Pozor, nepřípustně se vměšují do našich vnitřních věcí!

„Sudetoněmecký landsmanšaft“(SL) dlouhá léta, celá desetiletí, toužil po přímém jednání s představiteli vlády ČR, ač, jako pouhý spolek, nikdy neměl, a dosud ani nemá mezinárodněprávní subjektivitu. Přesto usiloval o naplnění svého „snu“. Od počátku však jej provázely velké problémy. Nechtěli s ním ani jednat představitelé Rady svobodného Československa v čele s dr. P. Zenklem. Landsmani proto uzavřeli tzv. Wiesbadenskou úmluvu s fašizujícím generálem Lvem Prchalou, která jim zajišťovala (?) návrat do původní vlasti a přetvoření jednotné Československé republiky na česko-německou federaci. Sami časem poznali, že sázkou na Prchalu trefili kozla. Prchalovci byli bez jakéhokoliv reálného politického vlivu. Hledali proto dále mezi čs. politiky v zahraničí toho, kdo by byl s nimi ochoten jednat. Kromě F. Peroutky, který byl nakloněn myšlence návratu sudetů do republiky, nikdo další se nenašel. Nadto Peroutka jednal se zmocněncem landsmanů jako jednotlivec, nikoliv tedy jako představitel nějakého politicky vlivného zahraničního čs. subjektu.

SL svou myšlenku neopustil. V době, kdy v čele čs. vlády stál premiér P. Nečas, H. Seehofer, tehdy premiér bavorské vlády a patron landsmanů, orodoval za SL přímo u P. Nečase, a to zřejmě několikrát. Ovšem jeho přímluvy nevedly ke kýženému cíli. A tak bylo třeba přitlačit, aby Češi s přímým jednáním čs. vlády s reprezentací SL souhlasili. Na scéně se objevila paní kancléřka A. Merkelová. I ta byla informována o trvající touze SL již dříve předtím, než odjela v květnu 2012 na státní návštěvu do Prahy. Zde pobyla jen několik hodin. Přesto si našla čas, aby informovala P. Nečase o přání SL jednat s českou vládou. Ta na rozdíl od H. Seehofera uspěla, jak potvrdil další vývoj.

Samozřejmě o tom nevíme z českých zdrojů, ale z německých. Mluvil o tom B. Posselt na 63. sjezdu SL, který se konal též v r. 2012. Cituji: „Já jsem velice vděčen, strašně šťastný, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy… vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“

A co pak následovalo? Došlo k přelomu. Premiér Nečas sestavil státní delegaci a hned v únoru 2013 dorazil do Mnichova, kde před zemským bavorským sněmem pronesl svůj podlézavý a falešný projev, provázený potleskem landsmanů a zřejmě i poslanců ve stoje. Česká politika k SL doznala tak prudký zlom, ač zhruba do té doby platilo ono dobré klauzovské pravidlo, že protějškem české vlády v Německu je pouze německá vláda. Bavorsko bylo pouze jednou z německých zemí, které mají jen fragmentární (částečnou) svrchovanost, SL žádnou mezinárodní subjektivitu neměl, nemá a mít nebude. Do jaké míry k tomu všemu přispěla paní kancléřka Merkelová, nevíme. Bylo její orodování onou pověstnou poslední kapkou nebo rozhodujícím tlakem? Z hlediska dalšího vývoje nejde o podstatnou věc.

V této proněmecké lince jela dále vláda B. Sobotky, která dokonce jednala přímo s reprezentací SL v Mnichově a u Mnichova. Bod zlomu však nastal v nečasovské době. Sobotka se však dostal se svou proněmeckou a prosudetskou politikou mnohem dále. Také proto vzbudil odpor a dopadl ve volbách katastrofálně. Můžeme říci, že od té doby se ČSSD ještě nevzpamatovala ze „sobotkovského šoku“. Její volební porážky následují jedna za druhou.

Uvedené závažné skutečnosti, o nichž se téměř nemluví, musí být známé i našim příslušným ústavním činitelům. Proč mlčí k těmto intervencím, které jsou opakovaným porušením jednoho z principů mezinárodního práva, jež nepřipouští vměšování jednoho státu do vnitřních záležitostí státu druhého? Tato skutečnost je podle mého názoru stejně tak smutná, ne-li smutnější jak zmíněné „intervence“ premiéra H. Seehofera a kancléřsky A. Merkelové.

Dr. O. Tuleškov