Pomník lidské ubohosti
V každé společnosti žijí lidé, kteří mají potřebu se zviditelňovat rozmáchlými pochybnými gesty, zneužívat své dočasné postavení, okopávat kotníky výrazným osobnostem žijícím i nežijícím, jen aby se na chvíli dostali do středu veřejného zájmu. Nic jim přitom nevadí, že mají z ostudy kabát a hanba by je měla fackovat. Jejich tupá arogance jim brání v jakémkoliv projevu byť jen dílčí sebekritiky. Zato pro lidi s jiným názorem mají jen slova plná pohrdání a urážek. Všimněme si kolik nejrůznějších nýmandů, kteří mají dočasně svěřenu veřejnou funkci, na ni nestačí ani odborně, ani mravně a kryjí se jen pofidérními aktivitami za účelem prezentace vlastní osoby. Kde chybí reálné činy, následují jen prázdná a trapná gesta. Mezi tato patří nepochybně i bourání pomníků našim osvoboditelům či vyhlášení jakési virtuální války Rusku či Číně.
Když se v květnu roku 1990 poprvé po pádu minulého režimu slavilo výročí konce 2. světové války v Evropě, již se jasně ukazovalo, že noví mocipáni to vezmou hezky od podlahy a stejně jako jejich předchůdci začnou kádrovat historii. Před jejich hloupými a neodbornými soudy neobstála řada výrazných osobností protifašistického odboje. Přirozeně nejčastěji z řad komunistů. Přitom komunisté přinesli v boji za naši svobodu prokazatelně, ze všech hlavních politických stran působících u nás v době první republiky, nejvíce obětí. Kolik vzdělaných lidí v nejlepším věku jen přišlo o život při likvidaci hned několika ilegálních vedení KSČ během války, po atentátu na Heydricha nebo i ještě v posledních týdnech války. Během ní pak zahynulo na třicet tisíc československých komunistů. Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, která se dočkala řady vydání a překladů do jiných jazyků, je mnohými lidmi po celém světě stále právem považována za nejpůsobivější protifašistickou knihu. Novým kádrovákům začala vadit nejen Rudá armáda a hlavní role Sovětského svazu na porážce Německa a jeho spojenců, ale i partyzánský odboj. Ihned se to projevilo v odstraňování pomníků našim osvoboditelům z náměstí mnoha našich měst, přejmenovávání ulic, institucí či stanic metra. Napříště měla být vyzdvihována hlavně role západních spojenců. Tedy těch, kteří nechali Sovětský svaz dlouhou dobu krvácet, když opakovaně odkládali otevření druhé fronty v Evropě, aby minimalizovali vlastní ztráty. Stále se zdůrazňuje jejich pomoc SSSR během války. Přitom odborníci na vojenskou historii se shodují, že tato pomoc byla sice v dané době cenným příspěvkem, jenže sama o sobě by na rozdrcení hitlerovských armád rozhodně nestačila. Vždyť tvořila pouhá 4% a i o ně se muselo tvrdě licitovat. Navíc nešlo o pomoc nezištnou. Rusové ještě řadu let po válce tuto pomoc spláceli, ačkoliv jejich země utrpěla neporovnatelně větší škody, než třeba Velká Británie, nemluvě pak o USA. Podobně se dnes vůbec nezmiňuje, že exilová vláda musela platit zlatým pokladem za to, aby naši piloti mohli vyvíjet bojovou činnost ve prospěch Velké Británie. Toto dlouhou dobu tabuizované téma před lety konečně otevřel spisovatel Stanislav Motl. Málo se dnes hovoří i o dosti hanebné roli katolicky orientovaných spisovatelů a básníků v době tzv. druhé republiky i Protektorátu, kdy tito vrhali jedovaté šípy odporných pomluv na své spisovatelské kolegy i na oba naše prezidenty, nemluvě o jejich protižidovských textech. A jejich odporným odsudkům plným falešného elitářství a touhy vlísat se do přízně okupační moci neušel ani Karel Čapek. Nikoliv němečtí, ale čeští náckové uštvali tohoto velikána a udělali by to zas a znovu i dnes, jen kdyby dostali příležitost. Lze jen doporučit i k opakovanému shlédnutí a připomenutí tehdejší atmosféry vynikající film Člověk proti zkáze, který se už dnes z neznámých důvodů příliš často nereprízuje, na rozdíl od řady tuctových filmů. Jde právě v dnešní době o velmi užitečný snímek pro všechny generace. Nikoho snad nenáviděli náckové a převlékači kabátů víc než právě Čapka a Voskovce s Werichem, jejichž Osvobozené divadlo nastavovalo zejména náboženským pokrytcům, maloměšťákům a oportunistům všeho druhu jejich pravou tvář. A toto se v jistých kruzích neodpouští dnes stejně jako tehdy. I dnes najdeme v naší zaručeně svorné, jedině pravé a demokraticky správně uvědomělé, jednotně sešikované kulturní frontě dost těch, kteří pohrdají vlastním národem a jeho osobnostmi. Český vlastenec hrdý na to, že je Čech a Slovan. Ten jim byl trnem v oku vždy. Horliví katolíci jako byli dříve pánové Zahradníček, Deml, Durych, Renč a jiní se samým blahem tetelili, jak Hitler jednou provždy ze světa odstraní hrozbu ruského bolševismu, který měl údajně zachvátit celý svobodný a demokratický svět. Tedy ten svobodný a demokratický svět, který Hitlera nejen pozdvihl do funkce říšského kancléře, ale navíc jej i vyzbrojil pro slavné tažení směrem na východ proti tamním podlidem.
