Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách

Doc.PhDr. Jan Rataj, CSc.

Svatováclavská tradice je kontinuálně nejstarší českou historickou tradicí. Od 10. století se kníže Václav stal středověkým „věčným panovníkem“ Čechů, ochráncem českého státu na nebesích, později i symbolem českého bojovníka (svatováclavské kopí bývalo neseno do boje v čele českých vojsk), jeho obraz byl na mincích českých panovníků, na zemských i královských pečetích, hymnou starých Čechů se stal Svatováclavský chorál. Vyvrcholením středověkého svatováclavského kultu byla doba Karel IV., kdy česká královská koruna se nazývala svatováclavská a země Koruny jsou zeměmi svatováclavskými. Svatováclavská tradice byla vnímána v různých polohách. Na prvním místě se k ní hlásili bojovní čeští katolíci, kteří ve sv. Václavu spatřovali protektora svých snah o dominaci katolicismu v zemi. Hlásil se k ní i Jan Hus, husité (na husitské svatováclavské korouhvi byl nápis „Na Němce, zrádce Boží!“), J. A. Komenský i Jednota bratrská apod. Za protireformace se sv. Václav stal symbolem legitimity katolicismu a habsburské dynastie v českých zemích.

Uvnitř samotného katolicismu, počínaje Bohuslavem Balbínem, se sv. Václav stal záštitou odporu vlasteneckých českých kněží proti germanizaci, a tak byl také v 19. a 20. století znacionalizovaným německým klérem v pohraničí a smíšených oblastech pochopen. Básník Jaroslav Durych vzpomíná, jak němečtí katoličtí kněží a bohoslovci odmítali světit 28. září, neboť v něm viděli nikoliv svátek zemského patrona, ale Čecha: „Nejbigotnější německé živnostnice nutily na den sv. Václava český personál k všední celodenní práci, v mnohých obcích nechtěl německý lid na ten den do kostela“.

Do novodobého politického života vstoupili Češi r. 1848 shromážděním a mší pod sochou sv. Václava od Jana Jiřího Bendla na Koňském trhu. Odcizením mezi českým národním hnutím, které svůj program demokratizovalo, liberalizovalo a nacionálně radikalizovalo, a katolickou hierarchií, českou historickou šlechtou i katolickým politickým stranictvím – táborem, jenž zůstal až do posledních dnů monarchie konzervativně loajálně dynastickým, ovlivnilo v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století podobu svatováclavské tradice. Především katolickým světcem zůstal sv. Václav pouze aktivním katolíkům a prohabsburským monarchistům. V českém národním povědomí ustoupil jinému obrazu knížete Václava – vůdci blanických rytířů, jenž mečem spasí národní práva Čechů. Tento obraz ovlivnil stylizaci sv. Václava na novém Myslbekově pomníku na Václavském náměstí. Kromě toho svatováclavská tradice byla v národním hnutí masivně překrývána tradicí husitskou, která byla vnímána jako bližší tehdejším ideálům svobodného myšlení a národního sebevědomí. Touto proměnou bylo dokonce zasaženo i tradiční svatováclavské posvícení 28. září. Trhovci se neomezili pouze na obrázky sv. Václava, ale nabídku i v tento den rozšířili o obrázky Jana Husa a Jana Žižky.

Národní patos svatováclavského kultu vedl rakouské úřady při protičeské persekuci v prvních letech první světové války k zákazu svatováclavského chorálu a zobrazení českých svatováclavských korunovačních klenotů.

V letech 1914 - 1915 byla svatováclavská idea aktualizována českými monarchistickými krajany v Rusku, kteří tlumočili carovi prosbu na osvobození západních Slovanů a doufali, že „koruna sv. Václava zazáří v paprscích koruny Romanovců“. U první čs. zahraniční vojenské jednotky - České družiny v Rusku, z níž vznikl pluk sv. Václava, lze dokumentovat svatováclavské motivy ve výzdobě zemljanek, polních oltářů; byl využit i svatováclavský chorál apod. Po pádu romanovské monarchie a po podřízení legií v Rusku Masarykově Čs. národní radě v Paříži byla v legiích svatováclavská symbolika nahrazena soudobou či husitskou symbolikou, odpovídající Masarykovým snahám o moderní demokratizaci.

