Před pěti lety skončila životní pouť Miloslava Ransdorfa

Jsou osobnosti, které k nám skrze své dílo stále promlouvají, ačkoliv již léta nejsou mezi námi. Patří k nim beze vší pochybnosti také historik, filozof, pedagog, spisovatel a jeden z nejvýraznějších levicových politiků přelomu tisíciletí Miloslav Ransdorf. Je těžko uvěřitelné, že v lednu letošního roku uplynulo již rovných pět let od jeho předčasného úmrtí. Ransdorf jako publicita, spisovatel a nevšední myslitel vytvořil vysoce hodnotné a nadčasové dílo, které ty, kdo chtějí vědět, trvale inspiruje. Ostatně jak velmi trefně uvedl jeden z jeho dlouholetých přátel: „S Mílou se nudil jen hlupák nebo hochštapler.“ Velmi trefná charakteristika všech těch, kdo mu svými schopnostmi nesahali ani do půli kolen a zmohli se většinou jen na primitivní pomluvy. Stejně jako nenávistné kampaně organizované pravidelně agresivní smečkou presstitutů všeho druhu. Skvěle jazykově vybavený muž, vynikající řečník a analytik, krom jiného proslul výrokem, že pravda je vektor. Pověstné se staly i jeho názorové souboje s rychlokvašenými antikomunisty hned po převratu na půdě Federálního Shromáždění. Jeho protivníci brzy poznali, že proti nim stojí velmi zdatný soupeř, který je schopen kdykoliv pohotově, navíc i vtipně a s nadhledem, reagovat. Díky vynikající paměti měl vždy po ruce vhodný filozofický či biblický citát.

Rodák a hrdý patriot z Rakovníka od časných školních let vyčníval mezi vrstevníky svým stálým hladem po nových informacích. Již od mládí byl mimořádně sečtělý a šíře jeho zájmů brzy převyšovala běžný školní průměr. Však si jeho schopností brzy všimli učitelé. Velký vzor pro něj představoval především technicky i obchodně velmi zdatný otec a obětavá, nesmírně pracovitá máma. Měl velké štěstí i v tom, že vyrůstal v prostředí, kde se vysoce ctily knihy a vůbec kultura.

Povinnou školní docházku započal v Petrovicích roku 1959. Zpočátku jej zajímaly především dva předměty – dějepis a zeměpis. Od září 1964 pak navštěvoval školu v Čisté u Rakovníka. Vzhledem k jeho zájmům bylo gymnázium v Rakovníku logickou volbou. Již v době těchto studií dostával volno, aby mohl jezdit do Prahy studovat perštinu. Na gymnáziu se aktivně účastnil práce v pěveckých a recitačních souborech, naučil se v té době přirozeně veřejně vystupovat, také psal vlastní verše a překládal básně z různých jazyků. Učil se řečtinu i latinu. Dokázal výborně recitovat. Se zaujetím sobě vlastním přednášel básně Majakovského, stejně jako Schillera. Dospíval v 60. letech a ještě po dlouhé době vzpomínal, jak jej tehdejší atmosféra politického a zejména kulturního dění doslova pohltila. Od mládí se těšila jeho velké oblibě kromě literatury a cizích jazyků rovněž hudba. Zejména hudba klasická. Kromě Smetany, Janáčka, Bacha či Wagnera obdivoval neméně také skladby Mahlera. Během studií provozoval také historický šerm.

Jeho velkým snem bylo věnovat se klínopisu a klasické filologii. To, že se nakonec věnoval zejména historii a filozofii, nazýval dle jednoho antického filozofa šťastným ztroskotáním. Na vysoké škole toužil nejvíce studovat klínopis, ale jelikož tehdy tento obor nebyl otevřený, převládl zájem věnovat se filozofii a historii. Členem KSČ se stal v roce 1972, ačkoliv přiznával, že komunistou byl nejprve citově a emocionálně, než racionálně. Za marxistu se začal považovat ve 3. ročníku vysoké školy. Po studiích filozofie a historie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze začal působit na katedře filozofie téže fakulty, a to v letech 1977 – 1984 jako vysokoškolský učitel. Mezi jeho hlavní zaměření patřily dějiny filozofie a teorie historického procesu. Na konci 70. let obhájil disertační práci Politické teorie rané renesance a reformace. Získal tím doktorát z filozofie. Jako vysokoškolský pedagog přednášel antickou a středověkou filozofii. Roku 1982 se stal kandidátem věd, když obhájil práci s tematikou vzniku husitské ideologie. V roce 1984 pak po odchodu z univerzity zakotvil jako vědecký pracovník v Prognostickém ústavu Československé akademie věd.

Ve druhé polovině 80. let postupně publikoval čtyři knihy. Především vydává svou vůbec první monografii Kapitoly z geneze husitské ideologie (1986). Dále mu vychází práce o Zdeňku Nejedlém (1988). Na samém sklonku 80. let vychází další dvě publikace – Z myšlenkového světa reformace a Historické kořeny americké politické kultury (toto dílo napsal společně s Vladimírou Dvořákovou). Na počátku roku 1989 poprvé veřejně představil svou nejrozsáhlejší monotematickou práci, která nakonec vyšla svým prvním dílem až v 90. letech pod názvem Nové čtení z Marxe.