Nic nového pod sluncem, chtělo by se dodat. Orgány Evropské unie jen mlčky a netečně přihlížely a přihlížejí, jak se likvidují válečné pomníky osvoboditelům na Ukrajině, v Polsku nebo Pobaltí a nově opět i v naší zemi. V Pobaltí, ale i na Ukrajině dokonce pravidelně pochodují náckové, aby si připomněli, jak Adolfovi pěšáci obsazovali nenáviděný Sovětský svaz, aby nastolili ráj na zemi a z podlidí (zejména Slovanů) učinili své otroky. Proč by se tedy měly obtěžovat takovou maličkostí, aby veřejně odsoudily odstranění pomníku jednoho z vítězů války v podobě významného sovětského maršála? Přesně to zapadá do jejich vylhaného nového pojetí dějin, kdy z vypuknutí 2. světové války viní rovným dílem Hitlera i Stalina. Což je samozřejmě hnusná lež. Pomluva nejtěžšího kalibru. Neexistovaly ve 30. letech v Evropě politicky, ideologicky více rozdílné osoby v tak vysokých státních a stranických funkcích. Sověti byli k dohodě s Hitlerem v podstatě přinuceni mezinárodní situací a selháním Západu, který léta netečně přihlížel, jak sílí Hitlerova moc. Pánové v politických salonech se těšili na další výborné kšefty. Navíc řada zemí v Evropě měla s Hitlerem nějakou smlouvu nebo dohodu. Poláci smlouvu o neútočení podepsali s Hitlerem už v roce 1934, prý aby Evropě ukázali, že umí sami dělat suverénní zahraniční politiku a nepotřebují žádné rady. Vedení mnoha zemí se těšilo na vzájemnou úzkou spolupráci s hitlerovským Německem na poli hospodářském, kulturním i vojenském. V prvé řadě pak vlivní bankéři a kapitáni zbrojního průmyslu. Od doby 30. let 20. století se politici napříč kontinenty přes proběhlé válečné hrůzy i hrozbu atomové války příliš nepoučili. V zákulisí dál tajně uzavírají špinavé kšefty a hledají smyšleného nepřítele, tam kde vůbec není, skutečné hrozby pak s omezeností sobě vlastní se sebevražednou lehkomyslností ignorují. Kdo dnes projeví největší nenávist proti Rusku a Číně stává se vítězem hry na prosazování evropských hodnot v praxi pod vedením těch, kteří ještě dnes mají tolik drzosti tvrdit, že pro přesídlení hitlerovské páté kolony po válce z Československa prý nebyly žádné podstatné důvody a že mají Češi dokonce odpovědnost a svůj nesmazatelný podíl na holokaustu.