Na sklonku války byla svatováclavská tradice využita českými katolickými monarchisty k pokusům o korunovaci Karla I. za českého krále a státoprávní úpravy habsburské říše, a tím i k záchraně habsburské monarchie. V tomto smyslu vedl s Karlem I. jednání katolický konzervativní politik olomoucký advokát M. Hruban.

Při koncipování demokratické a republikánské ideje nezávislého Československa r. 1918 T.G. Masaryk svatováclavskou tradici pominul. Washingtonská deklarace z 18.10.1918 se z historických tradic výslovně zmiňuje pouze o tradicích husitské a českobratrské. Některými svými atributy se totiž svatováclavská tradice jevila jako přímý opak tehdejšího volání po „demokracii a svobodě vždy větší a větší“. Byla chápána jako „překonaná relikvie zašlé minulosti“ (J. Werstadt), jako záštita pro monarchistickou autokracii, autoritářství, jako tradice, která posiluje církevní i politický katolicismus. Tehdejší český katolicismus ovládli konzervativní tradicionalisté, křesťanskodemokratický směr se začal rozvíjet až v průběhu první republiky, ekumenický směr a snaha o dialog s českou sekularizovanou společností, měla u našich katolíků ještě větší zpoždění. Nepřekvapuje, že katolicismus se TGM jevil jako absolutní protiklad moderní demokracie. R. 1913 napsal: „Katolicismus svou podstatou je tak aristokratický, že katolický stát a parlamentarismus je contradictio in adiecto“ (protiklad).

Později, r. 1929, připustil, že katolické německé centrum je demokratickou stranou, ale dodal, že katolické státy jsou ideálním prostředím pro nastolení nedemokratických diktatur, protože diktátoři mají na co navazovat.

Washingtonská deklarace, jež tvoří základ tradice 28. října, odmítla výslovně monarchii a monarchy z boží milosti, výsady aristokracie a nadpráví církve ve státě a společnosti. Deklarací vůle společného státu Čechů a Slováků překročila rámec svatováclavské státnosti. Svrchovanosti a autoritě „věčného panovníka“ neodpovídala proklamovaná škála demokratických svobod, z nichž měla vycházet budoucí čs. ústava i přihlášení se k zásadám americké Deklarace nezávislosti z r. 1776, včetně Lincolnova prohlášení lidských a občanských práv.

Nicméně představa o zásadní diskontinuitě mezi svatováclavskou tradicí a moderní státní tradicí 28. října se neujala. Domácí česká politika vyhlásila samostatný čs. stát 28. října 1918 pod pomníkem knížete Václava. Datum 28. října 1918 zdobí čelo pomníku. Češi tak mají jedinečné místo své identity, kde se snoubí tradice jejich starobylé a moderní státnosti, místo národního spontánního shromažďování.

Státní tradice 28. října v první republice zastínila svatováclavskou. 14. října 1919 prohlásilo Revoluční Národní shromáždění zákonem 28. říjen za státní svátek. Den sv. Václava – 28. září se stal jedním z památných dnů. Vedle masarykovské interpretace 28. října, která se pojila s představou národně svébytné, ale též dnešními slovy občanské a otevřené společnosti, žila Kramářova, Dykova a Rašínova integrálně nacionální interpretace 28. října, vyzdvihující význam domácího národně osvobozeneckého boje a závazek utvoření skutečného čs. národního státu.

Svatováclavská tradice si udržela prioritní a privilegované místo u katolické církve, ČSL a politizujících katolických literátů. I katolický tábor se výrazně odlišoval v interpretaci jejího obsahu. Pro konzervativní tradicionalisty, pokládající ČSR za heretický stát židobolševíků, židoanglánů a svobodných zednářů, ale i pro nově vznikající fašisty byla svatováclavská tradice závazkem pro nastolení stavovského a nedemokratického státu, nejlépe monarchie. V druhé polovině 20. let na shromáždění Národní obce fašistické běžně vlály praporce knížete Václava. Svatováclavský motiv sloužil i k apologetice vůdcovského principu. Křesťanskodemokratický směr, který představoval zejména předseda ČSL, Jan Šrámek, vytrvale se snažící o vzbuzení důvěry TGM, naopak státotvorně propojoval svatováclavskou tradici s 28. říjnem a autoritou TGM.

