Po příchodu německých vojsk v říjnu 1938 bylo mnoho znojemských Čechů internováno do zajateckých táborů, někteří z nich až do Dachau

Pocházím ze Znojma, kde jsem žil s rodiči a třemi bratry. I jako malý chlapec si velmi dobře pamatuji na tamní spokojený život za doby 1. Republiky až po ony pohnuté události v roce 1938, na které se nedá jen tak lehce zapomenout.

Do roku 1937 bylo soužití obyvatelstva klidné a mezi Čechy a Němci nedocházelo k žádným vážnějším střetům, a to také proto, že oslavy a manifestace se konaly odděleně a v jiném prostoru. K nepokojům začalo docházet v polovině roku 1938, zejména pak v září 1938, a to vlivem činnosti vůdce SdP Konráda Henleina, připravujícího ozbrojený puč.

Vzpomínám si, jak čs. rozhlas vybízel občany k setrvání u přijímačů, až došlo k vyhlášení mobilizace. Dva ze straších bratrů téže noci ihned odešli ze Znojma. Následně jsme také my v panice utíkali do vnitrozemí k dědovi do Dřevohostic u Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na rozhlasovou výzvu k obraně čs. pohraničí jsme se s otcem vraceli do Znojma. Jako štábní rotmistr v záloze byl otec velitelem skupiny ochrany železničního viaduktu „Červený most“ a po několik dnů jsme spolu s matkou a bratrem v noci donášeli obráncům jídlo.

Později, když se situace zhoršovala, se rodiče rozhodli opět utéci do Dřevohostic. Na tu noc nikdy nezapomenu, kdy jsme s malým rancem a jen s tím, co jsme měli na sobě, odjížděli směrem na Hrušovany n. Jev. – Mikulov – Břeclav. Trať v pohraničí vedla územím obsazeným henleinovci. S obavami, jak projedeme, seděli jsme beze slova,jen tlumené světlo blikalo u stropu vagónu. Netrvalo však dlouho a za ostřelování vlaku zhasla žárovka docela a my jsme již přikrčeni leželi na podlaze vagónu. Slyšeli jsme jen výstřely a sledovali jejich záblesky. Projeli jsme však, a tak jsme se znovu ocitli v bezpečí vnitrozemí.

Jako uprchlíci jsme nic neměli, a tak se asi po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět vrátíme do Znojma s nadějí, že se snad podaří z našeho majetku něco zachránit.

Zprávy o situaci v pohraničí byly rozdílné. Otec myslel, že to vyjde. Ovšem velmi se mýlil, rychleji přišel zábor a nám se již nepodařilo vrátit se ze Znojma do vnitrozemí. Jen starší bratr utekl kanalizací do Přímětic, které ještě byly na nezabraném území.

Po příchodu německých vojsk v říjnu 1938 bylo mnoho znojemských Čechů internováno do zajateckých táborů, někteří z nich až do Dachau. Z dříve „dobrých“ Němců se téměř všichni stali fašisty a tlupy organizovaných henleinovců a ordnerů prováděly mezi občany čistky. Byl jsem očitým svědkem, jak zajali starostu Sokolské obce, starého pána se šedivou hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a vodili po ulicích města. Sám jsem mnohokrát musel vyslechnout nadávku „böhmischer Hund“ a neutekl-li jsem zavčas, dostal jsem i nějakou tu „nakládačku“. V té době jsem jako kluk zažil i příjezd Adolfa Hitlera do zabraného Znojma, jeho vystoupení v sále Německého domu a jeho jízdu v otevřeném automobilu ulicemi Znojma. Od té doby se všichni Němci projevovali jako nacisti a členové NSDAP bez výhrady.

Otci několikrát byla nabízena spolupráce, poněmčení a moje umístění do německé školy, což odmítl, a proto se jako politicky nespolehlivý musel denně hlásit na policii. Do poloviny listopadu 1938 jsme nemohli dostat výjezdní povolení ze Znojma. Až před vánoci 1938 jsme mohli odjet. S sebou zas jen ranec, kolik kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik na mne matka stačila navléci osobního prádla, košil, trenýrek, svetrů a kabátů; byl jsem pěkně zaoblený. Odjížděli jsme přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod a německá celnice. Před příjezdem uschovali rodiče u mne nějaké cennosti a zbytek peněz v domnění, že bez úhony projdu prohlídkou. V posledním okamžiku si to však matka rozmyslela a vše mi odebrala. A snad to bylo vnuknutí, protože právě mne při kontrole vysvlékli a prohledali, zatímco matka kontrolou prošla bez úhony. To byl všechen majetek, se kterým jsme z domova odnesli.

Ztratili jsme domov a majetek, a nikdo nám nic, kromě obnošených šatů a obuvi od Českého srdce v roce 1939, nedal. Smířili jsme se s tím, že to všechno byla válečná daň, aniž bychom se dočkali toho, že by se nám někdo z viníků omluvil.

Dalibor Roháč, tehdy Znojmo