1. října 1938 – nazítří po podepsání Mnichova – řekl maršál H. Göring oficielně dr. V. Mastnému, československému vyslanci v Berlíně, že Německo by nemohlo dovolit, abych po Mnichově podržel úřad presidenta republiky. Nebude prý vůbec už se mnou jednat. Naznačil zároveň, že jestliže nebudu ihned resignovat, bude prý Německo postupovat vůči Československu při uplatňování mnichovské dohody s naprostou bezohlednosti. Podobné prohlášení učinil našemu delegátu zahraničního ministerstva A. Heidrichovi státní tajemník Weizsäcker ze zahraničního ministerstva berlínského. Někteří členové naší delegace, kteří se odebrali do Berlína, aby se účastnili jednání o provedení mnichovské dohody velmoci, mně také tak referovali. Obdobná hrozba byla mi poslána do Prahy v týchž dnech i po jiných, neoficielních cestách; také dr. Jaroslav Preiss, který se v týchž dnech vrátil z Berlína do Prahy, mi ji vzkázal.

Celá fašistická západní, střední i východní Evropa spatřovala v druhém presidentu republiky symbol demokratické a odhodlaně protinacistické politiky, jakož i přítele a politického nástupce Masarykova. Ostatně sám Hitler mne 26. září v hrubém, divokém útoku v berlínském Sportpalastu veřejně prohlásil za svého neústupného odpůrce a řekl zcela jednoznačně, že jde o boj na život a na smrt mezi ním a mnou. Mluvil pravdu jako málokdy.

V důsledku toho všeho jsem považoval za nutné odejít. Bylo v zájmu státu, byl to však také způsob, jak se své strany projevit osobní úsudek o nově vzniklé situaci a provést jasnou demonstraci vůči těm západním evropským činitelům, kteří přivodili mnichovský "appeasement". Cítil jsem však také už tehdy změnu nálady i u nás. Jednal jsem podle toho.

5. října oznámil jsem svůj odchod dopisem nové vládě, kterou jsem předtím jmenoval. Poté jsem se rozloučil rozhlasovým projevem s československým lidem.* Byl diskrétní a umírněný, takový, jak toho situace tehdy žádala, ale i s dnešní perspektivy událostem odpovídající. Žádal jsem v něm své spoluobčany, aby si uložili dočasnou reservu i přes pohromu, k níž u nás došlo, aby se zdrželi rekriminací a výtek jiným státům, aby se vystříhali hádek mezi sebou a aby neztratili ani sebedůvěru, ani víru ve spravedlnost naší svaté věci. Naznačil jsem, že další události přijdou, že Mnichov je jen začátek, že zůstanu věren svým zásadám a demokracii a že budu pracovat pro národ na jiném místě. – Málo z mých posluchačů snad chápalo tehdy jasně smysl mých slov. Znovu jsem myslil na "svůj plán" a na blížící se válku.

Úplně duševně i fysicky vyčerpán, s nepopsatelnými pocity v srdci, a s těžkými myšlenkami o hrozném politickém a mravním rozvratu, který zmítal Evropou a rozvrátí ji snad úplně, odjel jsem s rodinou 6. října po poledni z pražského hradu do Sezimova Ústí v jižních Čechách. Tam jsem se pokoušel zotaviti se z tvrdých ran, jichž se mi za poslední rok, a zvláště v posledních měsících dostalo.

Chtěl jsem zůstati ve vlasti po několik dalších týdnů – rozhodně aspoň až do 28. října –– abych připravil dostatečně své další plány, a pak odjeti buď do Švýcar, nebo do Anglie a odtud později určitě do Spojených států, kde jsem na nabídku svých amerických přátel přijal profesuru sociologie na universitě v Chicagu. Ale napětí mezi Prahou a Berlínem pokračovalo. Berlínská vláda sdělila do Prahy, že její plány, týkající se Československa, pokud já zůstanu ve vlasti, mohou býti toliko prozatímní; a pražská vláda, zastrašena novými hrozbami z Berlína, zvláštními vzkazy z Prahy do Sezimova Ústí mne několikrát prostřednictvím dr. J. Schieszla žádala, abych opustil zemi, jak jen nejdříve budu moci. Současně přijel z Londýna s důraznými a varovnými výzvami tamních mých přátel můj synovec Bohuš Beneš, abych z Prahy co nejdříve odjel. Ačkoliv mé zdraví bylo špatné, rozhodl jsem se, především abych vládě situaci neztěžoval, odjeti z Československa do Londýna už 22. října 1938.

