Populisté a nacionalisté ohrožují evropský projekt, volají na poplach politici a média. Vzestup nacionalistických a konzervativních hodnot lze vedle většiny evropských zemí zaznamenat i v Austrálii, Kanadě, Izraeli, Novém Zélandu, Japonsku, Latinské Americe, Turecku a především v USA. Budou populisté a nacionalisté globálně příčinou rozkladu liberální demokracie?

K tomu se ale nejprve vraťme z metafyziky demokracií a liberalismů zpět na zem, k vlastní psychice a k vlastnímu prožívání. Zamysleme se bez všech ideologických berliček nad tím, čím by se muselo vyznačovat společenství, které by nás oslovovalo. Ne parta, klub nebo strana, ale společenství, ve kterém bychom chtěli žít, se kterým bychom se ztotožňovali a kterému bychom s důvěrou svěřili životy svých dětí.

Leckdo možná pomyslí na materiální standard. Je jistě důležitý, přinejmenším dokud hrozí nedostatek. To je v Evropě spíše výjimkou; obecně zde rozdíly v životní úrovni ke konfliktům mezi státy ani k masové migraci nevedou. Ztotožnění se s daným společenstvím závisí na subtilnějších znacích. Ačkoliv se jednotlivé kultury v řadě ohledů liší, naše emocionální prožívání sleduje shodné vzorce. Za statisíce let života v loveckých a sběračských tlupách se nejlépe osvědčily pro přežití a reprodukci jednotlivců i společenství. Máme je napevno zadrátované v našem genetickém kódu a jejich porušení v nás spontánně vyvolává negativní emoce nespravedlnosti. Dají se shrnout do několika málo okruhů, například:

Mé místo: Očekávám, že mě společenství bude respektovat, že mi umožní seberealizaci a ocení ji, že mě ochrání před těmi, kdo by si chtěli opatřovat prospěch na můj úkor a že mi pomůže, pokud se dostanu do nesnází.

Pravidla: Očekávám, že jsou známá, přehledná a srozumitelná, že jasně vymezují má práva, povinnosti a mé postavení, že platí pro všechny a že existuje arbitráž, které se v případě sporu mohu účinně dovolat.

Solidarita: Očekávám, že pokud se společenství daří, mám z toho prospěch i já a pokud se nedaří, uskrovníme se všichni, že je nepřípustné, aby jedni bohatli a zároveň jiní chudli.

Rozhodování: Očekávám, že ti, kdo za společenství rozhodují, tak činí podle toho, co přináší dlouhodobě užitek celku a ne podle toho, co přináší užitek jim či někomu mimo společenství.

Smysl: Očekávám, že společenství spojuje nějaká vize, víra, hodnotový systém, nějaký ideál, od kterého odvozuje svá pravidla a na základě kterého vynáší morální a právní soudy.

Všechna společenství, od loveckých a sběračských tlup a vesnic uprostřed pralesa až po moderní státy, tato očekávání více či méně naplňují. Více znamená lepší šance přežití. Členové se se svým společenstvím plně ztotožňují, jsou připraveni ho bránit a případně za něj i položit život. Méně znamená horší šance přežití. Pocit nespravedlnosti narušuje loajalitu, ochotu společenství bránit, snižuje jeho hodnotu v porovnání s jinými, nutká angažovat se proti němu nebo ho opustit. Historie zaznamenává dlouhou řadu společenských útvarů udržovaných proti nevoli svých členů či jejich skupin silou. Společný jim je rozpad a zánik při prvním dostatečně silném otřesu.

Mírové soužití, kooperace namísto konfrontace, řešení konfliktů jednáním bez použití síly, zřeknutí se hegemoniálních aspirací mu dodávaly přesvědčivý transcendentní smysl. Komplex lidských a občanských práv zajišťoval každému respekt a důstojnost i prostor k osobnímu rozvoji. Demokratické mechanismy přislibovaly veřejnou kontrolu rozhodování a moci. Právní stát, vnitřní i mezinárodní právo až po nadnárodní soudní instance ujišťovaly o všeobecném dodržování a vymahatelnosti pravidel. Sociálně tržní hospodářství včetně všeobecného školství, sociálního pojištění a sociálních standardů zaručovalo každému přiměřený podíl na hospodářském úspěchu i zajištění v případě potřeby. A půl století míru a prosperity včetně nekrvavého kolapsu východního bloku prokazovaly nejen jeho životaschopnost, ale i jeho přednosti a optimistické vyhlídky pro budoucnost.

