V hodnocení svérázného zasahování pražského primátora Hřiba (Piráti) do zahraniční politiky ČR pokračuje profesor Mojmír Grygar třetím a zatím posledním kritickým článkem, věnovaném poškozování mostů pochopení, spolupráce a porozumění mezi národy a státy cynickým překrucováním dějin ze strany kazisvěta Hřiba – piráta v cizích službách.

Pan Hřib, mířící svou pirátskou bárkou do vod mezinárodní politiky, nemohl zůstat stranou dnešního velkého politického tažení amerických republikánů, kteří jej vyhlásili, jakmile Putin začal napravovat katastrofální situaci v Rusku a ukončil éru závislosti na USA. Američtí politici na tuto situaci reagovali návratem k politice všestranné diplomatické, hospodářské, vojenské a kulturní izolace Ruska. V nových podmínkách se vrátili k tomu, co na začátku studené války nazvali zadržováním (containment) Sovětského svazu.

První důvod vyvěrá ze samotného dobyvačného základu americké politiky, druhým důvodem je snaha udržet při životě nabubřelý vojenský potenciál Severoatlantického paktu. V obou případech to vysvětluje Masarykův výrok o tom, že síly, které státy, režimy a instituce udržují při životě, jsou tytéž, které je zplodily.

Hitler v knize Mein Kampf (1925) napsal: „Jestliže někdo v Evropě chce získat statky a půdu, ve velkém a úplně se to může stát jen na účet Ruska.“ Tato slova platí navzdory dvěma světovým válkám i dnes. Obrovská rozloha Ruska již od konce války znepokojuje Spojené státy; jejich politici a stratégové (například Madeleine Albrightová) dali mnohokrát najevo, že líní Rusové si nezaslouží, aby ovládali takové nezměrné přírodní bohatství, jež jim země poskytuje. Jeden z našich věrných trubačů této imperiální strategie placený štědrými zahraničními dárci, to nedávno vyjádřil slovy, že nejde ani tak o to, zda má Donbas patřit Rusku, jako o to, zda má vůbec právo na Sibiř, nevyčerpatelnou zásobárnu přírodních pokladů.

Dnes to samozřejmě není otázka blitzkriegu, stačí, když nějací ruští oligarchové a politici prodají svá naftová pole nebo zlaté doly Američanům, Britům a jiným zkušenějším kolonizátorům. Předpokládá to nahlodání a oslabení podivné vnitřní síly a obětavosti ruského člověka. V oficiálních dokumentech NATO se dočteme, že Rusko svět ohrožuje svým životním stylem. Je mi však záhadou, jak k nám Rusové exportují svůj životní styl – několik našich specialistů nás denně zásobuje zprávami o Rusku, které procházejí hustým sítem, aby k nám neproniklo nic, co by se nám mohlo líbit; ruské filmy a divadelní hry se u nás objevují jen sporadicky (dnešní anglický nebo francouzský divák má o nich daleko větší přehled); ruská populární hudba je snad přímo na indexu a z románů se překládají téměř výlučně prózy, které ukazují včerejší i dnešní život Rusů ve vyhraněně negativní podobě.

Na druhé straně jsem upřímně zděšen tím, jaké nebezpečné toxické plody americké masové kultury se na nás ve dne v noci valí z našich televizních kanálů. Dnes si toho už nikdo nevšimne – tak je to v pořádku. První nápor tohoto cizího životního stylu k nám, dík odvážnému podnikateli panu Železnému, prorážela televize Nova; pro nezkušeného diváka to tehdy byla úmorná dřina, ale dnes už všechno jede jako na másle – Češi jsou učenliví a dnes už i školní dětičky si nahrávají superkrváky na své chytré mobily.

