Po popravě R. Hendricha, nacistického zločince

Heydrichova smrt 4. června 1942 byla podnětem k dalšímu zostření německého postoje a opatření. Pohřeb, uspořádaný nejprve v Praze a pak v Berlíně s chmurnou a odiózní pompézností, dal Hitlerovi příležitost dále vyhrotit německý poměr k Čechům a posunout jej přímo do existenční podoby. Je otázkou, zda to bylo jen politické vydírání, nebo už reálná hrozba změny s Frankem dohodnuté linie; v každém případě je faktem, že 9. června, při přijetí Háchy a Krejčího vlády, Hitler prohlásil: "Vím, že se domníváte, že zamýšlím omezit nebo zrušit vaši autonomii. Toto tlachání ukazuje, že mne naprosto nechápete. Mně dnes nejde o nějaké směšné formálnosti, jako je autonomie apod., nýbrž v sázce je osud, život a budoucnost českého národa. Buď se stanou poměry v Cechách a na Moravě pro mne únosné a český lid se změní pod vaším vedením, pane prezidente, a pod vaší vládou, pánové, a pak bude moci žít v klidu, zůstat na své hroudě a pracovat ve velké říši, anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit poměry; pak bude český národ z Evropy vymazán. Máte teď poslední příležitost a toto je moje poslední varování."

Aby dodal svým slovům důrazu, Hitler tuto ideu v dalším rozhovoru ještě rozvinul: "Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy nevysídlil několik milionů Čechů, nepřejí–Ii si klidného soužití. V tomto prostoru má místo jen jeden, z obou národů musí pak jeden ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a německý národ neustoupí. Učiním nyní zcela jasná rozhodnutí a podle okolností potáhnu v průběhu dvou let jasnou dělicí čáru mezi námi. Vím od Povolžských Němců, co to znamená ztratit jednoho dne svůj životní prostor, a přesto se může stát Čechům totéž, neboť je lepší, ponese–Ii jedna generace po dvacet let těžké hoře nad ztrátou své vlasti, než aby v Evropě zůstávalo stálé nebezpečí, způsobované Čechy, kteří jsou nepřáteli říše".

V této Hitlerově hrozbě bylo poprvé veřejně prozrazeno "Endlösung" české otázky. Tím byl i navenek vyostřen německo–český poměr tak, jak se to nestalo ani předtím, ani potom – i když dřív i později šlo o poměr už tak dost katastrofální. Byl to vlastně nejhlubší bod v křivce německo–českých vztahů za celou dobu vzájemného "stýkání a potýkání se" obou těchto národů, tak jak je historie zná.

Hitler, i když takto zveřejnil své "konečné úmysly", dával likvidaci Čechů zatím ještě do souvislosti s úspěchem či neúspěchem pacifikace a s vypátráním atentátníků: Buď budou atentátníci chyceni nebo vydáni, nebo je (on, Hitler) "rozhodnut přikročit k nejkrajnějším důsledkům". Hácha, který ještě před rokem slíbil, že nebude dále ustupovat a bude raději "volit případ hraběte Telekiho" (tj. sebevraždu), se nejen neohradil, ale učinil to, co se u něho zejména od června 1941 stalo vlastně už pravidlem: Odpověděl, že "plně chápe moudré vývody vůdcovy", že učinil a učiní vše, aby přivedl český národ na pravou cestu, že však je to dlouhodobá záležitost a že "prosí vůdce, aby ještě jednou uplatnil vůči českému lidu milost místo práva". Tím bylo opět a provždy stvrzeno totální vyřazení pražské reprezentace a s ní souvisejícího křídla české pravice a zavřeny dveře k jejímu případnému pozdějšímu návratu do politiky, který s sebou mohl – z německého hlediska vzato – nést lepší osud sudetských Němců.