Politický převrat zastihl čerstvě ženatého šestatřicetiletého Miloslava Ransdorfa, který již měl na svém kontě řadu odborných textů, vědecké práce i knižně vydané publikace, jako pracovníka Prognostického ústavu, řadového komunistu, nespokojeného s byrokracií dusící přirozenou lidskou aktivitu a represivními zásahy proti odpůrcům režimu. Na podzim 1989 spoluzakládal Demokratické fórum komunistů mající ve své době slibný potenciál, rychlý sled událostí po 17. listopadu 1989 však jeho aktivity rozdrobil do menších skupin, které nakonec nezískaly žádný zásadní vliv na dobové události.

Na jaře 1990 dostal nabídku kandidovat za Prahu do Sněmovny národů Federálního Shromáždění ČSFR. Aktivně se zapojil do předvolební kampaně, a ačkoliv stál na nevolitelném místě, ve druhém skrutiniu nakonec získal poslanecký mandát, stejně jako jeho stranický kolega Lubomír Ledl. Od roku 1990 vedl oddělení prognóz a koncepcí ÚV KSČM, byl rovněž členem Federální rady za KSČM. Na prvním sjezdu KSČM v Olomouci, v říjnu téhož roku, byl jedním z kandidátů na předsedu. V prvním kole získal od delegátů třetí nejvyšší počet hlasů, do dalšího kola podpořil Jiřího Svobodu, který nakonec stanul v čele strany. Práce poslance a činnost ve stranickém aparátu mu brala hodně času a energie, vzala mu do značné míry soukromí i čas pro rodinu. Postupem doby se začal politicky rozcházet s Jiřím Svobodou a od té doby, kdy začal místo o neokomunistickém programu hovořit o programu nekomunistickém, se s ním rozešel zcela. KSČM hrozil na přelomu let 1992/1993 vážný rozkol. Ten v hodině dvanácté zažehnal III. sjezd strany v Prostějově. Do čela strany se postavil Miroslav Grebeníček, delegáti měli navíc šťastnou ruku i při výběru širšího vedení. Nové vedení dokázalo stranu i přec citelné ztráty v členské základně postupem času sjednotit a vtisknout jí výraznou podobu personální i programovou. V létě 1993 se Ransdorf stává jedním z místopředsedů KSČM.

Nový místopředseda měl v KSČM na starost úsek mezinárodních vztahů, všechny mezinárodní kontakty ovšem znovu musel vybudovat hlavně on sám. Šlo o obří díl práce, kdy například při zahraniční cestě do Paříže na slavnost komunistického listu L´ Humanite měl 54 jednání. Díky mimořádnému pracovnímu nasazení však během krátké doby vybudoval databázi s kontakty na asi 200 stran a hnutí po celém světě. Skvěle jazykově vybavený Ransdorf pro KSČM vždy odváděl precizní a velký díl práce, ta žel často zůstala nedoceněna. Byl také jedním z hlavních autorů volebních programů komunistů, a to nejen v 90. letech. Absolvoval od svého vstupu do politiky v roce 1990 nespočet veřejných vystoupení a besed s občany. Od poloviny 90. let byl také častěji zván do televizních a rozhlasových debat. Brzy si tak i tímto získal nemalou autoritu veřejnosti svým rozhledem a pověst brilantního diskutéra, jehož argumenty bývaly většinou naprosto neprůstřelné. Jeho slovo mělo vždy značnou váhu a nepostrádalo i notnou dávku štiplavosti, zvláště když poukazoval na slabiny politických soupeřů. Když v jedné televizní diskusi nazval Vladimíra Špidlu Homerem Simpsonem české politiky, pozorný pozorovatel politického života v naší zemi dobře věděl, že i tentokrát uhodil hřebíček na hlavičku. S neskrývaným údivem tehdy reagoval jeho spoludiskutér, lidovecký politik a Špidlův bývalý koaliční partner Cyril Svoboda, který tomuto přirovnání ihned neporozuměl. Ransdorf pohotově odvětil, že Špidla sice působí jako vcelku sympatický chlapík, ale tam kde se objeví, většinou způsobí zmatky, hrozící občas přerůst až v katastrofu….

Na sjezdu KSČM v Liberci roku 1995 obhájil funkci místopředsedy strany, stejně jako koncem roku 1999 na sjezdu ve Žďáru nad Sázavou. Ve volbách do Poslanecké Sněmovny v roce 1996 kandidoval jako vedoucí kandidát komunistů v Severomoravském kraji, kde také získal mandát poslance. Stal se jedním z nejviditelnějších zákonodárců a mohl tak po čase navázat na svoji poslaneckou práci z let 1990 - 1992. V předčasných volbách do Sněmovny roku 1998 vedl kandidátku ve Středočeském kraji a obhájil s velkým přehledem poslanecký mandát, stejně jako i o čtyři roky později, kdy KSČM dosáhla nejlepšího volebního výsledky do Sněmovny v celé polistopadové historii.

V průběhu 90. let vydal několik publikací jako autor či spoluautor: Anatomie parlamentu I-III, Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách, Jan Hus, Muž velké touhy. Komenský proti proudu dějin., Bezpečný domov, otevřený svět, Čechem volbou. Militantní racionalista Kurt Konrad. V polovině 90. let vydává své asi nejzásadnější dílo, a to první díl Nového čtení Marxe. Na přelomu tisíciletí poté vydává další dvě knihy - Muž svědomí. Ernesto Chce Guevara a velkou monografii, na níž pracoval přes dvacet let - Hledali spravedlivější svět I. Od Luthera po Jeffersona.