Na konci roku 1941, kdy se německá vojska připravovala k útoku na Moskvu, Churchill nevěřil, že by Stalin mohl svou říši uhájit; bolševický režim se mu protivil, za jeho soudržnost a odolnost by nedal ani zlámanou grešli. Když Rusové nečekaně odolávali náporu, ve vládních kruzích i ve veřejnosti se šířilo přesvědčení, že se Němcům nepodařilo oslabit a zničit vnitřní sílu sovětského režimu a že tajemství této síly muži v Kremlu pečlivě střeží. Tímto tajemstvím však nebylo bolševictví ani marxismus, ale oddanost lidí k vlasti, domovu, národu. (Kdo se dovede začíst do Gogola, Dostojevského nebo Gorkého, pochopí, že láska Rusů je nemilosrdná i k vlastním nešvarům a hříchům.)

Po prvních dnech války Rusům i příslušníkům jiných slovanských a východních národů byl naprosto jasný záměr Hitlerovy bleskové války. Všechny útrapy, které první světová válka a její logický důsledek – sovětský režim – způsobily obyvatelům, byly zapomenuty tváří v tvář hrozbě, která neohrožovala jen stranu a vládu, ale každého sovětského člověka. Můžeme to nazvat vlastenectvím nebo vrozeným národním vědomím, ale v každém případě je to síla, kterou u Američanů nebo Britů nenajdeme.

Nesčetné koloniální války nemohly jejich vojáky národnostně, nábožensky ani jinak inspirovat – oni prostě plnili svou úlohu a bylo jim koneckonců jedno, zabíjejí–li Indy, Afghánce, Filipince, Němce nebo Japonce. Je nemyslitelné, že by si sovětští generálové ukořistěnými nacistickými obrazy vyzdobili místnosti svých štábních budov. Ale Američani si klidně vyvěsili desítky takových německých vojenských kýčů na chodbách Pentagonu. Ostatně propagace nacismu ve Spojených státech není zakázána. V některých sportovních klubech v Kalifornii se dokonce již od třicátých let pěstuje nacistický kult síly a rasové nadřazenosti a nikoho nezaráží, že jejich klubovny jsou vyzdobeny nacistickými emblémy.

Uspořádáte–li v americkém městě pochod inspirovaný nacismem a vyzdobený vlajkami a symboly Hitlerovy Třetí říše, policie ani Národní garda nezasáhnou. Běda však, kdybyste pochodovali s rudými prapory za zpěvu internacionály a mávali přitom kladivy a srpy – neušli byste ani padesát metrů. Sovětofobie a nenávist k Rusům je tu masově propagována již dobrých sedmdesát let. Zasloužily se o to nejen zástupy politiků, ideologů a novinářů, ale i produkty všech žánrů masového umění, které na diváka a čtenáře již po několik generací denně chrlí výkonné filmové, televizní, knižní i hudební produkce.

Dnes můžete v Americe všechno zlé svést na Rusy. Rusové jako obětní berani plní roli Židů. Sice Krista neukřižovali, ale znectili církev a hromadění majetku, o němž se ostatně ani Kristus nevyjadřoval s pochopením. Proč připomínat tyto věci? Protože naši rusofobové litují, že u nás lidé nepřijímají tento druh americké xenofobie. Nemusíme být, a ani nejsme a nebudeme vůči Putinovu Rusku nekritičtí, ale takový příval nenávisti, taková záplava lží a splašků, kterou naši horliví přepisovači dějin v poslední době provádějí, hraničí s paranoiou, posedlostí.

Podívejme se však zblízka na jejich taktiku. Především používají provokaci – ta nepotřebuje argumentaci, je to co nejkřiklavější urážka sledující trojí cíl – nepřítele zesměšnit, vydráždit k rozčilené reakci a potom manifestovat vlastní odvahu. Takovým způsobem kluci dráždí tygra v kleci – dobře vědí, že je mezi nimi mříž.

Také naši provokatéři vědí, že jsou za vodou, jejich štěkot je proto důkazem ne odvahy, ale zbabělosti. Co se jim může stát, když přejmenují ulici, kde sídlí Ruská ambasáda, na třídu Borise Němcova? Není to báječný, přímo cimrmanovský žert? Houby jim záleží na tom, že se tento politik, Jelcinův oblíbený kádr, podílel na neuvěřitelném zbídačování obyvatel Ruska v době, kdy z poražené země plynuly stovky miliard dolarů do amerických bank.

