možné imperialistické politice Německa. Průběh války ukázal, že ve střední Evropě bude nejdříve sovětská armáda, západní spojenci se vylodili až v roce 1944. I vzhledem k budoucí realitě prezident Beneš uzavřel 12. 12. 1943 v Moskvě novou smlouvu s SSSR. Dne 4. 4. 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty, působící na osvobozené půdě. Řadu válečných i poválečných otázek řešil formou prezidentských dekretů, na kterých se podílela jak exilová vláda, tak i Státní rada a po válce byly schváleny čs. parlamentem. Nepodepsal dekret o vystěhování fašisticky orientovaných Němců, tato skutečnost byla rozhodnuta velmocemi, upravil však otázky majetku a státního občanství.

Ve funkci prezidenta byl potvrzen parlamentem 28. 10. 1945 a znovu zvolen 19. 6. 1946. Plně se postavil za tendenci socializující se demokracie, ale v únoru 1948 byl konfrontován se snahou pravicových sil po nesocialistické orientaci. Tvrzení, že schvaloval demisi pravicových politiků není zcela pravdivé, varoval je před tím – "aby neuklouzli". Nespočítali si totiž ani počet demisi podávajících ministrů a neměli tedy ve vládě většinu, nehledě k tomu, že K. Gottwald by podle výsledku voleb z roku 1946 sestavoval vládu tak jako tak. Pravice ho zklamala, v době, kdy její ministři podávali demisi, statisíce lidí se účastnily generální stávky. Lidé vstupovali do akčních výborů, angažovali se ve vytvořených levicových skupinách uvnitř protestujících stran, další vstupovali do KSČ, která záhy měla 2.500.000 členů. Za této situace prezident volal po dodržování ústavních pravidel. Těm bylo vyhověno, když v nové poúnorové vládě zasedli znovu zástupci stran, ze kterých vyšla iniciativa k demisím. Další vývoj byl již ovlivňován mezinárodní situací.