Dlouholetý pražský zastupitel František Hoffman ve svých knižních vzpomínkách z roku 2000 charakterizoval Miloslava Ransdorfa takto: „Bylo by hříchem nevyzdvihnout místopředsedu strany Miloslava Ransdorfa, velké vysoce inteligentní dítě strany. Jeho znalosti jsou fantastické. Jednou mi vyprávěl František Ringo Čech, kterého jsem poznal v Zastupitelstvu hlavního města Prahy, že řešil určitý problém a jediný z celé poslanecké sněmovny mu pomohl Miloslav Ransdorf, protože věděl, o co jde. Jediné, co mu chybí, jsou organizační schopnosti. Je trochu zmatkař, ale jinak člověk pevného charakteru. Já si Míli velice vážím a mám ho rád. Už vidím, jak se mnou někteří soudruzi v tuto chvíli nesouhlasí. Mohl bych se vyhnout problému, ale já to neudělám, protože si myslím, že mám pravdu. KSČM je Ransdorf a Ransdorf je KSČM.“

Ransdorf měl v KSČM vždy řadu kritiků. Byl totiž velmi náročný sám k sobě a totéž vyžadoval i od svých kolegů. Na stranickém sjezdu v roce 2008 přirovnal KSČM k trabantu se slovy, že sice vcelku spolehlivě poslouží, ale zároveň nenadchne. Připomínal opakovaně části straníků, že nostalgie není program a strana musí umět intenzivně komunikovat s veřejností, nezbytnost spatřoval také v obohacení programu, ve změně stylu politiky a celkového obrazu strany na veřejnosti. Také proto se některým lidem ulevilo, když se v roce 2004 stal za KSČM poslancem Evropského parlamentu a přesunul se tak z malého českého a dost zatuchlého politického rybníku do evropských vod. Získal tehdy přes 142 tisíc preferenčních hlasů, nejvíce ze všech kandidátů napříč politickými stranami. Šlo o jeho největší osobní politický úspěch od vstupu na politickou dráhu a ocenění mimořádného pracovního nasazení, nepochybně i pilné a systematické publikační činnosti, stejně jako rétorických schopností. Stal se poslancem EP na plný úvazek, a to na téměř celých dvanáct let, až svého předčasného úmrtí. Dvakrát svůj mandát obhájil, v druhém případě navíc z nevolitelného místa, díky preferenčním hlasům.

Během volební kampaně do Evropského parlamentu v roce 2009, kterou komunisté zahajovali v Ostravě a Ransdorf jako lídr kandidátky samozřejmě přitahoval na sebe největší pozornost veřejnosti i médií, se opakovaně dle osobních zkušeností ze setkávání s občany nechal slyšet, že komunistům je mezi lidmi dobře. Jeho slova nepochybně mířila i směrem k salonním politikům a těm, kteří za hlavní náplň politické práce považují především tu v zastupitelských sborech, avšak bez řádného a intenzivního kontaktu s veřejností. V těchto slovech se chtíc nechtíc museli poznat i někteří jeho spolustraníci. Volby do EP v roce 2009 pro KSČM ve světle budoucích volebních neúspěchů dopadly ještě velmi dobře, když dosáhla zisku přes 14% hlasů a zvolení čtyř svých kandidátů. Co by za takový výsledek dali komunisté dnes….

Výběr z publikací Miloslav Ransdorfa

Neškodí si člověka a politika Miloslava Ransdorfa připomenout na pozadí některých jeho publikací. Stačil jich napsat na tři desátky a obsahují stále řadu zajímavých podnětů, analýz a navíc k tomu i rozsáhlý zdrojový aparát. Má proto smysl se vracet k jeho myšlenkám, které zůstávají svěží i s odstupem let. Lze začít například drobnými spisky Anatomie Parlamentu I - III, které obsahují jeho úvahy reagující na převratné události následující v prvních měsících a letech po listopadu 1989 z pozice vnímavého občana a poslance. Události od základu měnící naši společnost. Dobu masivních majetkových přesunů, kdy ekonomové dostali náskok před právníky a s jejímiž následky se dodnes potýkáme. Ransdorf v té době důrazně zastává tezi o rovnosti majetkového vlastnictví a fanatickým obhájcům neviditelné ruky trhu připomíná, že vlastnictví státní a družstevní nemá být v podřadném postavení vůči vlastnictví soukromému. A že řadu příkladů nalezneme i v zemích na západ od našich hranic. Hájil sociálně citlivou transformaci, kde budou ošetřena práva zejména sociálně nejvíce ohrožených skupin jako jsou rodiny s více dětmi a důchodci, nezaměstnaní či chudí. Velmi správně varoval před živelným provedením privatizace a restitucí, s tím že se záhy založí nové křivdy a těžko obhajitelné majetkové nerovnosti. Tvrdě kritizoval také systém lustrací, kdy účelem nebylo nic jiného než skandalizovat nepohodlné osoby a vytvořit zde občany druhé kategorie, a to často jen na základě nesmyslných a nezřídka přímo vylhaných obvinění. Bohužel tehdy podobně jako dnes v Parlamentu panovala taková atmosféra, že když něco navrhl komunista, ihned to bylo zpochybňováno, i kdyby měl stokrát pravdu a pádnější argumenty než protistrana. Důsledky tohoto rovněž pociťujeme dodnes. Všechny tři díly Anatomie parlamentu jsou prokládány citáty klasiků, které vždy na popisovanou událost sedí doslova jako zadnice na hrnec.