Svatováclavské milénium r. 1929 znovu aktualizovalo symbol sv. Václava. Při této příležitosti TGM precizoval své pojetí svatováclavského odkazu.

Přihlásil se k interpretaci zdůrazňující propojenost ideje svatováclavské a husitské, ocenil význam starobylosti a civilizovanosti české státnosti 10. století i západní orientaci knížete Václava, v níž spatřoval projev politické prozíravosti. Vyzdvihl rovněž i některé jeho vzorové osobní vlastnosti jako „mravnost posvěcenou pravou zbožností“. Zde věren svému tzv. pozitivnímu náboženství nespojuje výslovně Václava s církví. Dále pak ocenil Václavovu vzdělanost. Proti chronickému, maločeskému komplexu části české elity TGM argumentoval principem, že není podstatné být velkým národem, ale slušným národem a kvalifikovaným národem - v naplnění těchto zásad spatřoval optimistickou perspektivu pro českou budoucnost.

Druhá republika, v níž se na podzim 1938 chopili moci tradiční odpůrci Hradu, vedeni Beranovými agrárníky, Háchovými Národními demokraty a větší částí českých fašistů, odmítla Masarykův i Benešův myšlenkový odkaz, demokratické tradice českých dějin, relativizovala jakýkoli československý výkon uplynulých dvaceti let, počínaje prvním odbojem a legionáři. Masarykova demokratická modernizace české politiky, geopolitická orientace na západní demokracie, hodnoty občanského českoslovenství byly odmítnuty jako cizorodé „kořeny zla“.

Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly po Mnichovu odvolány a 28. říjen 1938 vládním rozhodnutím proběhl jako obyčejný den.

30. listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko - Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.

Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti, pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity, socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti, racionality. Náplň nové, nyní již závazné ideové doktríny, prosazované vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus xenofobního a rasistického typu, vůdcovský či elitárně hierarchistický antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.

Svatý Václav jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské sféry historicky ospravedlňoval katolický fundamentální atak v druhé republice, k němuž vyzval pražský arcibiskup K. Kašpar v pastýřském listu „Jednota v pravdě a lásce Kristově“. Katolicismu bylo v druhé republice opět přiznáno privilegované postavení a nadpráví, které ztratil za světské demokracie první republiky respektující svobodu svědomí a náboženského vyznání. Mluvčími českého katolicismu se stali konzervativní preláti, militantní katoličtí intelektuálové a katoličtí fašisté, zatímco křesťanskodemokratičtí stoupenci dialogu s českou sekularizovanou společností i ostatními církvemi byli uvnitř katolického tábora ostrakizováni a vypuzeni z politického života. Katoličtí fundamentalisté pod heslem Katolictví zákonem! chtěli nastolit „služebnost státu Bohu“ a vytvořit nenarušitelé spojení katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci vyloučeni. Pod svatováclavským praporem rozpoutali v druhé republice řadu politických a kulturních čistek. Proti myšlení moderního světa, židům, ateistům, jiným vyznáním oprášili nejen své starobylé nesnášenlivé stereotypy, ale nechali se inspirovat soudobými autoritářskými stavovskými modely katolického původu. Politická slepota, touha po odvetě, zášť k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému stranění nacismu.

Svatováclavská státnost spojovaná s ideou podřízenosti slabého českého státu mocnému sousedu navyšovala dominantní úlohu katolické církve v českém národě, který prý svou spásu nemůže očekávat od vlastní slabé světské moci, ale pouze od křesťanského universalismu.