Po Heydrichově smrti se policejní opatření ještě zostřila. Kromě kontrol, do nichž bylo denně nasazováno 6 500 příslušníků německých ozbrojených složek, 7 000 mužů protektorátního četnictva a policie a dalších několik tisíc lidí z řad lesního personálu, protiletecké ochrany, hasičstva a obecních hlídek z řad civilistů, byly urychleně vykonány popravy podle rozsudků stanných soudů. Podle toho, co původně dohodl Frank s Hitlerem, měli být popravováni jen lidé, kteří byli do atentátu nějak zapleteni. Avšak až do 16. června nemělo gestapo o atentátnících žádnou vědomost. Přesto byly do té doby popraveny stovky osob. Byli to lidé, kteří sice s atentátem nijak nesouviseli, měli však u gestapa "vroubek" za odbojovou činnost, nebo za pouhé nepřátelské smýšlení vůči říši, či za schvalování atentátu. Byla to tedy vlastně praxe blízká duchu Hitlerova telefonátu z 27. května. Seznamy osob, určených k popravě, navrhovaly jednotlivé venkovské služebny gestapa a schvaloval šéf stanného soudu, což prakticky probíhalo tak, že návrhy prostě podepsal velitel pražské nebo brněnské řídící úřadovny, kriminální rada Geschke nebo Noelle. Popravy pak bez průtahů prováděla komanda Schutzpolizei. Celkem bylo podle německých výkazů tímto způsobem od 28. května do 3. července 1942 v obvodu stanného soudu Praha a v obvodu stanného soudu Brno popraveno 1 357 osob. Sám Frank uváděl po válce asi ,,1 700 rozsudků, které byly vykonány popravčími četami".

Počet usmrcených byl však ve skutečnosti mnohem větší, neboť je nutno do něj započítat přes 200 lidí zastřelených v Lidicích a Ležákách, osoby, pobité bez soudu v koncentračních táborech, jakož i oběť, která – ač se na ni bohužel často zapomíná – byla daleko největší a kterou přinesli čeští Židé. V odvetu za Heydrichovu smrt byl 10. června z Prahy vypraven do Majdanku a Sobibóru vlak vždy s tisíci Židy a po něm dva další. Jejich nešťastné osazenstvo bylo buď hned postříleno, nebo krátce po příjezdu usmrceno plynem, hladem, týráním. Celkem lze tedy podle údajů O. Sládka a Zd. Jelínka odhadnout počet osob, které byly usmrceny v odvetu za Heydricha, na pět tisíc. To byla praxe, která znovu posunovala německý postup do oblasti Hitlerovy původní směrnice a aktualizovala jeho výhrůžky po Heydrichově pohřbu. Překonávala vše, co kdy v německo–českých vztazích jeden z partnerů proti druhému učinil; bledla před ní i všechna předchozí německá opatřeni a poměry ve starém rakousko–uherském mocnářství se v jejím světle jevily jako záviděníhodná zašlá idyla.

Vyvrcholením nacistické pomsty bylo zničení Lidic, o němž rozhodli na základě údajů K. H. Franka Hitler, Himmler, Bormann a Daluege na poradě v říšském kancléřství v den Heydrichova pohřbu. Pro tento akt nebyly podstatné vágní indicie o vztazích parašutistů k Lidicím. Šlo prostě o metodu exemplárního potrestání a výstrahy. Ostatně již sám Heydrich prý nechal ještě 16. ledna ustavit komisi (po atentátu fungovala dále pod vedením Kaltenbrunnerovým), která mezi metody vhodné k pacifikaci českého odporu zařadila i zastrašovací akce většího rozsahu, jež by psychologicky zapůsobily na obyvatelstvo ,... mj. vysídlení menších oblastí, internování, respektive poprava větších skupin obyvatelstva a srovnání celých obcí se zemí. Podle této již dříve vypracované metody byla poté, když gestapo dostalo vhodnou záminku – vybrána konkrétní obec, Lidice, která se jevila jako vhodná, neboť nebyla tak velká, aby její likvidace činila nadměrné obtíže, ale současně ležela těsně u důležitého dělnického centra Kladna. Němci se k vyhlazení Lidic veřejně přihlásili a prezentovali popravu 199 mužů nad 15 let, deportaci 184 žen do Ravensbrücku a 88 dětí do Lodže (a později většinou do plynu), jakož i vypálení a srovnání obce se zemí světu jako akt svého práva a výraz metody, jíž hodlají Čechům vládnout. Stejně tomu pak bylo i v případě Ležáků, kde byly zastřeleny i ženy. Podobně jako Lidice a Ležáky zničili nacisté za války stovky obcí – Rusové, Ukrajinci, Poláci, Jugoslávci atd. mají svých "Lidic" celou řadu. Přesto však se světovým pojmem a symbolem staly právě české Lidice. Ne proto, že by akt německého barbarství zde byl větší než jinde, ale právě pro ono cynické prohlášení lidického vraždění za součást nacistického právního řádu, za "právní" metodu vlády jednoho civilizovaného národa nad druhým.