Jednu ze svých knih z 90. let Ransdorf věnoval osobnosti Mistra Jana Husa. Autor zde vysoce oceňuje pevnost jeho charakteru a představuje jej jako člověka, který ukázal, že víra a rozum nestojí proti sobě, ale mohou tvořit jednotu. Člověk, pokud se nemá zpronevěřit sám sobě a Kristu, jehož chce následovat, nesmí slevit z vysokých mravních zásad, a především pravdivosti vlastního života, činů, vztahu k druhým lidem. Hus představil ve své době skutečně revoluční učení. Jak jinak vnímat jeho zásadu, že člověk žijící ve lži a morálním pokrytectví těžko může věrohodně zastávat církevní nebo veřejnou funkci a očekávat, že jej lidé budou respektovat. Hus hájící svobodu slova svým osobním životem naplnil vlastní zásady, a přitom z nich nehodlal slevit, ani v okamžiku, kdy mu šlo o život. I po staletích proto inspiruje stále další generace těch, kteří se nehodlají smířit s poměry, kde platí právo silnějšího, pravda je znásilňována mocenskými zájmy a důstojnost člověka degradována do pozice kdykoliv nahraditelného lidského zdroje vykořisťovaného bezohlednými zbohatlíky sledujícími vlastní sobecké zájmy.

Z 90. let pochází i Ransdorfova práce o dalším velkém muži – Janu Amosovi Komenském. Nazval ji Muž velké touhy. Komenský proti proudu dějin. Na řadě příkladů je zde ukázáno, že Komenský a jeho velké dílo pedagogické i filozofické a vědecké nepatří kamsi do skanzenu, nýbrž do každodenní praxe života. Autor zde připomíná, že česká kultura a myšlení byly vždy radikální, ale zároveň i demokratické. Komenský, ač člověk hluboce věřící, plně uznával sílu lidského rozumu, a to nikoliv jen jako samoúčel. Zastával ten názor, že skutečný čin musí v sobě obsahovat zásadu „jednoty myšlenkové a morální kultury, stát na jednotě racionality a morality.“ Právě v této jednotě spočívá skutečný pokrok, tvořivá síla měnící nehybnou společnost církevních dogmat a starých pořádků. Ransdorf v závěru své knihy o učiteli národů píše věty, které stojí za připomenutí: „Komenský – revolucionář? Ale ano: byl pro revoluci lidského ducha která by vedla k odstranění nevyhovujících poměrů, k otevření dějinného prostoru pro vzestup lidského rodu. Nacházíme i dnes v jeho díle inspiraci i posilu. Ani my svůj zápas nevzdáme, nebudeme rezignovat na svůj sen o společnosti slučující princip výkonu a sociální spravedlnosti. O nové společenské racionalitě jako základu úplně nového modelu civilizace. A dějiny jdou na konci dvacátého století rychleji. Příkrov první Bílé hory ležel na našem národu téměř dvě století. Přicházely nové naděje a nová zklamání. Nové Bílé hory. Dnes znovu. A jako z mocenské porážky české reformace se zrodilo největší vítězství českého ducha, i dnes se porážka socialistických ideálů stane pro jejich stoupence základem obnovy.“

Před volbami do Poslanecké Sněmovny v roce 1998 se nakladatelství Duel obrátilo na přední české politiky s několika otázkami. Týkaly se především jejich politické zkušenosti, síly jejich přesvědčení a obsahu programu jejich strany či hnutí, postavení ČR v Evropě i ve světě ve světle globalizačních procesů. Mnozí politici na tuto možnost prezentace ani nereagovali, jiní se odmítli účastnit z časových důvodů. Nakonec se však přece našla pětice odvážných, kteří se rozhodli své postoje otevřeně prezentovat a potenciálně tak oslovit před volbami aspoň část nerozhodnutých voličů. Jedním z nich byl i tehdejší komunistický poslanec a místopředseda strany Miloslav Ransdorf. Útlé knižní vydání (šlo o požadavek vydavatele, aby text byl, pokud možno, přístupný širší veřejnosti co do rozsahu a srozumitelnosti) jeho postojů, názorů a myšlenek dostalo název Bezpečný domov, otevřený svět. V té době již velmi zkušený a veřejně známý politik svůj text rozdělil do tří volně na sebe navazujících částí. V první z nich nazvané Minimanifest rudozeleného socialismu výstižně na malém prostoru popsal nebezpečnou past spočívající v prosazování ekonomického systému založeného na vykořisťování člověka a přírody, uvržení stamilionů lidí do dlouhodobé chudoby a bídy, bez reálných perspektiv zlepšení jejich životních poměrů. Princip radikálního individualismu bez hranic je tedy dle něj nezbytné nahradit kolektivní odpovědností a solidaritou. Strategie přežití musí být postavena jako základ pro všechny budoucí změny zahrnující oblast ekonomiky, životního prostředí, distribuce zdrojů apod. Staré recepty ve světle výzev zásadně měnícího se světa již nemohou stačit s ohledem na růst obyvatel zejména v Asii a Africe a zajištění důstojného života. Autor připomíná aktivní roli ženského hnutí na proměně světa konce 20. století a nových zdrojů moci: „Pod taktovkou Světové banky a Mezinárodního měnového fondu tlačí banky a státy rozvojový svět do bídy. V souhře působí vývozní monokultury, jednostranně zaměřená infrastruktura, nízké výkupní ceny a mzdy. Dochází tak k ničení celých ekosystémů a oslabení produkční schopnosti…. Kontrola finančního systému je tak příčinou bídy v desítkách rozvojových zemí. Ekologicky, surovinově, dopravně, materiálově náročné výroby se přesouvají do chudšího světa… nejvyspělejší země si ponechávají špičkové výrobky, tradiční produkci obstarávají země rozvojové za nízké mzdy a při vysoké míře vykořisťování. Osm nově industrializovaných států dostává tolik investic, kolik 110 zemí celého světa…. K zvětšení moci nad zeměmi třetího světa slouží také energetická politika.“