Březnový rozpad česko – slovenské státnosti r. 1939 předznamenala rovněž vědomá devalvace a zeslabení tohoto pojmu i z české strany. Nová vládní garnitura se vrátila k předválečné české historické státnosti. Československou státnost zasunula do pozadí jako nový, neorganický, umělý prvek v českém politickém myšlení, do značné míry „vylhaný“ versailleskou mírovou konferencí. Ideolog druhé republiky E. Vajtauer v tomto duchu utvrzoval českou veřejnost: „Pokladník ve Versailles nám vyplatil více než měl. Vracet přeplatek, když už jsme s ním dvacet volně naložili, je trudné. Ale co naplat!“ Koruna knížete Václava však nebyla korunou Slováků ani Rusínů, a proto se svatováclavská státnost nestala potřebným tmelem celostátní integrity. Příčinu laxního až mátožného postupu prezidenta Česko-Slovenska E. Háchy ke slovenskému separatismu, který znepokojoval skupinu českých vládních činitelů (J. Havelka. A. Eliáš, L.K. Feireabend, V. Klumpar, H. Masařík) nalezneme v politické zpovědi E. Háchy A. Hitlerovi v Berlíně 15. března 1939. Podle záznamu německé strany Hácha nespatřoval v odtržení Slovenska problém, neboť „byl už dávno přesvědčen, že různé národy tohoto státního útvaru nemohou žít pohromadě“.

Základním atributem druhorepublikové svatováclavské státnosti byla rezignace ze samostatnosti a nezávislosti, k níž dospěla česká politika v průběhu první světové války. Skutečnost, že Češi, Slováci a Rusíni měli poprvé v moderní době svůj stát, který se začal samostatně chovat i v mezinárodních vztazích , byla vnímána jako neblahý výstřelek. Svrchovanost prý byla hazardem nad naše síly, který ve svých důsledcích ohrozil národní existenci Čechů. Za těchto okolností nepřekvapí, že po Mnichovu v kruzích tradičně konzervativní české předrepublikánské elity a u části mladé protirakouskými emocemi nezatížené generace se objevuje austroslavistická nostalgie. Setrvání českého státu v rámci rakouského soustátí bylo prý organické. Idealizovaný obraz rakouské monarchie byl obrazem dynamiky českého národního rozvoje. V české habsburské provincii byla prý zachována česká národní čistota, kdežto po nastolení ČSR byla ohrožena pronikáním cizích živlů a cizích ideologií jako nikdy předtím. Habsburský konzervativní sen nebylo možno znovu opakovat. Monarchie zanikla v r. 1918 a Rakouská republika se rozplynula v Ostmarce 1938. Staré austroslavistické schéma se přetvořilo v germanoslavismus. Češi jakožto nejvyspělejší slovanský národ, krví německé rase nejbližší (!), měl pod německým ochranným deštníkem a vlivem sehrát významnější úlohu než ostatní slovanská plemena, která se stanou objektem německé geopolitické rozpínavosti. Česká veřejnost byla vládní propagandou matena ničím nepodloženými úvahami o existenci česko-německé spolupráce a možnosti československého přiživování na německé expanzi. . Beranova pravice vyslovila souhlas s mnichovským řešením i se ztrátami. Smutnou kuriozitou v dějinách diplomacie jsou úvodní slova česko-slovenského prezidenta E. Háchy při přijetí A. Hitlerem 15. března 1939, v nichž ujistil nacistického vůdce, že československé prezidenty T.G. Masaryka a E. Beneše téměř neznal (neopomenul podotknout, že u jednoho setkání s E. Benešem „došlo k různicím“), že režim Československé republiky mu byl cizí, stejně jako myšlenka československé nezávislosti. Nacistický vůdce později se zadostiučiněním uvažoval o českém specifickém fenoménu, který nenalézal u jiných národů – existenci silného proudu uvnitř české elity, který nedoceňuje význam vlastní státní svrchovanosti: „Jak jinak si vysvětlit onu skutečnost, že čeští důstojníci, když jsme při našem vstupu do Československa přejímali jeho vojenskou výzbroj, nám ihned nabízeli své služby. Jak jinak by starý rakouský úředník Hácha mohl tak správně rozumět historii samostatného Československa a jak jinak než z nejhlubšího přesvědčení se mohl rozhodnout k cestě k němu, k šéfovi? „Kdyby tomu tak nebylo, Češi by náš vpád vítali zcela jinak než pláčem a nenařídili by během pouhých 45 minut předání všech i těch nejodlehlejších služeben“.

