Po anšlusu Rakouska a Mnichovské dohodě došlo k vyhrocení situace a začalo se střílet

Jsem jednou z těch, kteří byli v roce 1938 vyhnáni Němci ze svého rodiště a bydliště v Žatci. Také můj otec se narodil v pohraničí. V roce 1938 mi bylo deset roků, a tak jsem si vše velmi dobře pamatuji.

Vzpomínám i na to, jak ještě v předškolním věku bylo jedno, kdo je Čech a kdo Němec. Nebyly žádné vyhrocené rozdíly. Až později, když nastoupil v Německu k moci Hitler a začala fungovat nacistická propaganda, ať rozhlasem, či „spanilými jízdami“ po českém pohraničí nacistickými propagandisty v čele s Henleinem, nastalo dělení a později i napadání českých dětí německou mládeží. Hlavně organizovanou mládeží – turnery v hnědých košilích, v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách. Když např. při oslavách šel někdo v českém kroji, byl fyzicky napadán. Také při českém odpoledním divadelním představení Fidlovačky vnikli turneři do hlediště a napadli české děti.

Po anšlusu Rakouska a Mnichovské dohodě došlo k vyhrocení situace a začalo se střílet. Rodiče mne odvezli do vnitrozemí k babičce a za pár dní přijeli také.

Nemohu popisovat vše, co se tehdy dělo. Je toho příliš a je to velmi smutné. Viděla jsem matky s plačícími, hladovými dětmi, tak jak to teď vidíme z Jugoslávie; sedících na rancích na lounském nádraží, se zavázanýma rukama – neboť jim Němci, než je vyhnali, strhali nehty. Také si pamatuji na rodiny, které i rok žily v odstavených vagónech, v ratejnách, pastouškách, neboť nebylo kam tyto utečence umístit, a to nemluvím o jejich pracovním zařazení.

Pak přišel březen 1939 a protektorát. Do Žatce jsem přijela až po válce, a to začátkem června 1945. Celá rodina se šla podívat, zda je možno se vrátit do svých domovů. Žatec byl strašně poničen. O tom teď nikdo nemluví, že Němci na konci války ze msty zničili, co mohli, i když tam při ústupu zanechali německé obyvatelstvo. Koupaliště vyhodili do vzduchu, tenisové kurty rozryli, stromy v parku porazili. K.Š., tehdy Žatec