V druhé části nazvané Přežít rok 2000: české podniky v nové situaci, autor cílí svou pozornost na domácí poměry. Ransdorf připomíná, že léčba Klausem se příliš nepovedla. Česká pravice se v 90. letech soustředila na provedení majetkového převratu a zásadně zanedbala schopnost přenášet efektivně ve prospěch naší země hlavní světové trendy v oblasti konkurenceschopnosti, produktivity práce, kvalitní hospodářské analýzy a strategie do budoucna, nemluvě o podpoře vědy a výzkumu. Ponechala tradiční, dobře fungující průmyslové obory i zemědělství na pospas zahraničních konkurentů opírajících se o zcela nevyvážené postavení obou stran. I v ekonomice zvítězila ideologie hlásající otočení a otevření se směrem na západ bez ohledu na důsledky například v podobě až příliš rychle a snadno vyklizených tradičních trhů, kde měly naše výrobky dlouhá desetiletí výborný zvuk. Toto vše přineslo významný propad průmyslové produkce, likvidaci celých podniků a rostoucí nezaměstnanost. Názory zkušených odborníků z praxe překřičel hlas diletantů hlásajících příručkové fráze o všeobecné nadřazenosti trhu bez přívlastků bez ekologických a sociálních aspektů a bez jakékoliv životaschopná alternativy. Autor zde přímo uvádí i tyto poznatky: „Naše podniky ztratily kvůli špatně provedené privatizaci zázemí v učňovském školství. Pro společnosti, které si chtějí uchovat dobré vyhlídky, je nezbytné organizovat vlastním zaměstnancům rekvalifikaci. Slabinou českých podniků je také to, že dochází k masakru české vědy. V nejvyspělejších zemích pramení asi 75 procent přírůstku národního důchodu z aplikací vědy. V České republice klesly souhrnné výdaje na vědu a výzkum na jednu sedminu někdejší úrovně, v roce 1993 bylo zrušeno 23 akademických ústavů, řada dalších byla zmrzačena k nefunkčnosti a počet patentů dramaticky poklesl na zlomek původní hodnoty.“ V podmínkách malé a otevřené ekonomiky je dle Ransdorfa „…zapotřebí všemi prostředky bourat hradby izolacionistického vědomí, šířit co nejvíce informací o možnostech zahraničních trhů a o jejich bílých místech. Získat podíl na trzích v zahraničí znamená mimo jiné informační náskok a informace budou rozhodovat o podnikatelském úspěchu trvalejšího charakteru.“ Nikoliv spekulace, vidina rychlého zisku, těžící ze zdánlivé, dočasné výhody v podobě levné a přitom solidně kvalifikované pracovní síly, nýbrž propracovaný systém inovací, poctivost a kvalita, orientace na zákazníka, to vše jsou hodnoty, o něž je nutno se opírat – „Spotřebitelé jsou dnes natolik vyspělí, že už je nelze přesvědčit něčím, co je založeno pouze na marketingu. Pro úspěch na trhu 90. let si všichni budou muset vzpomenout na staré doby, kdy byla jediným doporučením kvalita vyrobeného zboží a přátelská, účinná služba.“

Třetí část nazvaná Systémová změna není vlastnický převrat je v podstatě stručným výtahem tezí popisujících, o co by měla skutečná neprodejná levice v dnešním světě usilovat, a to v situaci integrující se Evropy a nástupu nových velmocí. Autor přitom zdůrazňuje, že čeští komunisté neusilují o opakování února 1948, chyb a nedostatků nejen v oblasti hospodářské politiky. Připomíná nutnost výrazných investic do školství i kultury, což jsou oblasti všemi polistopadovými vládami opomíjené. Komunisté dle něj musí mít odvahu hovořit o revoluci ve smyslu dosažení systémových změn v rámci ústavy a platných zákonů a s vůlí většiny obyvatel. V tomto směru jde především o hodnotovou a participační revoluci. Na adresu minulosti píše tyto věty: „Pro mne představovala skutečnost, že děti měly bezstarostné dětství, že se nikdo nemusel bát, co mu hrozí zítra, že nebyl hlad a existenční nejistota, že tu bylo vzdělání a kultura pro všechny, zdravotní a sociální jistoty solidní úrovně. Jistě, posílení sociálních práv se bohužel spojilo s tím, že společnost byla ochuzena o dimenzi politické plurality a mnoha práv občanských. Ale vydávat minulost za dobu úpadku a devastace je nespravedlivá demagogie: vyrostly tu zkušené dělnické kádry, vynikající vědci, konstruktéři, naše hospodářství má k dispozici obrovskou intelektuální sílu a náš management má kvality, které dnešní obtížná situace podniků prověřuje naplno.“

