Presidentovo pokání před Srby je správné, zatvrzelost politiků k Srbům je ostudná

Jiří Jaroš Nickelli, Spol. L. Svobody Brno

Po dlouhých dvaceti letech jsme se jak my, přátelé a příbuzní Srbů, tak i část našich vlastenců, dočkali presidentova pokání a omluvy za zločin letecké 78 denní války NATO proti Jugoslávii. Tehdejší Jugoslávie nebyla v žádném případě agresorem - nezcizila ani metr jiného území! Pouze bránila svou integritu a územní celistvost.

Jugoslávie nikdy nebránila Albáncům usazeným na jejím území v rozvoji a obývání. Naopak, se strany Albánců, podporovaných Německem a celým Západem, pršely nemístné požadavky, podobně jako tomu bylo u nás v roce 1938 s tzv. sudeťáky. A licoměrný a podlý Západ, místo aby chránil svého bývalého spojence ve dvou světových válkách, jej proradně ponechal řádění německé diplomacie pánů Genscherů a Kinkelů. Naprosto neslavně se ve věci vyznamenala Madeleine Albright-Korbelová, jež proslula v útoku na Srby, nechvalně známá pod přezdívkou jejich odpůrců jako "balkánská řeznice".

A jak se zachoval náš rozdělený stát? Stát který bez referenda lidu byl kamarilou diplomatů kooptován do NATO, pár dní před jeho válečným útokem na zbytkovou Jugoslávii?

Stát, kterému Srbové několikrát v dějinách poskytli podporu a také morální záštitu?

Podívejme se do dějin naší vzájemnosti se Srby.

Za I. světové války TGM a Beneš cestovali v cizině pod srbskými pasy. V té době Srbové na frontě proti Rakousku a Německu umožnili legionářům bojovat proti společným nepřátelům. A naopak mnoho Srbů padlo i za naši slovanskou věc.

Za II.světové války umožnili Srbové přechod našich vojáků do zahraničních armád - do Francie, Británie,na střední Východ a do Afriky. Naši a srbští partyzáni bojovali v řadách Titovy osvobozenecké armády proti fašistům - Němcům, Italům, ustašům, a Albáncům. Někteří veteráni, jako Tichomir Mirkovič, nebo naši partyzáni v Srbsku, u nás žijí doposud.

Za Mnichova se na mobilizaci na obranu ČSR přihlásilo přes 60 tisíc Srbů.

A jak jsme se v roce 1999 odvděčili my?? Hanebně jsme povolili průlety bombardérů NATO na Srbsko. Pan Foldyna, jehož si jinak vážím, toto charakterizoval nepřesně - prý "jsme nechtěli rebelovat proti NATO pár dní po vstupu". To nelze pokládat za omluvu ani omylem. Pouze to dokládá naši otrockou poddanost tehdejšímu spolku NATO. Spolku, o kterém nám pan president Havel kdysi tvrdil, že tam nikdy nevstoupíme! A pak neurvale obhajoval humanitární akci a bomby. Obhajoval útok proti nevinným, útok bez mandátu OSN, útok proti resoluci Rady bezpečnosti č.1244.

Pan Foldyna také uvádí, že údajně sociální demokracie odsoudila útok NATO. Byla tedy politicky schizofrenní, když její člen, předseda vlády, přelety NATO schválil. Na jeho omluvu lze uvést, že byl zcela zjevně pod tím, čemu se říká politický nátlak. Nedivím se, že jej to celá léta trápilo.

Jeho dnešní pokání bylo poctivé a čestné. Doufejme, že pan president Vučič, který řekl pravdivá slova o NATO, omluvu pro všechny Srby přijal. Jeho nejvyšší vyznamenání Řádem Bílého lva mu právem náleží.

Naproti tomu omluvu dalších politiků v čele s válečníkem presidentem Havlem, majícím plná ústa humanity na straně jedné a bomb na straně druhé, jsme nikdy neuslyšeli a neuslyšíme. Proč? Protože byli a jsou ubohými otroky NATO. Tehdy plili jedovaté sliny na Srby a presidenta Miloševiče, dnes plijí jedovaté sliny na Ruskou federaci a pana presidenta V. V. Putina. Jejich ubohá kampaň proti Srbsku nikdy nevyšla. Plácání pana exministra Hermana na obranu presidenta Havla zůstala pouhou tragikomickou fraškou. Presidenta Miloševiče nejdřív musel soud zahubit, aby ho po létech potichu rehabilitoval. Hanba musí fackovat Západ a jeho instituce třikrát denně, po celá desetiletí... a naše otroky NATO rovněž.

Nyní osobní vzpomínku. Měl jsem v Srbsku a Černé Hoře příbuzné v Beogradě a v Cetinji.

Když útok začal, dostal jsem od svých Bělehraďanů telefon s upozorněním, abych jej nechal zapnutý, protože za pár minut uslyším, jak jim budou bomby NATO padat na hlavy. Přitom nad naším domkem ta hnusná letadla přelétala. A slyšel jsem, a třásl se nejen strachy, ale i hnusem, kolik lidí - nevinných lidí - útok zabije.

Ihned po 78 dnech války jsem jel do Jugoslávie za příbuznými, viděl jsem hrozné následky v Novém Sadu, ve Vojvodině, v Beogradu, v Pančevu, v Rakovici, i v okolí Rudniku a jinde.

Napsal jsem o tom knihu Bělehradské lekce, podobnou té, jako napsal novinář Jan Hrobař - Čas agrese.

Kdo vyvolal ten útok? Ani Srbové, ani president Miloševič. Vyvolali jej jestřábové Washingtonu, Berlína a Tirany. A ti bohužel nikdy nebudou sedět na lavicích obžalovaných v Haagu, i když tam patřili a patří. Protože soudy Evropy a Haagu nejsou nezávislé a získaly, jak to napsal správně profesor Doleček ve svých knihách přízvisko "Cangaroo Court" - Klokaní soudy. Nesmí se ovšem zapomínat, že poctiví právníci zemí, jako je Kanada a další, svolali vlastní tribunál, kde odsoudili leteckou válku NATO a jejich přisluhovačů. Dějiny jim jednou dají zapravdu. Stejně, jako dnes dal pan president Zeman omluvou srbskému presidentu Vučičovi, za pravdu těžce zkoušenému národu Srbů.