Nové historické zdůvodnění vazalské české státnosti ve vztahu ke III. říši vznikalo na popud premiéra R. Berana mezi agrárními publicisty (E.Vajtauer), katolickou pravicí (Řád, Národní obnova, J. Scheinost) a v okruhu prezidenta Háchy (medievalista J. Kliment). Svatováclavská státnost vyjadřovala odevzdanou víru vazalského etnika a státu, že mu sv. Václav nedá zahynouti, zároveň utvrzovala českou poplatnost a lenní vztah k Německu. „I my musíme dnes jíti podobnou cestou“, aktualizoval svatováclavskou tradici kanovník B. Stašek, „očekávajíce ovšem, že i dnešní Německo bude s námi jednat s touže velkorysou generózností a taktem, jako se choval Jindřich I. k našemu sv. Václavu a k české zemi, jíž ponechal všechny atributy její osobitosti a samostatnosti a všechny možnosti politického, hospodářského i kulturního rozvoje“. Beranova vláda se vyčlenila z participace na světové politice. Němci byli označováni za jedinou možnou spojnici Čechů s Evropou. Provincionalizace Česko-Slovenska v obručí německé střední Evropy nalézala podporu v častém zdůrazňování české malosti v protikladu s německou velikostí. Vládní kruhy druhé republiky akceptovaly nacistické pojetí střední Evropy a připustily, že český národ žije v geopolitickém podnájmu v německém životním, sídelním a hospodářském prostoru. Vedly kampaň za konečné smíření Čechů s Němci. Osudové chyby byly shledávány pouze na české straně. Hitlerovo Německo bylo prezentováno české veřejnosti jako velký, silný soused, možný partner ve spolupráci, lenní pán a ochránce zbytkového Česko-Slovenska, osvoboditel od benešovské parlamentní demokracie a závislosti na Francii a SSSR. Obraz Němce III. říše- nacisty- byl obrazem gentlemana, velikého učitele Čecha a vzoru pro totalitarizující politické, ekonomické, kulturní i sociální přeměny. Projevovala se snaha imitovat německou národní povahu, charakter i mentalitu v národně socialistickém pojetí. Němec demokrat, antifašista a Němec židovského původu se octli v kategorii národních nepřátel. Více než ke smíření přispěla kampaň k erozi českého národního sebevědomí před 15. březnem 1939.

K svatováclavské státnosti se přihlásili i čeští fašisté. Svatováclavský akcent obsahovalo i provolání Českého národního výboru (Národní obec fašistická, Vlajka, Akce národní obnovy a další) z 16. března 1939, v němž chtěli fašisté uchopit moc. Ve svatováclavské státnosti spatřovali protiklad první republiky, jíž pokládali za loutkový stát židů a svobodných zednářů. Nadto demokratické principy, které tento stát aplikoval v mezinárodních vztazích, znemožňoval realizaci českého fašistického expanzivního imperiálního programu. Ten však mohl být naplněn ve svatováclavském spojenectví s III. říší. Původní protiněmectví českého fašismu bylo zatlačeno přitažlivostí ideologické spřízněnosti. Čeští fašisté však nikdy neakceptovali svatováclavský motiv podřízenosti Němcům. Podle ideologa Vlajky A. Cyphellyho kníže Václav nebyl poplatný tributem vůči Jindřichovi I. Z jeho strany prý šlo pouze o dobrovolný projev čistého přátelství a ideového a bojového kamarádství.

Druhorepubliková svatováclavská státnost plynule přešla i do protektorátu, který likvidoval poslední znaky české státnosti.

Brzy po vyhlášení protektorátu vládním nařízením č. 219/1939 Sb. přestal být 28. říjen státním svátkem i pamětním dnem. Ve svatováclavské tradici byl zvýrazněn moment podřízenosti, odpovídající háchovskému heslu „Být dobrým Čechem a spolehlivým příslušníkem Říše!“ Háchův okruh se pokoušel argumentací svatováclavskou státností aktualizovat středověký právní svazek mezi českým státem a svatou říší římskou a legitimizovat tak české národní pojetí autonomie protektorátu. Češi měli akceptovat „ochranu malého národa vedoucím národem“, národně socialistické „hodnoty“, pomáhat vítězství říše ve válce a postihovat „protiprávní“ odboj. Povinnost německého lenního pána bylo držet své závazky vůči vazalovi, tj. kulturně národní autonomii.