Roku 2007 vydalo Ottovo nakladatelství knihu Miloslava Ransdorfa a Stanislava Suji Svět zleva. Autoři provedli čtivou analýzu mezinárodních vztahů na počátku milénia se všemi aktuálními hrozbami i nadějemi, se kterými se budeme i nadále potýkat. Hegemonie USA v oblasti ekonomiky a vojenství je zásadně oslabována velkým nástupem Číny, zvýšeným sebevědomím Ruska i dalších aktérů, kteří na mezinárodním poli mají svou váhu. Roste veřejný celosvětový odpor proti samozvané velmoci stavící se do role jediného spravedlivého globálního vůdce zastávajícího až příliš často princip práva silnějšího, planetárního četníka, soudce, žalobce i vykonavatele trestu. Pro takové jednání, kdy mezinárodní právo se účelově stává trhacím kalendářem a OSN je obcházena vylhanými záminkami o ohrožení národní bezpečnosti ze strany darebáckých států, kdy jsou organizovány převraty v zemích, které se rozhodly jít jinou cestou, než tupou poslušností USA a NATO, neexistuje jakákoliv omluva. V mezinárodních vztazích i v oblasti lidských práv je dle autorů této publikace nutné jednoznačně odmítnout dvojí metr, dvojí morálku. „Všechny země sice mají svůj vlastní politický, hospodářský a právní řád, avšak každá se musí řídit mezinárodními principy Charty OSN a od ní odvozenými civilizovanými normami mezinárodního práva. Od nich se odvíjí i základ, na němž funguje demokracie…. Z tohoto plynoucí normy mírového soužití států jsou založeny na rovnováze jejich práv a povinností. Vztahují se stejnou měrou na všechny země bez rozdílu geografické velikosti a polohy, počtu obyvatel, hospodářské kapacity či vojenské síly. Dvojí standard, který je účelově vnášen do těchto pravidel mocenskými pohnutkami, je v rozporu s jejich podstatou, se zásadou univerzálnosti mezinárodního práva a rovného postavení všech států v něm. Dvojí metr zde vytváří nová nebezpečí, nové dělící čáry…. Rovnoprávnost států, mírové soužití a vzájemně výhodná spolupráce národů, národností, etnik, úcta k důstojnosti člověka a praktické naplňování lidských práv mají prvořadý význam…. Jen ve světě, kde převládá úcta k člověku, princip rovnosti a spolupráce, mohou mít lidé i národy skutečný smysl a zájem pro globální potřeby.“ Od napsání těchto vět již uplynulo bezmála 15 let, hlavní světoví hráči však podle nich stále důsledně nejednají, zejména proto je svět místem s mnoha riziky budoucího vývoje. Světoví vůdci se příliš nepoučili z konfliktů minulosti, z porušování zásad státní suverenity a svrchovanosti, lidská práva jsou stále často používána jako klacek na „neposlušné“ státy a výdaje na zbrojení dosahují nových a nových rekordů. Na druhé straně se nedaří účinně bojovat proti destrukci životního prostředí, ani odstraňovat chudobu a špatný přístup ke zdravotní péči a vzdělání desítek milionů lidí po celém světě.

„V současné americké realitě je stále zjevnější přímá vazba mezi ekonomikou a militarizací. Vojenské výdaje USA jsou sedmkrát vyšší než čínské (62,5 miliardy dolarů v r. 2005), více než sedmkrát vyšší než ruské (61,9 miliardy dolarů v r. 2005). USA a jejich spojenci v NATO, dále Izrael, Austrálie, Japonsko, Jižní Korea a Kanada dosáhly téměř tří čtvrtin globálních vojenských výdajů v roce 2005 (včetně obchodu se zbraněmi) představovaly sumu kolem jednoho bilionu dolarů…. Alternativa doby zní: Buď se trvale prosadí vláda práva v mezinárodních vztazích, nebo zvítězí právo silnějšího. V druhém případě to ovšem může vést k mezinárodní anarchii a tím i k nižšímu stupni bezpečnosti pro všechny včetně USA.“ Role EU v multipolárním světě záleží především na její schopnosti konkurovat pomocí vlastní ekonomické výkonnosti založené na systematickém zaváděním poznatků vědy do všech oborů a vzdělanosti a motivace pracujících. Evropský sociální model je třeba nejen udržet, ale rovněž modernizovat, což ale neznamená omezovat výdobytky dosažené již v minulosti. „Hospodářské prosperity EU lze dosáhnout jen společně s vyššími sociálními právy, a tedy i kvalitou života lidí, a ne na jejich úkor…. Občan kdekoliv musí vědět a vidět, že to co dělají instituce EU, je v zájmu člověka, Také vyšší ekonomické efektivnosti lze dosáhnout s větší sociální spravedlností…. Význam pracujícího člověka ve 21. století nemůže být určován tržními kategoriemi či měřen mírou zisku. Takový člověk by se tak stal brzy předmětem na jedno nebo několik použití v zájmu tvorby vyšší nadhodnoty a větší akumulace kapitálu… Jde nám o takovou sociální rovnost, která umožní mužům, ženám, mladým i starším lidem svobodně čerpat z kulturního bohatství lidstva a vlastních národů, aby tím naplňovali své individuální a rodinné štěstí, aby kvalita života a udržitelnost prostředí, v němž se pohybují, skýtala pro ně možnost skutečné volby…. Rovněž solidarita pro nás není jen pouhý pojem. Přijímáme solidaritu jako politicko – sociální koncepci, jež musí přesahovat hlediska trhu… Usilujeme o to, aby v EU byly vytvořeny takové obecně platné rámcové sociální podmínky, které umožní nutné změny v této oblasti i v národních členských státech. Nám nejde jen o reformu současného mafiánsko – lichvářského kapitalismu u nás, ale o jeho zásadní, systémovou změnu.“