Dříve než jsem opustil zemi, svěřil jsem se se svými názory na situaci svému okolí z úřadu a některým ze svých politických přátel (Prok. Drtina, Jar. Smutný, J. Jína, Zd. Chytil, Zd.,Bořek–Dohalský, dr. V. Girsa aj.) a upozornil jsem je, že bude třeba učiniti nezbytné přípravy pro obnovu boje. "Až začne druhá evropská válka," říkal jsem, "musíme opět začít všestranný odboj jako za války v roce 1914: Budeme musit připravit organisaci odporu doma, zřídit stálý styk s protinacistickou Evropou a připravovat armádu doma i za hranicemi pro boj proti Německu na straně ostatní Evropy, která bude donucena jíti do války přes zradu mnichovskou, či právě proto, že k ní došlo. Bude třeba četné politické i vojenské emigrace, která musí včas opustit zemi – na všecko to musíte býti připraveni! A rozhodně už pro příští rok!"

V říjnu 1938 jsem očekával, že se vojenský konflikt nezačne později než v květnu nebo v červnu roku 1939 – t. j. asi během osmi měsíců po Mnichově. Byl jsem jist, že k němu dojde útokem na Polsko, jemuž Německo zcela jistě chystá tuto odměnu za podporu, poskytnutou německé politice v posledních letech proti nám a proti Francii – a zejména za podporu v době krise mnichovské – a očekával jsem – a horoucně jsem si to přál – aby do té doby pomnichovské Československo udrželo svou jIstou samostatnost.

V Londýně jsme uvažovali v následujících dnech s Janem Masarykem o svých příštích plánech pro spolupráci. Hned jsem si také organisoval podzemní styk s vlastí. Už v druhé polovici listopadu přišel od pražských přátel první politický posel, dr. Jaroslav Drábek. Další poslové docházeli pak pravidelně až do mého od chodu do Ameriky v únoru 1939. Pomáhal tu hned účinně náš vojenský attaché v Londýně plukovník Kalla. Zůstal jsem také v čilém styku se svými politickým I přáteli doma a napsal jim – jako odpověď na jejich nesčetné vzkazy a dotazy do Londýna – celé stovky dopisů, žádaje je, aby vydrželi, aby věřili, aby nepodléhali ani zoufalství pod dojmem Mnichova, ani malomyslnosti pro to, co se děje doma v t. zv. druhé republice. Chtěl jsem za všech okolností udržet doma dobrou morálku a naději na lepší doby, aby nás válka nezastihla zcela nepřipraveny.

Je známo, jak se vyvíjely u nás politické poměry po Mnichově: Byl jsem prostě učiněn odpovědným za Mnichov a všecky jeho důsledky. Nejtrpčí výčitky a nejprudší útoky padaly na mou hlavu. Bylo to tak jednoduché a pohodlné svalit všecku odpovědnost na toho, kdo stál v osudné chvíli nejvýše, a padl tudíž nejníže! Ihned od počátku jsem si však řekl, že v této chvíli není věci ty diskutovat, hledat pravé vinníky a hádat se o všecky ty události. Přijal jsem tedy mlčky tuto odpovědnost a řekl jsem si, že ji musím odhodlaně a trpělivě nésti až do doby, kdy události samy vysvětlení všeho umožní. Proto jsem nikdy neprotestoval, nikdy se nehájil, výtek nikomu nečinil ani doma, ani v cizině, a ani

díky za Váš milý dopis. Ano, přijde zase čas, čas nás všech, kteří jsme šli správnou cestou proti zlu a zbabělosti – a proto klidně a pevně se připravuji k další práci. A zase se sejdeme. Není jiných alternativ nežli právo, pravda, fair play – zlo, násilí, zbabělost a zrada. My šli cestou první – půjdeme jí dál. Pozdrav Vám i Vaší paní i od mé ženy!