Dezinterpretace svatováclavské tradice v protektorátu stále více souzněla s říšskoněmeckými a sudetoněmeckými falzifikacemi českých dějin. Kníže Václav posloužil k historickému zdůvodnění oprávněnosti začlenění českých zemí do velkoněmecké říše a mravnosti kolaborace. Již 19. března 1939 politický sekretář státního prezidenta E. Háchy doc. J. Kliment v Národní politice v článku Obnovuje se Svatá říše římská projevoval vazalskou pýchu, že Češi jsou součástí obnovené říše římské německého národa jako první neněmecký národ a vyjadřoval touhu „osvědčit i takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovat za svého nejlepšího neněmeckého člena“ a „zlatý klenot německé říše římské“. Svatý Václav byl protektorátními činiteli stylizován jedním dechem jako „první uvědomělý hlasatel českého dorozumění s Říší, národní světec a dědic české země“. Obraz svatého Václava se ocitl na protektorátní bankovce nejvyšší nominální hodnoty (5000 K), s jeho jménem byl i spjat projekt největšího protektorátního propagandistického velkofilmu, jenž k úlevě mnohých českých herců nebyl dokončen. V protektorátní interpretaci svatováclavské tradice byl zvýrazňován motiv bratrovraha Boleslava I., bránícího se mečem expanzi říše. Jeho osobnost personifikovala údajnou marnost a sebevražednou škodlivost odboje. Mezi Boleslavem I. Ukrutným a Benešem Krvavým (tak zněla protektorátní titulatura československého prezidenta v exilu) byla shledána přímá paralela. Vyvrcholením kolaborantského zneužití svatováclavské tradice v protektorátu bylo předání klíčů od českých korunovačních klenotů E. Háchou zastupujícímu říšskému protektoru R. Hendrichovi ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze 19. listopadu 1941.

Ceremoniál symbolizoval totální svrchovanost nacistů nad českým národem. Ještě monstróznější akcí byl slib českého národa u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze dne 3. července 1942, jímž vyvrcholily masové manifestace na náměstích českých měst proti atentátu na R. Hendricha. Předseda protektorátní vlády J. Krejčí zde pod nacistickou režií a za uměleckého doprovodu chóru Národního divadla deklamoval : „ … žádný poctivý Čech nemůže a také nesmí v budoucnosti dopřát nejmenšího sluchu nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe k Velkoněmecké říši a svorně zatracujeme její nepřátele!“

Adolf Hitler Háchovu a Klimentovi kolaborační státoprávní konstrukci odmítl jako „směšné formálnosti“. Protektorátní svatováclavskou státnost chápal jako účelový instrument ovládání českého etnika do konečného řešení české otázky. „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům nechá závěť“, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl odvolat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období“. Zjevné nerespektování svatováclavské české národně kulturní autonomie protektorátu říší vedlo u jejich českých vyznavačů k projevům jakéhosi kolaboračního vzdoru, který však neměl nic společného s odbojem. Tento postoj přiživila i naprostá lhostejnost říšských činitelů k náboženskému charismatu svatováclavství. Se svými fundamentálními aspiracemi se musel český katolicismus po pádu druhé republiky rychle rozloučit. J. Scheinost dospěl k pozdnímu doznání, že za „bezbožecké“ první republiky měla katolická církev mnohem více práv než v III. říši. V těchto kruzích, ač nevystoupily z bludného kruhu kolaborace, stále sílil motiv svatováclavského chorálu Nedej nám zahynouti! Byli však i jiní katolíci a Češi, kteří vyznávali státotvorné a obranné pojetí svatováclavské tradice, které nebylo nijak v rozporu se státní ideou první republiky, např. poválečný český primas Josef Beran. Premiér československé vlády v Londýně Msgre. J. Šrámek odsoudil druhorepublikovou koncepci svatováclavské státnosti již na podzim 1938. Soudil, že tendenčně a ahistoricky sakralizuje nadvládu německého národa nad českým.