Na tuto knihu čekali mnozí lidé, kteří si komunistického politika dlouhodobě vážili řadu let, dočkali se až na přelomu let 2006/2007. V Ottově nakladatelství tehdy vyšel titul pod názvem „…není všem dnům konec.“ První část knihy totiž není ničím jiným, než dlouho očekávanou autobiografií tohoto polyglota, muže racionálního založení, renesančních zájmů a obrovské intelektuální kapacity. Ransdorf zde poutavě líčí své dětství, léta školní i osudy svých blízkých. Vyznává zde upřímnou úctu oběma svým rodičům. Nevynechává ani svůj vlastní rodinný život, dobu svého působení na pozici vysokoškolského pedagoga i vědeckého pracovníka Prognostického ústavu, zvaného lidově jako Jakešova věštírna. Píše o svých zálibách i vstupu do politiky, který on sám neplánoval, ale byl k němu vyzván, a vzhledem ke svému založení to bral jako jednu ze svých velkých životních výzev. Jak přímo uvedl, jeho vstup do politiky urychlilo poznání lidí, kteří se po převratu hrnuli zastávat klíčové funkce. Dobře znal jejich úroveň. Vzdělanostní i lidskou. A proto si nedělal žádné velké iluze o tom, jaké cíle budou tito ambiciozní muži sledovat. Především, že bude nezbytně nutné jejich kroky, zejména při transformaci naší ekonomiky a zemědělství, důsledně korigovat a nabízet alternativu prosazovanému trhu bez přívlastků. Bezprostředně po převratu zažíval nesmírně hektické období. Jako nově zvolený poslanec Federálního Shromáždění se velmi brzy stal otcem dcery, což ale nijak nezpomalilo jeho aktivity a pracovní nasazení ve funkci poslance i publikační činnost, stejně jako stranickou práci. Sám se zde vyznává, že své rodině kvůli množství práce nevěnoval tolik času, kolik by bylo potřeba a po určitou dobu ji dle vlastních představ nedokázal plně zajistit ani po hmotné stránce. Toto se sice časem zlepšilo, ale dobu věnovanou mnoha jiným činnostem, než rodinným povinnostem plně nenahradil nikdy. Byla to jedna z věcí, které jej dlouhodobě velmi trápily.

Ransdorf se v dalších kapitolách detailně věnuje české politice po převratu a zejména roli tří výrazných představitelů té doby. Jmenovitě Václavům Klausovi a Havlovi a také Petru Pithartovi. Ke všem třem je sice velmi kritický, což ale neznamená, že jim upírá i některé kladné vlastnosti. Zároveň však jednoznačně říká, že je v běžné politice i při zásadních rozhodnutích až příliš často ovládalo vlastní ego, sebestřednost a povýšenost nad velkou částí společnosti. Spíše společnost rozdělovali, než aby se ji snažili spojovat. Všem jmenovaným byla také vlastní jistá nadřazenost nad všední problémy prostých lidí a nízká schopnost pozorně a bez předsudků naslouchat a adekvátně komunikovat se svými názorovými odpůrci. Nebyla jim cizí ani arogance související se zastávanou funkcí, ani systém výsad, na něž si velmi rychle zvykli, stejně jako nezdravě nekritickou přízeň sdělovacích prostředků. Ransdorf je ale především usvědčil z toho, že nepřinesli naší společnosti žádné nosné vlastní originální myšlenky, které by celou společnost posunuly k pozitivnější budoucnosti. Připomíná rovněž v neposlední řadě neblahou roli zejména obou Václavů při nepovedené transformaci nejen ekonomiky, při privatizacích, restitucích i lustracích a skandalizaci nepohodlných lidí v politice i mimo ni. Jejich osudová role se pak, což nelze opomíjet, neblaze podepsala také pod rozpad společného státu Čechů a Slováků. Kniha „… není všem dnům konec.“ patří k těm nejčtivějším dílům Miloslava Ransdorfa, o tom nakonec dostatečně vypovídal značný čtenářský ohlas v době jejího vydání.