Přes všechno vystupňování okupačního teroru neozval se z českého vládního tábora ani nyní jediný protest, naopak, propagandistická kampaň, jež měla přehlušit ohlas českého odbojného činu ve vlastním národě i ve světovém veřejném mínění a politice, se rozjela do nejvyšších obrátek. Pro její tón i úroveň jsou příznačné zejména dryáčnické projevy Emanuela Moravce, který vyhrožoval: "Běda českému národu, nebudou–Ii dopadeni zločinci, kteří zavraždili pana zastupujícího říšského protektora, generála Heydricha!" Na pořadu byla podle něj zkáza celého národa, který se chystá "spáchat svou poslední historickou hloupost, proti které byla Bílá hora pouhou nehodou... Běda, běda, pravím třikrát!", vykřikoval Moravec. "Chvíle vyzrála až do osudové zoufalosti. Byli jsme svědky, jak říše trestá celé vesnice. Běda, bude–Ii nucena přistoupit k rozsudku nad celým národem". Napsali jsme, že Háchův servilní postoj po atentátu dovršil vyobcování kolaborační politiky z národa. Hácha přitom ještě mluvil v diplomatických formulacích. Moravec však už zcela veřejně a s cynickou otevřeností. Po něm opakovali v podstatě tutéž hrozbu i další protektorátní ministři a aktivističtí publicisté a dokonce i špatní, leč prodejní "básníci", prostě všichni, kteří bývají za podobných okolností v totalitních režimech ochotni vyrábět patřičný "ohlas".

Vystupňování teroru a politického útoku na české nervy, jež bylo 13. června dovedně propojeno s příslibem jakési časově limitované amnestie pro udavače, nakonec přece jen dosáhlo výsledku ovšem ne v řadách domácích, parašutisty podporujících odbojářů, kteří svorně odolávali hrozbám i lákadlům, ale bohužel v řadách samotných výsadkářů. Udání, jež – snad ve strachu o matku – učinil rotný Čurda, umožnilo gestapu proniknout do sítě podporovatelů a nakonec 17. června likvidovat parašutisty, skryté v kryptě pravoslavného kostela Karla Boromejského v pražské Resslově ulici. Krátce poté byl v Pardubicích vypátrán i kpt. Bartoš, který se při pronásledování sám zastřelil, a po něm byl usmrcen i jeho radiotelegrafista svob. Potůček. 24. června pak byla vyvražděna a zničena osada Ležáky, z níž vysílala radiostanice Libuše.

Frankovi se tedy podařilo zlikvidovat atentátníky ve lhůtě, tj. do konce června, tvrdě pacifikovat zemi, zasadit psychice obyvatelstva rány s dlouhodobými důsledky a přitom udržet dosavadní linii ovládání českých zemí, včetně fiktivní autonomie a aktivní účasti části české pravicové politiky, aby tak říše mohla zachovat zdání českého souhlasu a mohla bez rozrušení z českých zemí nadále získávat tolik potřebné zdroje pro vedení své války. Od 29. června Frank ještě vystupňoval teror a nechal za 5 dní popravit přes 300 lidí. 3. července zrušil stanné právo, ponechal však stanné soudy v záloze, stejně jako tresty smrti za pouhé přechovávání policejně nehlášených osob. .

