Pražská operace Rudé armády završila osvobození Československa od německých okupantů IV

Bc. Miroslav Pořízek

Stejně jako v předchozích bojových operacích, také během pražské operace podporovaly letecké svazky Rudé armády postup pozemních jednotek. Navíc i po 9. květnu bylo nutné zasahovat proti roztroušeným a ustupujícím skupinám německých vojsk, které se nepodřídily kapitulaci a stále pokračovaly v boji. Útok proti silnému uskupení se nemohl obejít bez nasazení letectva, což přinášelo důsledky i pro civilní obyvatelstvo. Došlo ojediněle k tragickým omylům v podobě bombardování chybných cílů. Například 8. května 1945 v Hrotovicích na Třebíčsku (letecká puma dopadlá na náměstí usmrtila 114 místních občanů a 36 vojáků Rudé armády), při silném bombardování Mladé Boleslavi potom 9. května přišlo o život nejméně 150 obyvatel města… Rudá armáda ztratila během poslední operace na našem území téměř 100 letadel. I z tohoto údaje je jednoznačně patrná urputnost bojů v posledních válečných dnech. Ještě 9. května plnili nad Čechami své bojové úkoly letci 2. letecké armády 1. ukrajinského frontu, nad střední Moravou a Slezskem byla stále v boji 8. letecká armáda 4. ukrajinského frontu, nad Rakouskem pak 17. letecká armáda 3. ukrajinského frontu. 6. gardový bombardovací letecký sbor hlásil 9. května, že jeho piloti bombardují ustupující vojska a techniku německých vojsk, která neplnila podepsanou kapitulaci a stále pokračovala v nesmyslném boji i přes opakované výzvy ke složení zbraní. Jen během středy 9. května 1945 bylo provedeno leteckými svazky Rudé armády na 1300 bojových vzletů!

Boj dál pokračoval i přes podepsanou bezpodmínečnou kapitulaci

„Ale ještě nebyl konec. Němci, ač již zřejmě na hlavu poraženi, potřeni, rozdrceni, ani po zprávě o smrti běsa Vůdce a po pádu Berlína, neprohlédli. Naposled ještě zvedli hlavu v českých zemích, které si nejdříve podrobili a které až do posledku ovládali. Český lid, když si 5. května 1945 v radosti a jásotu vyvěsil po prvé zase po šesti letech své národní barvy, netušil, že v nejbližší hodině utone jeho radost v potocích krve, že jeho jásot zanikne v chropotu raněných a umírajících a že německá násilnická moc ještě na prahu nové doby pokusí se udusiti v krvi toto pokojné povstání. Pokus, aby mohl ze svého rozhlasu slyšet svůj hlas, stál český lid první oběti na životech, vzápětí vzplanuly místní boje v četných pražských čtvrtích i v mnoha jiných českých městech, ovládaných německou zbrojnou mocí. Bodákem, pistolí, puškou a nepatrným počtem těžších ručních pěchotních zbraní, v občanském obleku, bez přílbic – proti dokonale ozbrojeným a v bojích osvědčeným německým vojenským částem, proti pancéřům a dělům, proti letadlům a leteckým pumám. Nerovný zápas neukončil ani rozkaz admirála Dőnitze, aby německé vojsko složilo všude zbraně. I poté ještě vystupovaly německé oddíly v Čechách a na Moravě útočně a dopustily se ukrutností i na bezbranném české obyvatelstvu. Teprve Rudá armáda přinesla českým zemím úplné osvobození a bezpečnost před zoufalými německými zuřivci. Pod ochranou vítězných vojsk velkého SSSR vrací se český lid ke své práci a k novému budování.“

(K poctě zbraň praporu!, kolektiv autorů, vydáno v říjnu 1945)

