Dokážeme si něco takového představit jako symbol polistopadového smíření? Jistě ne. Přesto se po nás něco takového chce. V poněkud jiné podobě, ale princip zůstává stejný. Ano, vrací se téma mariánského sloupu.

Myšleno na pražském Staroměstském náměstí. V roce 400. výročí bitvy na Bílé hoře bude rezonovat o něco silněji. A intenzivněji se do debat ve společnosti promítnou kontroverze s plánovanou obnovou sloupu spojené.

První takovou jsme mohli zaznamenat v Českém rozhlase. Rozezlený katolický kardinál Duka opustil předčasně debatu na toto téma. Neboť jeho partner v diskusi zastupující protestantský pohled, Pavel Černý, kazatel Církve bratrské a emeritní předseda Ekumenické rady církví, řekl něco, co protestanty trápí a co zřejmě představuje „šlápnutí na kuří oko“ katolíkům. Zvukový a textový záznam incidentu nabízím zde:

Sám jsem signatářem petice proti obnovení sloupu na Staroměstském náměstí. Ačkoli jsem před několika lety koketoval s myšlenkou, že sloup by bylo možné postavit za podmínky, že na témže náměstí bude zbudován důstojný a nepřehlédnutelný památník těm, kdo zde byli popraveni 21. června 1621. Tento můj návrh je ale, uznávám, z více důvodů nerealizovatelný a ve hře jsou tedy pouze dvě varianty – mariánský sloup ano, nebo ne.

Někteří zastávají názor, že vedle obřího sloupu kostnického mučedníka by vztyčení sloupu bylo symbolem usmíření. To si nemyslím. Je to totéž, co jsem naznačil v nadpise článku. Jinak řečeno: nelze vedle sebe postavit sochu Davida Ben Guriona a Adolfa Eichmanna. Nebo Gabčíka s Kubišem a Heydricha.

Píšu to záměrně tak, aby to bylo co nejvíce „přitažené za vlasy“, neboť jedině tímto způsobem je možné ilustrovat podstatu problému – jistěže z jednostranného pohledu potomka pobělohorských evangelíků, kteří právě kvůli tomu, co oslavoval původní sloup na Staroměstském náměstí, museli opustit v době netolerantní katolické totality české země a hledat náboženskou svobodu v pruském Slezsku, později v Polsku.

Mariánský sloup – a nenamlouvejme si, že tomu tak není – má nejen duchovní (mimochodem z hlediska biblického učení o Ježíšově matce Marii v podstatě „kacířskou“) dimenzi, ale také dimenzi politickou. Vztyčit jej v sousedství Husova monumentu znamená znevážit Mistrovu památku, neboť sloup symbolizuje – a z podstaty věci nemůže nesymbolizovat – to, proti čemu katolická církev urputně bojovala a co se snažila zlikvidovat – a co má svůj základ v Husově duchovním odkazu.

Nechci se pouštět do komplikovaných teologických disputací, což by v naší většinově ateistické společnosti bylo tak jako tak házením zrn na vyprahlou půdu, leč pouze pro porozumění toho, oč tu jde, uvedu jeden příklad:

A pokud by povstal nějaký nový Hus a hlásal, že Bible povinný celibát duchovních nenařizuje (ba naopak), kdo by měl pravdu? Papež hájící povinný celibát, nebo tento Hus II? A pokud by věřící došli k názoru, že Hus II má pravdu, šli za ním a vytvořili nové církevní společenství, měli by na něco takového právo?

V dnešní době je odpověď zřejmá, v čase po Husově upálení bylo vše jinak. Tenkrát nešlo o celibát, ale o kalich – o to, že podle Bible mají všichni (rozuměj: věřící i duchovenstvo) při vzpomínce na Ježíšovu smrt přijímat nejen chléb, ale i víno. Katolická církev trvala sveřepě pouze na chlebu (pro věřící) – a proto vznikla církev podobojí (a následná komplikovaná historie – „český zápas“.) Podobojí církev a další později vzniklá protestantská vyznání byla ovšem po Bílé hoře v českých zemích zakázána a symbolem této porážky náboženské svobody (předtím garantované Majestátem císaře Rudolfa II.) byl mimo jiné také onen nešťastný sloup.

Jeho nové postavení vedle pomníku Jana Husa by bylo vzhledem k výše uvedenému absurdní. Pikantní je, že zastánci sloupu občas argumentují alibisticky a současně nelogicky. Jako kdyby v Ostravě vznikl památník věnovaný Rudé armádě jakožto výraz vděčnosti za osvobození 1945 a jedním dechem bychom tvrdili, že s celkovým vítězstvím Sovětského svazu ve druhé světové válce to nemá žádnou souvislost.

„Mariánský sloup“ byl vysvěcen 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III., což ukazuje na to, že šlo o záležitost politickou. Nápis na jeho podstavci zněl: „Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil.“ Čtyři roky po uhájení Prahy před švédským vojskem (obhájců reformačního učení) a po podepsání Vestfálského míru (který znamenal definitivní konec náboženské svobody v Čechách a na Moravě a který zabránil exulantům, mezi nimi i J. A. Komenskému, v návratu do vlasti) byl tedy vztyčen v srdci Evropy památník, o jehož smyslu prof. J. Pekař napsal, že oslavuje vítězství nad českou reformací a nad českým státem a není pouhým památníkem mariánské úcty, jak se někteří obhájci znovupostavení sloupu snaží tvrdit.