Heydrichiáda tedy skončila, její dědictví však v Čechách zůstalo a Češi se s ní budou muset vyrovnávat vlastně až do konce války, ba i po ní – a zdaleka ne vždy s úspěchem. Brutální a cynicky za právo vydávané represe za atentát, jakož i špatné svědomí za tuto hrůzovládu, fakticky režírovanou zejména K. H. Frankem, vyvolaly (a kupodivu i dosud vyvolávají) u části sudetoněmecké poválečné politiky dosti záludnou kritiku. W. Jaksch po válce vyslovil podezření, že heydrichiáda byla vyvolána záměrným podnětem z české strany, když prý české exilové vedení cynicky dalo přednost svým propagandistickým potřebám před oběťmi, které bude mít odpověď okupační moci za následek. Tuto ideu (v jiné formuli vyslovovanou i v komunistické propagandě padesátých let) nejnověji rozvinul bývalý vedoucí mládeže v úřadě K. H. Franka a nyní člen vedení Sudetoněmeckého Landsmannschaftu S. Zoglrnann, který už přímo a bez skrupulí napsal, že "Beneš a jeho pomocníci cynicky naplánovali právě tyto [strašlivé] důsledky .., atentátu," že "brutální reakce německých nositelů zodpovědnosti byla součástí Benešova kalkulu" a že Lidice se tak staly "pochodní" pro zdůvodnění "transferu".

Tato argumentace ovšem může být pouze svědectvím dosti pokleslého myšlení; což pak se v civilizovaných zemích reaguje na atentát na funkcionáře zhruba v hodnosti náměstka ministra vnitra pro státní bezpečnost, byť i mocného, tak, jak to udělali Němci – cožpak protifašistické hnutí odporu nemělo nejen právo, ale i povinnost odpovědět na násilí násilím a nepatřilo to v celé Evropě k logice boje s okupantem? Nezasloužil tyran smrt? A nepokusí se snad o dva roky později o atentát na samotného Hitlera odboj německý?

Beneš ovšem měl speciální a vážný ,politický důvod k bojové konfrontaci, která by světu dokázala, že Češi nejen v hloubi duše, ale i zcela zjevně stojí proti svým potlačovatelům: V roce 1942 sice původně očekával konec války, ale po neúspěchu sovětské jarní ofenzivy u Charkova kalkuloval, že hrozí asi mír kompromisní, při němž se Hitler bude snažit "uhrát" české země pro sebe. Je však sporné, zda přímo on byl autorem příkazu k atentátu, jak to tvrdí ve svých vzpomínkách plukovník F. Moravec. Moravcův zástupce a šéf ofenzivního zpravodajství plukovník Strankmüller však uvedl, že Beneš dal pouze všeobecnou direktivu k uskutečnění nějaké akce, která by světu ukázala český odpor. Heydrichovo úsilí o pacifikaci "českého prostoru" totiž vyvolalo už od podzimu 1941 v Londýně obavy, že situace v Čechách a na Moravě (tak, jak se světu jevila, ne taková, jaká byla ve skutečnosti) podepře ve světové veřejnosti německou argumentaci o spokojenosti Čechů s životem pod německou ochranou. Dle Strankmüllera takové obavy existovaly i v okolí plk. Moravce, a to zejména poté, když se v Londýně objevily noviny se zprávami o českých delegacích u Heydricha a když nebylo zpráv o českém smýšlení a odporu, jehož drobné akce zůstávaly před světovou veřejností skryty. Proto bylo rozhodnuto zorganizovat za pomoci parašutistů řadu diverzí. A v této souvislosti bylo rozhodnuto i o hlavní politické diverzi velkého stylu: Podle plk. Moravce ji Beneš definoval přímo jako atentát na Heydricha, podle plk. Strankmüllera ji definoval pouze obecně, zatímco specifikaci na Heydricha učinil Moravec.

Je těžké rozhodnout, kdo z obou má pravdu. Pro Strankmüllerovu verzi však mluví některé skutečnosti, které uvádí J. Šolc. Nejen že na schůzi 3. října 1941 byli jako terče Antropoidu uváděni jak Heydrich, tak Frank, ale v zápisu z 1. prosince je úkol "dokonce formulován tak volně, že připouští (kromě původního zadáni) i provedení jakékoliv jiné sabotážní či teroristické akce, bude–Ii tak účinná, že se jí dostane patřičného ohlasu jak doma, tak v zahraničí."

S otázkou, kdo rozhodl, souvisí i druhá, tj. zda v Londýně vyhověli žádosti domova na odvolání atentátu; také s ní totiž souvisí obvinění, jako by Beneš – dle Zoglmanna – sám naplánoval strašlivé důsledky, které se po zabití Heydricha daly čekat.