V průběhu pražské operace byly osvobozeny desítky měst a velké množství obcí. Dne 8. května 1945 tak byla mimo jiné osvobozena tato města: Bílina, Duchcov, Jeseník, Litovel, Litvínov, Louny, Lovosice, Moravské Budějovice, Moravský Krumlov, Olomouc, Přerov, Teplice nebo Terezín. O den později potom Praha, Polička, Prostějov, Rumburk, Svitavy, Trutnov, Třebíč, velké Meziříčí, Vlašim, Zábřeh, Benešov, Havlíčkův Brod, Jihlava, Česká Lípa a řada dalších. 10. května se mohli konečně svobodně nadechnout i občané Berouna, Čáslavi, Chrudimi, Jablonce nad Nisou, Jilemnice, Litoměřic, Náchoda, Pelhřimova, Třeště nebo Vysokého Mýta. 11. května se z dlouho očekávaného míru mohly radovat i Karlovy Vary nebo také Kolín, Kutná Hora, Milín, Nymburk, Písek, Sedlčany, Třeboň a Votice.

„Ovšemže nacisté nekapitulovali ani po odpoledních hodinách v osmém květnovém dni. Sice postupně odcházeli do amerického zajetí, ale v Praze se bojuje dál, ještě není konec, ještě padne mnoho statečných, povstalci drží dál své město až do rána 9. května – násilníci stále střílejí, drancují a vraždí – povstalci však drží své město i ve chvílích, kdy mládenci vedou tank Libocí, Střešovicemi, Dejvicemi, strmou levotočivou zatáčkou v Chotkově ulici, povstalci úspěšně drží své město i v okamžiku, kdy mládenci navádějí stroj na plošinu Klárova – a opět nespravedlivá smrt spravedlivého vítěze… Ostatní však dojedou do středu města! Květnové povstání si vyžádá včetně tohoto dne, večera a noci asi 450 sovětských životů a téměř 2000 životů českých vlastenců. Až do večera a noci bude hřmít Prahou střelba. Teprve potom druhá světová válka v Evropě skončí.“

(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)

Demarkační čára postupu mezi sovětskými armádami a armádami americkými se v konečné fázi války po vzájemné dohodě k 1. květnu 1945 upravila vzájemným dojednáním mezi štábem generála Eisenhowera a sovětským vrchním velením na linii Saská Kamenice – Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice - Linec. Vzhledem k vedení bojů při osvobozování Čech se takováto dohoda stala nezbytnou z řady důvodů. Americká vojska 3. armády osvobodila v Československu území o celkové rozloze 9 tisíc čtverečních kilometrů. Rudá armáda osvobodila okolo 92% území Československa.

Během pražské operace tří ukrajinských frontů Rudá armáda zajala přes 800 tisíc německých vojáků a důstojníků, mezi nimi i 60 generálů. Získala také velké množství bojové techniky v podobě 9 500 děl a minometů, 1 800 tanků, 1 100 letadel a množství dalších zbraní a dalšího vojenského materiálu. Medaili za osvobození Prahy obdrželo za příkladnou bojovou činnost více než 390 tisíc osob, mezi nimi i 40 tisíc občanů Československa!

Dohoda mezi sovětskou a čs. vládou uzavřená již v květnu 1944 obsahovala zásady pro vztahy mezi našimi institucemi a Rudou armádou na osvobozovaném území. Její součástí bylo i toto ujednání: „Nejvyšší moc a odpovědnost ve věcech vztahujících se na vedení války bude připadat v pásmu válečných operací po dobu potřebnou na provádění těchto operací vrchnímu veliteli sovětských vojsk.“ Důležitý byl i další bod týkající se poměrů na již osvobozeném území – „Jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem vlastních válečných operací, československá vláda tam převezme plný výkon veřejné moci a bude poskytovat sovětskému vrchnímu veliteli všestrannou spolupráci a pomoc skrze své civilní a vojenské orgány.“ V prvních poválečných týdnech a měsících sovětské jednotky pomáhaly jednotkám čs. armády plnit úkoly související s očišťováním území od zbytku německých vojsk a nežádoucích osob převážně německé a maďarské národnosti a rovněž také při zajišťování státních hranic.

Josef Pospíšil

PŘÍCHOD KRÁSNÉ ARMIE

ve středu ráno 9. května 1945

Již umdlévají strážci barikád!