To byla Evropská Unie devadesátých let, pro kterou lidé hlasovali v referendech, atraktivní alternativa k řadě často pošramocených identit národních. V průběhu dvaceti let se dramaticky změnila.

Po půl století míru se do Evropy vrátila válka. Zlomovým okamžikem je bombardování Jugoslávie a odtržení Kosova 1999 v režii USA, obojí porušení samotných základů mezinárodního práva i evropského konsensu. Na agresích amerických neokonzervativců v Afghánistánu a v Iráku se již několik členských států EU aktivně podílelo a v roce 2011 jich několik převezme od USA iniciativu ke svržení režimu v Libyi. Další perspektivy naznačují plány na vybudování vlastní evropské armády.

Rok 1999 je pro vztahy na evropském kontinentu zlomem. Slib Rusku nerozšiřovat NATO na východ, podmiňující jeho souhlas se sjednocením Německa, je zrušen. NATO expanduje o první tři postkomunistické země a v následujících pěti letech o deset dalších včetně tří bývalých sovětských republik. USA iniciovaný puč a následná občanská válka na Ukrajině v roce 2014 vyhrotí vztahy s Ruskem do otevřeného nepřátelství. Namísto jednání EU předem akceptuje všechna nedoložená obvinění a ochotně se podílí na sankcích, které ji poškozují stejně jako Rusko.

Vše, co EU dodávalo transcendentní smysl mírového projektu, bylo v průběhu patnácti let zvráceno. Za součinnosti EU bylo mezinárodní právo nahrazeno právem silnějšího. Reference k němu se objevují nejvýše jako propagandistické prostředky k posílení agresivních postojů při okázalém ignorování zločinů proti míru a útočných válek ze strany USA, Izraele i některých členských států, za jaké americký soudce v Norimberku odsoudil dvanáct pachatelů k trestu smrti.

Paralelně s demontáží mírového poslání a mezinárodního práva se po vzoru USA přesouvají moc a majetek k oligarchickým elitám. Pod neoliberálními hesly konkurenceschopnosti, mobility, flexibility, úspornosti, globalizace, jsou postupně rozvolňovány základy sociálně tržního hospodářství. Evropské státy si konkurují v sociálním dumpingu, omezují sociální výdaje, liberalizují pracovní zákonodárství, stabilní úvazky jsou nahrazovány krátkodobými. Šíří se prekariát – pracující, kteří ze svého platu nepokryjí ani běžné výdaje, bezdomovci a žebráci. V nejbohatších zemích světa rapidně narůstá sociální nerovnost a chudoba, zatímco výnosy z hospodářského růstu proudí k nejbohatším.

Varovným příkladem je předlužené Řecko, přinucené drasticky snížit personál i platy ve státním sektoru, sociální výdaje, penze, příspěvky na zdravotnictví, rozvolnit pracovní zákonodárství. S klesajícími příjmy klesá i domácí poptávka a hospodářská recese se prohlubuje. Čtvrtina obyvatel a polovina mladých jsou nezaměstnaní, polovina obyvatel je postižena chudobou a akutním materiálním nedostatkem. Narůstá bída, bezdomovectví, sebevraždy, mladí a kvalifikovaní odcházejí do zahraničí. Pod cynickou záminkou pomoci Řecku převedla EU stovky miliard eur daňových poplatníků věřitelským bankám a rozprodala vše, co ještě mohlo Řecku v budoucnu vynášet. Řecká ekonomika pod cizím diktátem se od počátku krize propadla o čtvrtinu a státní dluh narostl o polovinu. Vysátá a předlužená země nemá naději, že by mohla dluhy splatit a k evropskému sociálnímu modelu se vrátit.