Z domova totiž ÚVOD odeslal 12. května 1942 přes Bartošovu radiostanici Libuše depeši, v literatuře mnohokrát citovanou, v níž sděloval, že zjistil Gabčíkovy a Kubišovy přípravy k atentátu, že s nimi nesouhlasí, že varuje před strašlivými následky pro domácí odboj a že žádá, aby akce byla odvolána. Tato depeše je obsažena ve svazku radiogramů, které byly v Anglii přijaty, což znamená, že došla. (Druhá depeše téměř shodného znění, o níž se také mluvívá, přijata a tedy ani odeslána nebyla.)

O tom, jak Londýn reagoval, bylo mnoho let nejasno a vedly se spory. Za dnes nejpravděpodobnější vysvětlení lze považovat hypotézu a některé nové důkazy, předestřené J. Šolcem. Ten upozorňuje na svědectví P. Drtiny, podle nějž prezident, informován o stanovisku ÚVODu, vyslovil asi týden před atentátem názor, že stanovisko domova by mělo být respektováno. Ještě několik dní předtím a těsně po přijetí oné depeše z domova poslal totiž 14. května plk. Moravec ÚVODu přes Krajinovu stanici Věra depeši, která byla zjevně koncipována pod vlivem první Benešovy reakce na názor domova (Moravec se s prezidentem stýkal denně). Zněla: "Nemějte starosti, pokud se týče teroristických akcí. Domníváme se, že vidíme situaci jasně, a proto pro nás akce proti oficiálním ř(íšsko) něm(eckým) osobám nepřicházejí v této souvislosti v úvahu." Tato depeše Krajinovi došla, neboť jinak by ji gestapo nemohlo později najít v zabavených Krajinových písemnostech.

Přesto byl nakonec atentát proveden. Samotní parašutisté – pokud je zatím z dokumentů známo – nedostali výslovný rozkaz, který by tento jejich úkol odvolával. Je totiž docela dobře možné, že se k nim Moravcovo utišující sdělení nedostalo, neboť bylo vysláno i šifrou pro Krajinovu stanici Věra, která měla velké potíže jak se

svým provozem, tak s kontaktem na Krajinu (a ten zase s kontaktem na parašutisty).

Volba této problematické cesty u tak závažného sdělení je dost nepochopitelná – tím spíše, že Bartoš výslovně vyžadoval odpověď přes "Libuši". Byla snad "Věra" jako adresát zakalkulována s předpokladem, že sdělení nedojde včas? V radiodepeši pro generála Ingra (dlícího tenkrát v Palestině) z 13. května totiž, v protikladu k tomu, co podal éterem domů, plk. Moravec s očividným uspokojením Ingrovi sděloval, že "teroristická akce, o níž jsi informován, vstupuje do stadia konkrétního" – což evokovalo dojem, že k atentátu dojde již brzy.

Plk. Moravec tedy své velkorysé akci zjevně stranil a přál jí úspěch. Tomu by mohla odpovídat i skutečnost, že Benešův vzkaz z 19.–20. května nechal tentokrát odehrát nejen šifrou pro "Věru", ale i šifrou "PAR", tj. pro "Libuši". Tento vzkaz měl jakýsi syntetizující charakter a lišil se od sdělení ze 14. května (které má ráz bezprostřední, intinuitivní reakce).

Beneš v něm vycházel při hodnocení situace a určování úkolů československého domácího a zahraničního odboje z odhadu vývoje války. Krátce předtím, ve vzkazu ÚVODu z 25. dubna 1942, vyslovil soud, že německá ofenzíva na východě selže a sdělil, že v této souvislosti očekává v létě, na podzim 1942 nebo nejspíš na jaře 1943 německé mírové nabídky, resp. i pád Německa, a to už v zimě 1942–1943, nebo nejspíš na jaře 1943. Ve vzkazu odehraném 19.–20. května byl Beneš již o něco skeptičtější – bylo to po zahájení německého útoku na Krymu (8. května) a po ztroskotání sovětské ofenzivy u Charkova (14. května), tedy v situaci, kdy se opět rýsovala německá všeobecná letní ofenziva. V této depeši již tedy prezident takovým optimistou nebyl; psal, že očekává německé úspěchy na Kavkaze, prodloužení války a německé návrhy na nerozhodný mír, jež by mohly vyvolat krizi vztahů mezi Spojenci.