Aby naši rusofobové ukázali svou statečnost, použijí druhý cimrmanovský efekt – na základě anonymního udání křičí, že Putin posílá na ně do Prahy atentátníka, a stát je jim najednou dobrý k tomu, aby jim poskytl ochranku. Když se vytasili se svými urážkami, věděli, že útočí ze svého prostoru, kam státní moc dost dobře nemůže, ale když cítí, že jim teče do bot, žádají o ochranu stát. Gorily si nebudou platit ze svého, ale z daní poplatníků. Přitom jim však mínění většiny lidí může být ukradeno. Tomu oni říkají demokracie.

Není bez významu, že se našich hrdinů–provokatérů zastal sám pan Jens Stoltenberg, generální sekretář NATO, nejmocnějšího vojenského bloku čítajícího 3,6 milionů vojáků. To je nejlepší důkaz toho, jak významnou funkci plní naši pirátští i pěší bojovníci proti ruskému i čínskému životnímu stylu. Skvěle na sebe upozornili. V této souvislosti se mi bezděčně vybavuje jméno norského fašisty Quislinga, který se stal prototypem kolaboranta s nacistickým Německem. Nelze nevidět, že dračí setba nenávisti k Rusům nese i po tolika letech ovoce.

Jednou z nejostudnějších protiruských kampaní byla „bitva o Prahu“. Nebudu reagovat na urážky, které padaly na hlavu sovětských velitelů, nebudu opakovat to, co již komentátoři a historikové řekli přede mnou, jen se zastavím u jedné zdánlivě podružné poznámky pana primátora–piráta, kterou pronesl v diskusi uspořádané televizí Barrandov. Zdůraznil překvapivě malý počet padlých rudoarmějců v centru Prahy a neopomenul zdůraznit, že k nim je třeba přičíst jistý počet vojáků, kteří se upili. Tím dal pirát–Hřib najevo, že jedná jako technokrat a statistik, kterého nezajímá to, co se za ciframi skrývá, ale to, jakým způsobem mohou podpořit jeho přímo nevyslovené mínění – nebyli to hrdinové, ale ožralové.

Své vystoupení zahájil téměř slavnostním připomenutím, že to byli Američané, kteří se podíleli na osvobození republiky (v podtextu slyšíme stížnost, že jim zlí sovětští maršálové nedovolili osvobodit Prahu, ve skutečnosti to Pattonovi nedovolil sám Eisenhower), a prohlášením, že se Praha osvobodila sama.

Zastavme se však u těch vodkou poražených vojáků. Každý, kdo má jen trochu schopnosti se vcítit do duševního a tělesného stavu vojáků, kteří po dobu bezmála pěti let nesli na zádech tíhu války; kteří ráno vstávali a nevěděli, zda se dočkají večera; kteří přežili desítky útoků, během nichž padlo 20, 30, 60 i víc procent roty, praporu, pluku; kteří viděli na vlastní oči a kůži neuvěřitelná zvěrstva prováděná Němci; kdo musel prožít smrt svých přátel a vidět nespočet padlých, oběšených, spálených, vybombardovaných, zabitých následkem zranění, tyfu, úplavice, mozkových úrazů, – tedy každý, kdo jen trochu sledoval průběh nejkrutější války dějin, musí se zamyslet nad každým padlým vojákem, ať již je bezprostřední příčina jeho smrti jakákoli.

Každý z nás, který si jen trochu dovede vybavit pocity obyčejného vojáka, který od prvního do posledního dne války nepatřil sobě, ale armádě, státu, národu, a který se náhle dožil konce toho nekonečného řetězce útrap a nelidské námahy doprovázené neustálou přítomností smrti, každý aspoň trochu vnímavý člověk pochopí, že se chlap opije, aniž si uvědomí, že v dané chvíli jeho radost zastiňuje podvědomé přání všechno minulé hodit za hlavu, zapomenout, nic nevědět.

Z literatury a dokumentů víme, že někteří vojáci – ti mladí ani vlastně nikdy nezažili bezpečný a šťastný život – měli obavy z toho, jak se vyrovnají s životem v míru, zda budou s to sami si určit a vést svůj život, jak zvládnou novou práci, jak se zařadí do mírového civilního života, jak zvládnou jeho pravidla a úkoly. Válka si je otesala podle svých představ, ale její konec je náhle postavil před otázku, zda se mohou, prosáklí nelítostnou krutostí války, vrátit do normálního života.