Smrt bloudí Prahou, bandité již plení.

Což zhyneme v ní, Rusem opuštěni?

Vtom zahřměl Prahou rudých tanků vpád,

a strach se změnil v radost jásavou.

Hned na ulicích plesající davy

květ ruských armád bouří díků zdraví

a kynou dlaní, bezu záplavou.

To maršál Stalin poslal z Berlína,

ty krásné hochy, neznající strachu,

když dvanáctá již bila hodina.

Buď Bohu dík, že přišli včas a záhy!

Snad později by našli v krve nachu

lid ubitý kdes ležet v troskách Prahy.

„V prvních hodinách nového dne – 9. května – jsme s obavami i nadějemi očekávali hlášení z fronty. Situace zůstávala stejná. V prostoru Prahy, kam se rychle probíjela 3. a 4. tanková armáda generála D.D. Leljušenka a generála P.S. Rybalka, se bojovalo. Jednotky SS se snažily potlačit odpor povstalců. Náčelník štábu 1. ukrajinského frontu Ivan Jefimovič Petrov uvedl ve svém hlášení o postupu tankistů ku Praze, že na ostatních úsecích fronty nepřítel setrvává na dosavadních liniích. Tak tomu bylo do 03,00 hodin, potom však německá fašistická vojska zahájila rychlý ústup na jih. Avšak nekapitulovala…

Zatelefonovali jsme ke 4. ukrajinskému frontu. Tam byla stejná situace. Náčelník štábu frontu L.M. Sandalov hlásil, že nepřítel nesložil zbraně a nezůstal na místě, ale začal rychle ustupovat ve všeobecném směru na Prahu. Ničí přitom mosty a cesty…

U 2. ukrajinského frontu byla situace podobná. M.V. Zacharov oznámil, že nepřítel ustupuje, ale nezdává se. Naše vojska ho všude pronásledují. Místy pokračují boje…

(Jiří Všetečka, Přemysl Veverka, Síla paměti)

V tyto dny bylo zvlášť bolestné číst ve frontových hlášeních o dalších obětech. Za osvobození Československa položilo své životy přes 140 000 našich vojáků. Proč potřeboval nepřítel sahat je zbrani v situaci, která pro něho byla zjevně beznadějná, když byla již podepsána dohoda o kapitulaci? Tak mohli jednat jen fašisté, lidé, kteří ztratili lidskou tvář a nenáviděli všechno lidské. Hnali i nadále své vojáky na jistou smrt. Taková byla skutečnost…. Nicméně téměř čtvrt století po ukončení války se objevil podivný názor, že bitva o Československo nebyla nutná (E. Zimke, Od Stalingradu do Berlína. Porážka Německa na východě, Washington 1968). tento názor je v rozporu s faktickou situací a s objektivním, nezvratným zákonem války, který říká: „… jestliže se nepřítel nevzdá – bude zničen.“ Uskupení vojsk Schőrnera a Rendulitze, v nichž bylo, jak jsem již uvedl, přes milión hitlerovských hrdlořezů, neznamenalo jen hrozbu nových zločinů v budoucnosti, tato nepřátelská skupina prodlužovala válku, nepřestala bojovat a prolévat krev.“

(S.M. Štemenko, Generální štáb za války. Kniha druhá.)

Pražská operace definitivně skončila teprve v noci z pátku 11. na 12. května bojem u Milína na Příbramsku, asi 60 kilometrů od Prahy. Do tohoto posledního boje musely kvůli neústupnému odporu fašistů zasáhnout nejen sovětské tanky a děla, ale i raketomety. Okolo 2. hodiny 12. května ustala palba a zbývající část německých vojáků se vzdala. Válečné operace v Evropě tímto napsaly své poslední dějství. Fašismus byl poražen. Bohužel však nebyl doražen. I proto se s jeho projevy a praktikami potýkáme nejen v Evropě i dnes. Nezbývá proto než bojovat dál.

Bc. Miroslav Pořízek