I pro první, a tím spíše i pro druhou variantu válečného vývoje považoval Beneš existenci háchovské kliky (stejně jako kliky tisovské) za velké nebezpečí, neboť Němcům umožňovala, aby Spojencům dokazovali, "že se o Československo nemusí starat". A v této souvislosti Beneš svůj květnový vzkaz uzavíral zásadní úvahou, jež byla vlastně i nepřímou direktivou pro posuzování účelnosti atentátu: "V takové situaci by se mohla stát u nás žádoucí nějaká akce násilná, revolty, přímá akce, sabotáže, manifestace. Bylo by to pro osud národa záchranou, i když by to stálo velké oběti.“ S tím se ovšem nedalo nic dělat, boj s nacismem byl takový, jaký byl. Zde je třeba hledat hlavní příčinu faktu, že atentát výslovně odvolán nebyl a že parašutisté z Antropoidu (s nimiž na rozdíl od Krajinovy "Věry" Bartošova "Libuše" přímé spojení měla) si mohli věc vyložit jako nepřímé potvrzení svého hlavního úkolu.

Atentát, tato nejrazantnější akce v celé historii české protihitlerovské rezistence a největší svého druhu v okupované Evropě, byl tedy proveden a represe, jejichž volba ovšem odvisela od vlastního úsudku i od brutality německé strany, vyvolal. Teroristická vIna, pro niž se v češtině vžil název heydrichiáda, se svými popravami, vypálenými a vybitými obcemi a s hrozbou, že Češi budou vyhlazeni, Hitlerem již veřejně vyřčenou, měla důsledky mnohostranné a zásadní: Na jedné straně nejtěžší perzekuci, nejhlubší poničení domácího odboje a kruté morální ponížení Čechů, spojené s vybíjením jejich avantgardní elity; na druhé straně doslovné vyvržení kolaborující, vůči Němcům smířlivé, ba přátelské protektorátní pravice z národa; také ovšem z toho pramenící vrcholnou a nesmiřitelnou protiněmeckou nenávist i vítězství ideje integrálního transferu a národního státu u všech složek domácího odboje (zatím

ještě s výjimkou komunistů). Vyhloubil–Ii již Heydrichův teror na podzim r. 1941 propast mezi Čechy a Němci do nevídaných rozměrů, potom heydrichiáda ji vyryla ještě víc a stala se klíčovým bodem v celé další válečné historii vztahu Čechů k Němcům.

Politickým důsledkem heydrichiády ovšem nebyly jen ztráty a prohry. Napsal–Ii Beneš v jednom poselství Bartošovi, že domácí události působí ve světě velmi silně a vyvolávají uznání pro českou rezistenci, byla to pravda. Pod jejich zjevným vlivem došlo 5. srpna 1942 k odvolání Mnichova Velkou Británií (po němž následoval obdobný krok dalších spojeneckých vlád) – a to bylo politické plus prvního řádu.

Emigrace proto hodnotila atentát na Heydricha a jeho důsledky převážně v pozitivním smyslu, a to už v Benešově radiogramu domů z 5. června. A v poselství, které v říjnu 1942 dopraví do vlasti parašutistická skupina Antimony, bude Beneš konstatovat, že oběti po atentátu byly sice strašné (i když jiní trpí víc), že však utrpení nás osvobodilo v plném slova smyslu. Nyní je diplomatické postavení Československa "plně zajištěno. Jsme uznáváni od celého svobodně smýšlejícího světa. Od minulého roku jsme pracovali na zrušení mnichovské dohody. Bylo to obtížnější, než se dalo v prvním okamžiku předpokládat. Dnes je to tak provedeno, že se na tom skutečně dá vidět, jak si je svět vědom toho, jaký zločin se stal v Mnichově, a že ten musí být odstraněn. Republika je zajištěna, Slovensko a Karpatská Rus jsou jejími pevnými součástmi a oddělené německé části budou vráceny."

(PhDr. Václav Kural, CSc., Místo společenství konflikt, str. 190–198, vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 1994)