Všichni tito evropští demokratičtí myslitelé by konečně měli přiznat barvu a veřejně se přihlásit ke svým pravým nahnědlým hodnotám. Včetně takých velikánů ducha jako jsou pánové Hřib, Kolář, Novotný, Lacina a další. Úkolem našich samospráv je řádně spravovat své vlastní záležitosti, včetně zdravého rozvoje daného kraje, obce, města či městské části. Do jejich kompetence nespadá zahraniční politika. Pokud primátor Prahy vytáhl do boje proti Číně i Rusku, udělal ze sebe jen pouhého idiota, navíc neužitečného. Neomlouvá jej ani to, že jako alternativní Pirát možná hulí něco hodně silného a pak má zastřený rozum i činy. Je jistě mnohem snadnější přejmenovávat ulice či náměstí, stavět či obnovovat pomník připomínající ponížení našeho národa v minulosti, rušit spolupráci s partnerským městem, než tvořit skutečné hodnoty v podobě dostupného bydlení pro mladé či důchodce. Než třeba postavit nový úsek podzemní dráhy či konečně začít řešit katastrofální pražskou dopravu. To vše vyžaduje nejen schopného lídra s manažerským myšlením, který se nebojí strategických rozhodnutí, ale též mimořádně schopné spolupracovníky co mají něco v hlavě a nepotřebují se zviditelňovat lacinými gesty prostoupenými mimořádnou dávkou trapnosti. Jestliže někdo nedokáže řídit malou obec, jistě je to špatné pro tamní obyvatele, pokud však někdo nedokáže řídit hlavní město, je to přímo katastrofa. Pánové by se ale mohli a měli poučit u těch, kdo velké město řídit umí, třeba za našimi hranicemi v Rakousku. Volební období není zase tak krátké, aby jej probendili zcela neproduktivními, jakože zejména pitomými hrami na zahraniční politiku a dělání naschválů Putinovi. Ten má tuto partu egoistických neumětelů u zad.., jelikož orel much nelapá. Pokud je pro starostu významné městské části našeho hlavního města nejvýraznějším činem zbourání pomníku našim osvoboditelům a ještě tak podlým způsobem, navíc těsně před měsícem kdy si osvobození připomínáme, pokud toto lidské hovado nazývá české vlastence extrémisty, pak si skutečně nezaslouží nic jiného než slova pohrdání a především vykopnutí z funkce, tam kde může být aspoň nějak užitečný. Vůbec si hlupák neuvědomil, že naši předkové tento pomník postavili v roce 1980, ne proto, aby se zavděčili osobně Brežněvovi, ale z upřímné úcty a vděku za osvobození Rudé armádě a jejím padlým nejen při osvobozování Prahy. Tehdy ještě žilo dost pamětníků válečných hrůz i těch, kteří přímo v májových ulicích vítali naše osvoboditele. Samozřejmě dočasný a silně omezený starosta Prahy 6 neměl právo svou hanebnou pracku vztáhnout na pomník vítěze světové války. Zbabělec, dovolil si jen na mrtvého, navíc k tom ještě přidal mimořádně pitomé rádobyvtipné průpovídky, které jej pouze opakovaně veřejně usvědčily z toho, že má k normálu hodně daleko. Mrzký charakter, odporný to zjev. Na žijící by si netroufl, aby s nimi vedl diskusi, třeba i dost ostrou. Samozřejmě musí za svůj zbabělý vandalský čin nést plnou odpovědnost osobní, politickou i právní. O tom není pochyb. Navíc, možná nevědomky, ale na tom už moc nezáleží, si sám postavil vlastní pomník. Jde však jen o pomník lidské ubohosti a malosti. Jde o pomyslný pomník, který svou nicotností snad není vhodný ani k tomu, aby na něj močili venčící se psíci a káleli ptáci. K ničemu jinému by totiž užitečný být ani nemohl. Nakonec si však patří upřímně přiznat, kdo si vlastně za nějakých osm, deset let vzpomene na jména ve vedení Prahy 6 ve volebním období 2018 – 2022? Na jména našich osvoboditelů však mnozí budou s úctou vzpomínat, dokud budou živi. A to je ten zásadní rozdíl.
Bylo by však v každém případě poctivé, aby páni bořitelé konečně veřejně přiznali ke svým skutečným ideovým hodnotám. Oblékli si slušivý stejnokroj, bílé punčochy, opasek s nápisem Gott mit uns a s veselou bojovnou písní na rtech odtáhli s potřebným vercajkem do jedné nepříliš významné okrajové části Prahy, aby tam na vlastní náklady zakoupeném pozemku postavili pomník zločinným vrahům českých lidí z řad Vlasovců v čele s jejich velitelem. Z tohoto místa by pak mohli již zcela oficiálně, bez zbytečného kličkování, vyhlásit svou osobní válku Rusku, Číně či dalším zemím dle individuálního vkusu každého hnědokošiláče. Tak jen pánové do toho, vylezte konečně ven se svými prapory, vždyť se přece jako správní demokrati zvolení ve svobodných volbách nemusíte za nic stydět. Proč se pořád krýt za nějakou funkci? Jste přeci plnoprávní lidé vyjadřující svobodně své občanské postoje. A pak člověk by měl znát tváře svých nepřátel, aby věděl před kým si na ulici odplivnout a v hospodě odsednout, před kým se mít zvláště na pozoru až přijdou zlé časy, kdy nastane skutečně tvrdá zkouška lidských charakterů.