Nerušený přesun moci a peněz k oligarchickým elitám vyžaduje demontáž demokratických mechanismů. Předpokladem je atmosféra ohrožení. Po konci studené války a konci dějin, kdy se svět jevil jako jedno velké harmonické společenství, se s novým stoletím v rychlém sledu vynořují na všech stranách nové hrozby: Islámský terorismus, irácké zbraně hromadného ničení, Libye, Sýrie, Irán, Severní Korea, Rusko, Čína, uprchlíci. Legitimují válku proti teroru i nové závody ve zbrojení.

Pod hlavičkou boje proti teroristickým hrozbám jsou pozměňovány zákony, rozšiřovány pravomoci policie a tajných služeb, omezována lidská a občanská práva, zaváděna kontrola komunikace a cenzura internetu a sociálních sítí. Občané jsou sledováni v rozsahu, o jakém se Georgi Orwellovi ani policiím totalitních států nikdy nesnilo. Šíří se atmosféra obav a nejistoty, kdy je lépe o některých záležitostech raději nemluvit, některé věci raději nevědět a některým názorům se raději vyhýbat.

Demokratická fasáda parlamentů, politických stran a voleb zůstává vnějškově nedotčena. Avšak o všem, co souvisí s přesunem moci a bohatství k nejbohatším, od fiskální politiky a neoliberálního nasměrování hospodářství přes válku proti teroru až po mezinárodní agrese a války, rozhodují nikým nevolené globální elity nezávislé na vůli, zájmech či demokratické kontrole občanů a jejich států.

V této proměně Evropy z nadějného mírového projektu v poslušný nástroj oligarchických klik žádní populisté ani nacionalisté prsty neměli. Provedli ji ctihodné tradiční politické strany a jejich představitelé, kteří se nechali přesvědčit, zmanipulovat, zastrašit, zkorumpovat či strhnout vlastními ambicemi. Politici i sdělovací prostředky se stali zároveň šiřiteli i oběťmi neoliberální a neokonzervativní propagandy včetně prokazatelných nepravd. Důvěryhodnost médií i politické reprezentace se rozplývá. Šíří se pocit bezmocného odcizení, obavy z budoucnosti a hrozba nové velké války.

Překlopení ze stavu optimistických nadějí do stavu temných obav a strachu z budoucnosti každý z nás zná nebo si umí představit. Otevřenost, vstřícnost, tolerance jsou vystřídány stažením se zpět mezi nejbližší, nedůvěrou a nepřátelstvím vůči cizím, návratem k ověřeným tradičním hodnotám.

To je proces, kterým prochází i státy EU, popisovaný jako nový nacionalismus. Jenže nacionalismus jako národnostní identita z Evropy nikdy nezmizel. Pouze se nad ním utvořila atraktivní zastřešující identita evropská. Se ztrátou její důvěryhodnosti přirozeně následuje návrat zpět do bezpečí a jistot identit národních. Nacionalističtí politici toho nejsou příčinou, ale důsledkem, očekávatelnou reakcí na zvýšenou poptávku.

Obdobnou regresí prošel evropský i celý západní hodnotový systém. Nedá se již dovolávat hodnot míru, demokracie, práva, spravedlnosti, solidarity, tolerance, důstojnosti, jestliže vůdci sami jednají proti nim. Hodnotové vakuum zaplňují nacionalismus, náboženský fundamentalismus, esoterika, politický aktivismus, hodnotový cynismus, konzum a nenávist. Deziluze a ztráta věrohodnosti otevírají prostor pro manipulaci a populistickou agitaci proti prolhanému a zkorumpovanému establishmentu stejně jako proti vybraným nepřátelům. Narůstající polarizace společností je průvodním jevem. Ani vzestup populismu není příčinou, ale důsledkem eroze hodnot tradiční politikou.

V návaznosti na úvodní tezi o šancích přežití lze zaznamenat celé spektrum symptomů rozkladu evropské identity, z nichž brexit je jen špičkou ledovce: Tektonické linie východ–západ, sever–jih, uvnitř jednotlivých států i mezi sociálními vrstvami, přesun zájmů k národním státům a nevůle ke společným pravidlům, znechucení Bruselem a nárůst k EU kritických stran a hnutí, nesouhlas s orientací na USA a Izrael i sílící charisma Ruska, Číny, islámu.

