Je smutné, že zmíněný pomník byl pomalován hákovými kříži. K pláči však je, že kdosi, byli to jen Češi?, mohl obnovit německý pomník ve tvaru Železného kříže, který bezpochyby patří k nacistickým symbolům. I Hitler byl nositelem Železného kříže. Nejhorší němečtí vrahouni byli Železnými kříži vyznamenáváni. Budovateli tohoto pomníku a celého symbolického pohřebiště byli tzv. sudetští Němci v době války. Sem chodili uctívat památku svých padlých v uniformách wehrmachtu nebo ve stejnokrojích SS jednotek.

Čeho se dopustili němečtí vojáci nejen v Polsku, Jugoslávii v SSSR, ale také na území republiky, v posledních dnech války i v Praze, není žádným tajemstvím, přestože se o tom již téměř nemluví. Je to totiž považováno za politicky nekorektní. Pravda překáží. Spíše se dnes můžeme setkat i s líčením, jak ubozí němečtí vojáci trpěli při obléhání Stalingradu. Zima, hlad a ani o Vánocích jim zlí Rusové nedali pokoj. Celý článek, snad jej ještě dohledáme, vyvěsíme. Autor článku zapomněl na jednu maličkost. A totiž to, že Rusové bránili svou vlast, domovy svých rodin, svých blízkých. Němci, než se dostali ke Stalingradu, cestou vyvražďovali civilní obyvatelstvo. V srpnu 1942 německá letadla provedla celodenní nálet na Stalingrad. Počet obětí, jen tohoto leteckého vraždění, dosáhl 40.000. Jak nespravedlivé vůči historické pravdě je, že se mluví jen o německých obětích spojeneckého bombardování a na tento nálet se nevzpomíná. Nemluví se ani o jeho obětech.

Jak se chovali „sudetští Němci“ ke svým českým sousedům, víme. Téměř každý den přinášíme vzpomínky našich hraničářů, kteří si od pohraničních Němců vytrpěli mnohé. Vše se dozvíte, stačí sledovat naše stránky. Hraničáři vzpomínají i na to, jak je sudeťáci vyháněli z jejich domovů. Dnes psát o tom, že Češi bydlí v domech po Němcích, učí se ve školách, které Němci postavili, je pravděpodobně takovým „menším“ pokusem o přepisování dějin. Výstavbu mnohých německých škol financovala Československá republika. Pokud jde o domy po Němcích, pak je nutné si uvědomit, že Československá republika byla jedním ze signatárních států Pařížské reparační dohody. V ní, ale i v dřívějších rozhodnutích spojenců, se mluví o tom, že německý majetek signatární státy jsou povinny konfiskovat tak, aby se nemohl dostat zpět do německých rukou. My jsme tak učinili. Majetek německého obyvatelstva přešel do československých rukou.

Z článku jako čertovo kopyto čouhá uvedené skutečnosti překrýt. To však nelze. Landsmani a přátelé sudetské věci se snaží nám vnutit své pohledy na dějinnou realitu. Takové pokusy je třeba odmítnout. Neváhejme při takových příležitostech dodat, že nejsme to my, co Němcům a Německu dluhujeme, ale že je to naopak. Němci nám dluhují na reparacích asi 3,5 bilionu korun. Víte o tom, vážení přátelé? Asi ne. I o tom mluvit je tzv. politicky nekorektní.

Ale abychom nezapomněli na malé srovnání. Když pražský pomník maršála Koněva, který velel sovětským jednotkách, jež osvobodily Prahu i značnou část Československa, se stal předmětem útoků vandalů, byl to jeden z důvodů, který vedl k rozhodnutí o přemístění pomníku. Tady je na místě si položit otázku, zda takovýto postup je správný? Samozřejmě že nikoliv! Pomník maršála Koněva by měl zůstat na místě. Pomník v Jizerských horách, který má tvar Železného kříže, by měl být však odstraněn. Nacistické symboly bychom neměli trpět na veřejných místech. Je však politováníhodné, že ti, kteří pomalovali tento pomník hákovými kříži, nepostupovali řádným způsobem. Podáním návrhu na odstranění tohoto pomníku a na zjištění, kdo takovýto opětně pomník postavil. Podle mého názoru lidé, kteří tak učinili, a je jedno z jakého důvodu, se dopustili obnovou pomníku s nacistickou symbolikou nedovoleného jednání. Nechci takovéto jednání právně kvalifikovat. Od toho jsou příslušné místní orgány. Jedno však vím s jistotou. Nacistické symboly nesmí hyzdit naše státní území.