Prezident E. Beneš a tzv. Benešovy dekrety

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

„Hrobař sudetoněmectví se jmenuje Adolf Hitler". J.W. Brügel

…Ještě jednu poznámku terminologickou. V mediální debatě se neustále mluví o "Benešových dekretech", což navozuje a utvrzuje dojem, že jakýsi Beneš byl výlučným strůjcem a autorem těchto dekretů. Patří ke standardním propagandistickým a také reklamním grifům, vymyslet pro složitější pojmy zjednodušená, snadno zapamatovatelná označení nebo slogany. Tak je tomu také v tomto případě. Prezident E. Beneš formuloval (byť v součinnosti se spolupracovníky, v otázkách právních tu třeba uvést na prvém místě E. Táborského) jeho základní programové cíle: byly to především teze o legitimní kontinuitě druhého odboje s předmnichovskou republikou, teze o neprávnosti všech opatření, které nastaly po 29. září 1938, tj. po mnichovském diktátu velmocí, a program obnovy předmnichovské republiky. Patřil také byl nepochybně vůdčí osobností československého druhého odboje, autorem, který mezi první, kdož uvažovali o schůdných a možných cestách řešení českého vztahu k sudetským Němcům. Je elementární neznalostí fakt nebo vědomým klamáním předstírat, jak se často děje, že od počátku usiloval o totální odsun. Dlouho zvažoval možnost skloubit částečný odsun s částečným odstoupením území. Teprve totální válka a následná totální porážka spolu s bezpodmínečnou kapitulací určily definitivní podobu řešení.[16] Nicméně nebyl autorem dekretů, dekrety jak v době exilu, tak po osvobození vypracovávala vláda, tak jako každý jiný zákon je prezident jako hlava státu pouze podepisoval. Ovšem tak jako byl právě E. Beneš pro Čechy nejprve ztělesněným symbolem odboje a pak osvobození a obnovy republiky, stal se pro sudetské Němce na základě týchž psychologických postupů a generalizací symbolem a ztělesněním jejich porážky a nuceného odchodu z českých zemí, tedy osobou extrémně nenáviděnou. Dnes je to již skoro zapomenuto, ale v r. 1945 byl v živé paměti všech, Čechů i sudetských Němců,

Hitlerův výrok v září 1938: Ich oder Herr Benesch! Vůdce, na něhož nadšeně vsadili svůj osud sudetští Němci, zničil Evropu i Německo a spáchal sebevraždu. Beneš byl mezi vítězi. Otto Habsburský nazval nedávno prezidenta Beneše "géniem zla"; měl by vědět, že habsburské úsudky věru nejsou pro českou veřejnost směrodatné. Žel, že sudetoněmecký obrat pro potřeby propagandy o "Benešových dekretech" přijala za svůj i většina českých novinářů, bohužel i naši ústavní činitelé. Jeden z českých (tedy přesněji řečeno: moravských) Němců, právník, politik a historik J.W. Brügel (narodil se v židovské rodině v Hustopečích), sociální demokrat, který i za války zůstal věren republice, napsal velmi obsáhlou a objektivní monografii o česko-německém poměru v období První republiky,[17] v níž zúročil i své osobní politické zkušenosti. Zakončil ji větou, konstatující, že "hrobař sudetoněmectví se jmenuje Adolf Hitler". To byla ovšem věta sice drsně pravdivá, ale příliš nepohodlná a provokující, vyzývající k sebereflexi, neshodující se vůbec s oblíbenou legendou o kolektivně naprosto nevinných sudetských Němcích, kteří se stali jen bezmocnou obětí české msty. Příliš to evokovalo nezvratná historická fakta z r. 1938. Proto je nejen tato věta, ale celá Brügelova kniha sice samozřejmě akceptována a citována mezi základní literaturou tématu ve všech publikacích seriózní německé akademické historiografie (přirozeně také v dějepisectví českém a mezinárodním), je však neméně důsledně ignorována ve všech historických a historizujících publikacích, vycházejících z okruhu SKS. Tam se zato s oblibou cituje kniha někdejšího sudetoněmeckého sociálního demokrata W. Jaksche "Cesta Evropy do Postupimi",[18] zcela nadbytečně vydaná nedávno dokonce v českém překladu.[19] Není to práce historická, je to v podstatě nepříliš zdařilá amatérská montáž zejména z prací staršího německého silně nacionalisticky zatíženého dějepisectví, v níž je právě E. Beneš soustavně líčen jako od svého mládí úhlavní nepřítel všeho německého, je doslova diabolizován jako intelektuální prapůvodce všeho, co postihlo sudetské Němce, tj. hlavně odsunu. To už psychologicky samozřejmě mnohem lépe vyhovovalo v prostředí odsunutých sudetských Němců, kteří se v drtivé většině od počátku v SRN prezentovali jako ukřivděná skupina. Jakschův recept oprošťoval od nutnosti kritické sebereflexe a současně umožňoval ukázat prstem na "viníka" mimo ně.

(Název výňatku z díla prof. J. Valenty ČNL)