Zároveň nelze přehlédnout, že se EU od někdejších rozpadlých říší zásadně odlišuje. Nevznikla shora násilným dobytím a sjednocením území. Vznikla – ne nepodobně USA či Švýcarsku – zdola, z racionálního poznání, že kooperace je efektivnější forma soužití než konkurence, že konfliktům je třeba předcházet, že ani velké státy se samy nedokáží vypořádat s globálními výzvami a postavit se nadnárodním korporacím. Spolupráce a vzájemná koordinace nevyplývají ze samolibosti evropských politiků a byrokratů, ale z existenčních zájmů evropských občanů. Rozpad EU by dnes neznamenal návrat k suverenitě národních států první poloviny 20. století, ale jejich konečnou kolonizaci nadnárodními oligarchiemi včetně konfliktů a válek vyvolávaných za účelem uchopení, udržení a rozšíření moci.

Odpověď je ovšem nasnadě – návrat k tomu, co tvořilo její smysl a charisma v devadesátých letech: zřeknutí se použití síly, dodržování suverenity států a mezinárodního práva, respekt k lidským právům a důstojnosti, sociální trh, ochranu slabých před silnými. Jenomže co bylo před třiceti lety samozřejmé, je dnes revoluční. Již jen proto, že návrat k někdejším hodnotám by předpokládal i analýzu, proč a jak byly opuštěny, obrat toku moci a peněz od oligarchů zpět k občanům, samostatnou zahraniční politiku i důsledky pro ty, kdo se provinili proti mezinárodnímu právu.

Zda a od koho by se takový obrat dal očekávat? Dobré důvody by mohly mít všechny tři hlavní hodnotové orientace – sociální, liberální i konzervativní. Jenomže jejich politické strany již propadly nacionalistické, neoliberální a neokonzervativní ideologii i praxi a staly se samy zdrojem rozkladu evropské identity, ne nadějí na její renesanci. A nová nacionalistická a populistická seskupení jsou dosud příliš zaujatá vlastní konsolidací kolem jednoduchých hesel, vymezováním se a pěstováním nenávistí, než aby se od nich v dohledné době dal očekávat zodpovědný nadnárodní program.

Největší potenciál ovšem představují občané, frustrovaní bezmocí vůči po všech stránkách narůstajícím nespravedlnostem a hrozbám, avšak izolovaní ve svých zemích a nekoordinovaní. Proti domácí politice lze volit, protestovat, podepisovat petice, demonstrovat, stávkovat. Avšak něco na způsob panevropské občanské společnosti bychom hledali marně. Panevropská média nevznikla ani shora ani zdola. Pro běžného občana je EU vzdálená dubiózní mocnost, s níž žádný bezprostřední kontakt nemá. Projevit nesouhlas s její politikou nemá komu a jak. To je jeden z hlavních důvodů, proč je možné ji nerušeně manipulovat.

Nicméně EU je tvořena jednotlivými státy. Její základní politiku alespoň nominálně určují šéfové národních vlád v Evropské radě. Pokud by tedy občané, opozice, média vznášeli na domácí vlády požadavky například proti asociální hospodářské politice a distribuci zisků, omezování lidských práv a totalitní kontrole, zahraniční politice práva silnějšího a krytí zločinů, muselo by se to promítnout i do evropských postojů.

Jenomže rozděluj a panuj fungovalo, funguje a bude fungovat i nadále. Veřejnost je zaměstnávána rychlým sledem mediálních kampaní proti nepřátelům a hrozbám, kterým je společná nepřípustnost námitek, nesouhlasu a kritických názorů. Business as usual vydrží až do příštího revolučního otřesu. Pokud budeme perspektivně chtít uchovat si alespoň zbytky suverenity, důstojnosti, lidských práv a společných hodnot, bude po něm třeba dát dohromady nějakou novou, bytelnější Unii evropských občanů.