„…Milí krajané, to ukazuje, že my jako sudetští Němci jsme se také stali faktorem v sousedských vztazích. Proto chci vyjádřit přání pro naše vztahy. Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska, přestože v něm buď žijeme nebo nežijeme…“.

Již v r. 1950 uzavřeli landsmani Wiesbadenskou úmluvu s fašizujícími prchalovci. Ta zakotvuje: „.Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně–politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“

A tak B. Posselt neudělal nic nového, než že otřepal určité ustanovení Wiesbadenské úmluvy a „odvážně“ ho opětně znovu užil. Z často opěvované tzv. sudetské národnostní skupiny vytvořil jeden ze dvou národů v českých zemích.

Má pravdu nebo se hluboce mýlí? Samozřejmě tímto výrokem trefil kozla. Tzv. sudetští Němci byli vždy dříve, i v Československé republice, jen národnostní menšinou, nikdy nebyli národem. A národem se nemohou stát ani v současnosti. Nadto ústava zakotvuje ČR jako stát jednotný, nikoliv složený. Tady ani „přátelé sudetské věci“, ač je jich v republice dost, nic nezmohou. Nemají sílu učinit potřebné ústavní změny.

Pokud bychom akceptovali kouzelné vytváření nových národů z národnostních skupin nebo národnostních menšin, jak to plánují landsmani, rozbijeme valnou část států v Evropě. Destrukce Evropy by byla zákonitým důsledkem takovýchto změn.

„Sudetští Němci“ nejsou však ani Starorakušany. Tento termín společně definovalo Československo a Rakousko v mezinárodních dohodách. V souladu s nimi je Starorakušanem ten, kdo měl rakouské státní občanství 27. dubna 1945. Ti, kteří je získali až poté, jsou tzv. Novorakušané, na které se vypořádání nevztahuje. Mezi nimi jsou právě i tzv. sudetští Němci, kteří se v r. 1945 po porážce Německa uchýlili do Rakousko a měli to štěstí, že později nebyli přesídleni do Německa.

Smlouva z roku 1974 vznikla poté, co se rakouská strana v ujednání z roku 1965 zavázala, že nebude vůči ČSSR nároky na odškodnění Novorakušanů více zastupovat a neposkytne takovýmto nárokům žádnou podporu. Rakousko přistoupilo na tuto podmínku a vzdalo se všech nároků a každé podpory takových domnělých nároků. Později, po roce 1965, se jednalo už jen o vypořádání nároků Starorakušanů. Pokud v minulosti se Rakousko angažovalo v zápase o „sudetoněmeckou věc“, tak porušovalo určitá ustanovení mezinárodních dohod, které jsme s ním uzavřeli. A právě v těchto případech se měli ozvat naší diplomaté. V posledních letech však tak nečinili. Ani naše Ministerstvo zahraničních věcí nevydalo zpravidla ani hlásku.

A pokud jde o tvrzení B. Posselta, že „sudetští Němci“ jsou čtvrtým bavorským kmenem, nic proti tomu nemáme. Pokud Bavoři je za čtvrtý kmen považují, je vše v pořádku. Snad ještě malou poznámku. Bavorský ministerský předseda je jejich patronem již řadu desítek let.