Svatováclavská tradice v protektorátu vyvrcholila v interpretaci E. Moravce a jeho stoupenců. Moravec úplně rezignoval i z elementárních národních, územních a jazykových znaků české identity. Tato linie odpovídala představám nacistické okupační zprávy. Státní ministr pro Čechy a Moravu K.H. Frank konstatoval na aktivu v Karlově Studánce 30. března 1944: „Od počátků jsem dále nenechal růst jakékoliv české obrozenecké hnutí … Nemáme zájem na českém národním socialismu nebo fašismu … České fašisty, vlajkaře … jsem používal jen jako donašeče a agenty pro SS. Když vlajkař Rys se stal šovinistickým, strčil jsem ho do koncentračního tábora!“

Posun svatováclavské státnosti v pojetí okupační moci a Moravcova aktivismu spočíval v totální identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a národně socialistickým evropanstvím. Češi se prý musí navrátit ke svému Volkstumu (národnímu svérázu a duchu), kdy „bojovníci čeští, zároveň s německými přišli dobývat půdu pod velikou myšlenkou Říše“. „Chorál svatováclavský“, řečnil Moravec, „nebude už pro nás modlitbou v nouzi, nýbrž slavnou připomínkou slibů, jež jsme dali Říši … Věrnost svatému Václavu je věrností Říši, ke které kníže Václav měl nejlepší poměr. Jeho politika je politikou Háchovou“. Moravcovo Kuratorium pro výchovu mládeže proměnilo obraz knížete Václava v mytického nelítostného vůdce, který vede své árijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británií, USA a Sovětskému svazu. V tomto duchu, u příležitosti druhého výročí atentátu na R. Hendricha, založil K.H. Frank 4. června 1944 vyznamenání pro příslušníky protektorátu, „kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“ a splnili tak odkaz knížete Václava být věrným leníkem říše – Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava se Svatováclavskou orlicí. Vyznamenaný obdržel, kromě smaltovaného řádu se zlatými, stříbrnými vavřínovými listy či bez nich, diplom v němčině, který byl dílem nejlepších árijských českých výtvarníků.

Epilogem protektorátní interpretace svatováclavské tradice byla existence Svatováclavské dobrovolnické roty v březnu až květnu 1945. Sedmdesát sedm českých mládenců bylo odhodláno položit své životy za dohasínající nacismus.

Není třeba podrobně popisovat význam tradice 28. října za okupace Československa. Od demonstrací 28. října 1939 proti nacistické okupaci se 28. říjen stal slovy Jana Masaryka „symbolem trvalého odporu“ a „obnovy“ ČSR – volné, demokratické, sociálně spravedlivé, evropské a světové“. Obnovené Československo let 1945 – 1948 přistupovalo k svátkům 28. září a 28. října v duchu legislativy první republiky.

Změna nastala za komunistického režimu. Datum 28. září bylo vypuštěno z památných dnů. Národní a demokratická symbolika 28. října vzbuzovala obavy. Neodpovídala novému heslu „Bez VŘSR by nebylo ČSR“, ani koncepci proletářského a socialistického internacionalismu a socialistického vlastenectví, jehož podstatným atributem byla láska k Sovětskému svazu. Roku 1951 byl za státní svátek vyhlášen místo 28. října devátý květen jako výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. 28. říjen přestal být dnem výročí vzniku samostatného čs. státu, ale byl označen jako Den znárodnění. Symbolem obnoveného národního svébytného povědomí a protestem proti sovětské okupaci ČSR se stal 28. říjen roku 1968. Roku 1975 normalizační moc rozhodla, že 28. říjen zůstane významným dnem ČSSR, ale bude dnem pracovním. Za perestrojky v SSSR, kdy došlo k rehabilitaci národních specifik zemí rozvolněného sovětského bloku, byl roku 1988 28. říjen znovu prohlášen za státní svátek jako den vzniku samostatného československého státu.

28. říjen zůstal státním svátkem České republiky i po zániku Československa. Jde o to, aby byl překonán současný pokleslý vztah médií i velké části politické a státní elity ke státnímu svátku 28. října, aby symbolika 28. října napomáhala tak, jak je tomu běžné u státních svátků jiných národů, naplňovat soudobou českou společnost moderními demokratickými hodnotami i sebevědomým vnímáním sebe sama i své státnosti.

( Předneseno 28. září 1999 na večeru Nezávislé skupiny „Věrni zůstaneme“, konaném v místnosti státních aktů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.)