Roku 2010 spatřila světlo světa další publikace z pera českého komunistického europoslance. Autor ji nazval Ekonomika pro člověka a navázal jí na některé své starší práce s tím, že celý text je koncipován jako zhodnocení dopadů společenských změn po roce 1989, kdy se česká ekonomika otevřela světu, ovšem svět se jí v takové míře zdaleka neotevřel a možných výhledů do budoucna. Ransdorf, jak je jeho zvykem, i zde popisuje možné alternativy vývoje a opírá se o poznatky zahraničních osobností z různých oborů. Je zde rozpracován i politický program radikální levice s výhledem do delšího časového horizontu. Vývoj v poválečných desetiletích hodnotí bez povrchních odsudků. Oceňuje obrovské vytvořené hodnoty během období existence socialistického Československa. Mnohé výrobky se značkou Made in Czechoslovakia měly v této epoše skvělou pověst po celém světě a uspěly i na konkurenčně náročných západních trzích, a to i ve složitých podmínkách rozděleného světa. Připomíná však i nedostatky – byrokratičnost dusící mnohé přirozené lidské činnosti, vysokou energetickou náročnost výroby, plýtvání surovinami, nedobrý stav životního prostředí v oblastech koncentrace těžkého průmyslu a hornictví, nízkou efektivitu využití pracovní doby (velmi dobře ilustrováno na příkladu stavebnictví) a celkově nízkou produktivitu práce proti nejvyspělejším kapitalistickým zemím. „Nebýt přerušení už zahájených projektů rozvoje, mohli jsme mít asi 500 tisíc bytů, jaderná elektrárna Temelín by byla dostavěna v plném rozsahu už v letech 1992-1993. Byl rozběhnut program odsířování tepelných elektráren, některé měly být omezeny v provozu. Bylo rozhodnuto, že se v oblasti dopravy a spojů nainvestuje asi 200 mld. Kč v cenách roku 1989, což by bylo dnes asi 800 mld. korun… Díky rozbití RVHP v lednu 1990, útěku z tradičních trhů, bezhlavým otevřením našeho trhu konkurenci, likvidaci finanční a diplomatické podpory exportu naše podniky přišly o 40-50% trhu, domácího i zahraničního…. Výsledkem „léčby Klausem“ a jeho nástupců je drahý a nevýkonný stát, který pomohl tomu, že jsme ztratili zhruba 750 tisíc pracovních míst. Máme stát, který žije z podstaty a na dluh, který občanům poskytl v 90. letech o 25-35 tisíc bytů ročně méně, stát, který šetřil a šetří na vědě a výzkumu, na obraně a zejména na investicích, zejména na investicích do lidí. Teprve nyní se postupně vymaňuje z populační krize 90. let. Přibylo chudých…. I v našich pohledech na ekonomiku jde nutně o nové odpovědi na otázky doby, o zvládnutí přeměn, které se staly nezbytností, o to, aby obnovený socialismus zůstal velkou výzvou světové civilizaci, aby byl přitažlivou civilizační alternativou vůči zkrachovalé éře Thatcherové, Reagana, Bushe staršího, Clintona a Bushe mladšího.“

Tento exkurz do publikačního odkazu Miloslava Ransdorfa zakončím titulem, který vyšel až posmrtně. Před dvěma lety byla vydána, díky aktivitě nakladatelství Orego, publikace s příznačným názvem - S Ransdorfem o marxismu. Jde vlastně o upravený přepis přednášek konaných v letech 2011-2014 v Klubu společenských věd. Zkušený politik a marxista se i zde prezentoval jako mimořádně nadaný a erudovaný rétor, který posluchače zaujme, i když mu nemusí nutně ve všem okamžitě porozumět. Nepředkládá zde hotové recepty na řešení soudobé krize kapitalismu, ale nabízí, jak bylo vždy jeho dobrý zvykem, alternativu. Nespokojuje se s povrchností pohledu na soudobé určující vlivy. Opírá se o solidní přehled práce předních autorů v oblasti společenských věd. Představuje marxismus jako tvořivé učení, nikoliv jako soubor starých a neměnných dogmat. Tvůrčí (revoluční) síla levice musí být vždy opřena o kvalitní analýzu výchozího stavu a nesmí se bát vykročit do širšího prostoru, než který je vykolíkován současnými mocnými i v podstatně širším záběru, než nabízejí volební programy sociálně demokratických a socialistických stran. Hlavní předností levice, která je hodna svého jména, je kulturní vyspělost a schopnost systematického dialogu s veřejností. Ekonomika v pojetí radikální levice nemá sloužit diktátu zisku, ale naplnění práv člověka. Solidarita a sociální spravedlnost jsou a musí vždy zůstat víc než konzum a konkurence. „Marxisté jsou pro rozvíjení modernity. Jsou pro to, aby svět šel cestou zvyšování možností lidstva, pro kontrolu nad vlastím osudem. Marxisté jsou racionalisté a střeží velké hodnoty racionalismu a humanismu, se kterými prostě přišlo evropské lidstvo… Multikulturalismus se ukázal být chybnou strategií a Evropa to už začíná poznávat. Jsou ještě věci, které mají univerzální platnost. A univerzální hodnota, ke které se marxisté hlásí, je důstojnost člověka, důstojnost lidské bytosti. Tam, kde je ohrožená lidská důstojnost, tam jsem samozřejmě velice ostražití. A nikdy nepřistoupíme na takový typ relativizace hodnot, který by znamenal zpochybnění práv lidského rozumu, práv lidské důstojnosti, relativizaci hodnot evropského humanismu. Jsem přesvědčen, že Evropa šla v posledních desetiletích špatným směrem, když se své identity téměř zříkala a omlouvala se za ni.“

Mnoho textů Miloslava Ransdorfa, zejména těch z let 2013-2015, lze najít na stále fungujících webových stránkách - http://www.ransdorfmiloslav.cz/ Velmi zajímavé i v době současné jsou například ty pojednávající o tzv. církevních restitucích.

Je tomu už neskutečných pět let, co nás Miloslav Ransdorf opustil. Samozřejmě velmi schází v první řadě rodině a blízkým, neméně však schází i KSČM a české levici vůbec. Osobnost jeho formátu se nahrazuje nesmírně obtížně.

Bc. Miroslav Pořízek