Duševní traumata Židů, kteří přežili koncentráky, jsou sdostatek známa (symbolické sebevraždy Primo Leviho, Celana a dalších). Dny osvobození Rudou armádou jsem prožil v Olomouci a poslední den války se mi neustále vybavuje, protože můj nejstarší bratr byl těžce zraněn německým granátem vypáleným z Tabulového vrchu přibližně ve chvíli, kdy admirál Dönitz podepisoval kapitulaci. Mezi nezapomenutelné zážitky těch dnů, ale zcela opačného typu, patří seznámení s ruskými vojáky. S jedním mládencem jen o dva tři roky starším jsme si při loučení vyměnili adresy (ta jeho byla vojenská – jen číslo jednotky) a dárky – on mi dal na rozloučenou malou knížku lidové poezie tištěné na novinovém papíře; takové brožury často posloužily i jako papír na kroucení cigaret. Při loučení jsem mu řekl, že si dovedu představit, jak se těší domů. Odpověděl mi prostě, bez důrazu a bez sentimentality. „Ale já nemám domov. Naši vesnici vypálili, celou rodinu a sousedy postříleli.“

Způsoby, jak přimět vojáka, aby šel do útoku tváří v tvář střílejícímu nepříteli, bývají různé. Největší stimul je duševní – voják ví, zač bojuje a zač je připraven položit život. V armádě Friedricha Velikého šli za vojáky v prvních řadách důstojníci připraveni každého zbabělce zezadu proklát nabroušenou dýkou. V srbské armádě za první světové války se říkalo – nema ruma, nema šturma, ale všichni dobře věděli, proč proti rakušákům bojují. V sovětské armádě pomáhala vojákům vodka, která plnila svoji podpůrnou funkci i v civilním životě.

Zvýšená spotřeba vodky po válce nebylo nic povznášejícího, ale žádné umravňující kázání tento nešvar nesnížilo a nemohlo snížit. Němci, technicky vyspělejší, dotovali své vojáky pervitinem; v tom jim šel příkladem sám Hitler. Dnes už dobře víme, proč je pervitin zakázán – je to návyková droga se zničujícími důsledky. Bylo běžné, že vojákům na frontě nestačil příděl, a blízcí jim posílali z domova doplňkové dávky. Podobné podpůrné léky dostávali také vojáci britští i američtí. V tisku občas proběhla zpráva, že američtí piloti v Iráku nebo Afghánistánu nedovedli v mžiku rozlišit vojenské cíle od civilních a dopouštěli se pověstných collateral damages, přidružených škod. O příčinách těchto létajících třísek se již nepsalo. Nebylo vhodné mluvit o drogách zvyšujících vojákovu citlivost a potovost.

Když jsem se zabýval tím nejkrvavějším a nejpodlejším vojenským řemeslem, jímž byly masové popravy žen, dětí a starců prováděné speciálními jednotkami SS a vojenské policie, dověděl jsem se neuvěřitelnou věc: vojáci–specialisté, kteří byli s to během jedné šichty zastřelit 200 osob, po válce byli až na výjimky omilostněni a bezmála se nenašel ani jediný Schießer, střelec, který by projevil lítost. Nedovedl jsem si to vysvětlit. Dnes si kladu otázku, zda to není jeden z dlouhodobých důsledků užívání omamné látky. Víme, že pervitin natropí v mozku nezvratné škody, otupuje a ničí sociální vědomí. Udivuje mě, že jsem v bohaté německé literatuře o

Nevím, zda tato psychologicko–farmakologická lekce něco panu Hřibovi–pirátovi řekne, ale obávám se, že moje slova padnou na vyprahlou půdu. U člověka jisté mentality a jistého omezeného ustrojení nemohou mít žádný pozitivní efekt, protože některé formy citu, empatie, představ a svědomí se zablokují již v raném věku a žádná fyzio– ani psychoterapie tu již nic nezmůže.