Prázdný sud duní nejvíce…

Marek Řezanka

Že prosinec k Mikuláši

patří víc, než březen?

Ten, kdo s čerty stále straší

do pytle jim vleze

The Times psaly v roce dvacet

jaká, že je hvězda

Začala svůj lesk však ztrácet

mnohým se již nezdá

Student s nepopsanou tváří

vyrostl den ze dne

Tohle médiím se daří:

Kdo je v nich, se zvedne

Bez nich sám by na náměstí

s hloučkem věrných bloumal

Nahnat lidi není štěstí:

Svede to i ňouma

Musí však mít image správnou

jež se bleskem šíří

Tohle jistí vědí dávno:

Draka skolí Jiří

V médiích vám někdo poví

v kom spatřovat draka

a kdo že je rytíř nový

který davy zláká

A tak tady přes noc z nicky

supernova roste

Zazní jásot nekritický

Watsone, je to prosté

Že nic nezná, že nic neví?

Hlavní je, když táhne

Nikdy nejde o projevy

těm, kdo projdou bahnem

Celou dobu bylo jasné

že šlo o Babiše

Mnoho křiku – hvězda hasne

už ji není slyšet

Co mu peněz přišlo darem?

A co kdo má za ně?

Minář pláče nad nezdarem

V které skončí straně?

Bez programu, bez nápadu

je jak císař nahý

K Pirátům se přidá z hladu?

Uvidíme záhy

Z toho, kdo byl na výsluní

plyne varování:

Nejvíc prázdný sud vždy duní

Kdo ho plní? Páni…

Na celé aktivitě M. Mináře je nejvíce varovný fakt, jaké množství lidí může soustředit na jedno místo zcela prázdný obal, který má ale mimořádnou mediální podporu.

M. Minář nikdy nepředložil nic, co by šlo nazvat vizí, programem, ideou. Stal se symbolem nekritického antibabišovského odporu, kde zněly termíny jako „demokracie“, „svoboda“, „spravedlnost“. Tato slova ovšem nebyla ničím podložena – a kromě toho, co protestující nechtějí, nezaznívalo, co vlastně chtějí.

A neměli bychom zapomínat, že především P. Fiala, ale také I. Bartoš, V. Rakušan, M. Pekarová-Adamová („Autonomní“) či M. Jurečka M. Minářovi otevřeně fandili a podporovali ho. Jinými slovy, podporovali neúspěšného nedostudovaného mladíka, který vlastně nic nenabízel. Jen očekávání, že se zmínění dostanou k moci dříve než v parlamentních volbách. Tím je pasoval do role císařových rádců z Andersenovy pohádky, kteří, aby nepřiznali, že se na své funkce nehodí, bájili o látkách a vzorech, které nikdy neviděli.

To by se mělo u voleb projevit. Ukázali totiž dostatečně – a všem – jak na tom ve skutečnosti jsou. A co tedy od nich (ne)lze očekávat.