Sovětský svaz ztratil během 2. světové války 27 milionů svých obyvatel, minimálně 200 měst a 9000 vesnic na jeho území lehlo popelem. Bělorusko ztratilo plnou čtvrtinu své populace – přes 2,5 mil. obyvatel. K porážce hitlerovců výrazně přispěli i partyzáni, kteří vázali na území Běloruska, Ukrajiny a Ruska až 10% okupačních sil. V bitvě u Stalingradu, která zásadním způsobem předurčila porážku Německa a jeho spojenců ztratili Sověti více mužů než Britové a Američané za celou válku. Sám prezident USA Roosevelt uznal již na jaře 1942, že „ruská vojska zabíjejí více personálu Osy a ničí více jeho materiálu než všech ostatních 25 spojených národů dohromady.“ Zároveň veřejně oznámil, že USA ještě během roku 1942 otevřou druhou frontu v Evropě.
Po vítězství Fašistických pučistů ve Španělsku v roce 1939 a diktátu v Mnichově na podzim předchozího roku si stále více odpovědných osob uvědomovalo, že sílící moc Hitlera a stálé ústupky západních zemí povedou k hrozivým důsledkům. Stalin několik let vyzýval Západ, aby se sjednotil proti sílící moci Hitlera a Mussoliniho. Roku 1934 SSSR dokonce vstoupil do Společnosti národů. Západ ale výzvy Stalina lehkovážně ignoroval a brzy sklidil velmi trpké plody své krátkozraké politiky. Během prvních měsíců roku 1939 si SSSR uvědomil, že se ocitl v krajně nepříznivé situaci, kdy bude muset čelit Hitlerovi nakonec zcela sám a navíc k tomu jej na východě mohou začít vážně ohrožovat nevyzpytatelní a bojechtiví Japonci. Po vyčerpání všech diplomatických možností pak SSSR v létě 1939 podepsal s Hitlerem pakt o neútočení. Nutno ještě připomenout, že Francovi během občanské války ve Španělsku vyslovovalo podporu velké množství amerických katolíků a řada velkých firem jej vydatně zásobovala automobily i stroji, například společnost Texaco Oil Company vedená sympatizantem fašistů slíbila pučistům na úvěr tolik nafty, kolik budou potřebovat. Ačkoliv prezident Roosevelt tuto praxi důrazně kritizoval, zabránit těmto dodávkám prakticky nijak nemohl.
Opravdu nemůže být pochyb o tom, kdo se stal hlavním vítězem 2. sv. války a kdo nesl po čtyři roky podstatnou tíhu bojů z toho v drtivé většině navíc na vlastním území. V bojích s Rudou armádou Němci ztratili 6 milionů mužů, jeden milion pak ztratili na ostatních bojištích. Během této doby Sověti bojovali vždy proti 200 a více nepřátelským divizím. Američané a Britové ve Středomoří se přitom jen málokdy potýkali s více než 10 divizemi nepřítele. Ten, kdo hovoří o USA a Velké Británii jako hlavních vítězích a opomíjí klíčovou roli Rudé armády, vůbec neví, o čem mluví. Jde o neudržitelnou nepravdu vyvratitelnou mnoha prokazatelnými fakty z řady na sobě nezávislých zdrojů. Ignorovat tato fakta může jen lhář nebo hlupák.
V USA po celou války existovaly vlivné i početné skupiny hledající v této době zejména podmínky pro vlastní byznys, odbyt výrobků a rostoucí zisky. Obchod s automobily, ropou a zbraněmi představoval vklady pro další pohádkové zisky osob stojících na čelných pozicích v bankovnictví a průmyslu. To, že mnozí pomáhali Hitlerovi a přispěli tak k prodlužování válečných operací a ničení rozsáhlých území je prostý fakt. H. Truman, budoucí prezident USA, v té době senátor, pouhý den po přepadení SSSR hitlerovskými armádami prohlásil s cynismem sobě vlastním: „Jestliže budeme vidět, že Německo vyhrává válku, musíme pomáhat Rusku, a jestliže bude vyhrávat Rusko, musíme pomáhat Německu, a tak umožníme, aby se jich navzájem pobilo co nejvíc.“ Ano, čím déle válka trvá, tím lépe pro americký byznys. Tato jednoduchá rovnice neztratila platnost ani v 21. století. Muselo uplynout dalších 20 let, než další z prezidentů USA prohlásil, to co mnozí dobře dávno věděli. O upřímnosti jeho slov však přesto těžko pochybovat. J. F. Kennedy počátkem 60. let připomněl, komu vděčíme za porážku Hitlera. „Žádný národ v historii válčení nikdy netrpěl více, než Sovětský svaz ve druhé světové válce. O život přišlo nejméně 20 milionů lidí. Nespočet milionů domovů lehlo popelem nebo bylo vypleněno. Třetina území státu, včetně dvou třetin jeho průmyslové základny, se proměnilo v pustinu. To je ztráta, která odpovídá zničení veškerého našeho území na východ od Chicaga.“