Pietní vzpomínka k 72. výročí úmrtí Edvarda Beneše

Sezimovo Ústí 3 září 2020 -

Marie L. Neudorflová: Projev k výročí úmrtí Edvarda Beneše

Vážený pane starosto, vzácní hosté, milí přátelé,

Tak jako každoročně jsme se zde sešli, abychom uctili památku Dr. Edvarda Beneše jako druhého prezidenta Československé republiky a jako věrného bojovníka za její důstojnou a bezpečnou existenci. T. G. Masaryk mnohokrát zmínil, že bez Edvarda Beneše bychom republiku neměli.

Na tomto setkání není třeba obhajovat Edvarda Beneše proti jeho kritikům, kteří buď jakoby neznali českou historii, nedovedli ji dát do širšího konfliktního kontextu, v němž Češi a Slováci byli jako národ ohrožováni agresivními sousedy, anebo vědomě podporují postoje, které se neslučují s existencí menších národů a s demokracií. Často opakují argumenty sudetských Němců, idealizují Rakousko-Uhersko, ignorují výsledky poctivé práce historiků.

Masaryk a Beneš věřili v demokracii -- spoléhat se hlavně na vlastní síly, na vzdělání, na charakter. Ale také věřili, že pozitivní spolupráce států v Evropě byla dlouhodobě možná. Beneš pro to udělal jako nikdo jiný, a nebylo jeho vinou, že vývoj šel jinudy. Ale ideály, ve které oba věřili, a uplatňovali hlavně doma, jsou stále aktuální, je to naše nejcennější moderní dědictví, navazující na ideály, sny, úsilí a statečnost našich velkých osobností od středověku. Oba věnovali velké úsilí, aby obhajovali cenu každého národa, který hlavně vlastními silami pečuje o svou úroveň, jako velkou hodnotu pro celou západní civilizaci.

Jejich spolupráce, které se po desetiletí s nadšením účastnila i většina národa, přinesla výsledky, o kterých se českému národu snilo 300 let -- obnovu vlastního státu, svobodu, demokracii, hodnotnou kulturu, rozvoj školství v celé republice, úsilí o sociální spravedlnost. I menšiny byly brzy loajální, než přišel k moci v Německu Hitler.

Několik desetiletí sílí tlaky mocenských, nedemokratických sil nadnárodních i domácích, k obracení pohledů na historii ve svůj prospěch, a k odmítání existence národů a států, nahrazování hodnotné kultury zajímavostmi a pikantnostmi, což záměrně vede ke snižování úrovně veřejnosti a tak k postupné destrukci podmínek nutných pro rozvíjení demokracie. Mocným idea demokracie, se svou ideou rovnosti a spravedlnosti, překáží v úsilí o co největší zisk, levnou pracovní sílu a snadnou dostupnost zdrojů.

Této temné expansivní evropské tradici, zaměřené na ideu říší, se politika československé republiky po roce 1918 vzepřela, brala demokracii vážně, a to i v době, kdy západní vlády ustupovaly Hitlerovi. Sílí názor, že napětím a skrytými konflikty se současná situace v Evropě značně podobá situaci jak před první tak před druhou světovou válkou. V zájmu naší důstojné národní i individuální existence je nutné rozumět této situaci, čerpat poučení z historie, chránit si svoje pozitivní zkušenosti a výdobytky, včetně ideálů, a úspěchů našich významných osobnosti, jako byl Beneš a Masaryk, jejichž souznění hodnot a spolupráce byly unikátní. Zároveň v tradici obrozenců svým působením přispívali v nové republice k větší sebeúctě lidí, vzájemné důvěře, i k pozitivní iniciativě.

Je užitečné se ptát, kde byly kořeny jejich hodnot, jejich inspirace k obdivuhodné spolupráci ve prospěch úrovně českého a slovenského národa i menšin. S mezinárodní bezpečností to bylo mnohem obtížnější, neboť v Evropě stále převažovalo imperiální myšlení. stále převažovala tendence expanze vůči slabším. Beneš i Masaryk věřili, že po první světové válce demokracie v Evropě převáží, což se neszalo. Oba byli výjimečně vzdělaní, jejich demokratické přesvědčení mělo jak náboženské tak osvícenské kořeny. Beneš byl Masarykovým oddaným posluchačem na Univerzitě Karlově. Oba věděli, že pro seriozní politickou práci je třeba rozumět světu, ve kterém lidé žili a to i v historickém kontextu. Oba si cenili řady aspektů naší civilizace a věřili ve vývoj a v pokrok v širokém smyslu. Oba měli silné sociální cítění a byli kritičtí jak k materialistickému liberalismu tak marxismu. Cenili si národů, zakořeněných hluboko v historii a kultuře, každý mající vlastní podmínky existence, a tudíž i potřebu respektu k nim v rozvíjení moderní společnosti a demokracie. Znalost historie, zvláště pozitivní, byla velmi relevantní. V českém případě byla inspiračně důležitá hlavně reformační a obrozenecká doba, před r. 1918 záměrně potlačovaná mocenskou katolickou vrstvou. Jen s ohledem na vlastní kořeny a zkušenosti se mohla rozvíjet úspěšná demokracie, která se neobešla bez mravních základů. Položili je Jan Hus, Komenský, Palacký, Havlíček a většina obrozenců.

Edvard Beneš jako ministr zahraničí a zkušený diplomat vyvinul téměř nadlidské úsilí pro stabilitu mezinárodní situace ve střední Evropě mezi válkami. Německo se svými tradičními imperiálními záměry se však stalo nezvladatelné po nástupu Hitlera, a Západ neměl vůli ke konfrontaci s ním, dokud byl čas. Beneš svou neúnavnou prací, schopností předvídat válku a poté pracovat v exilu pro obnovu Československa po válce, pro něj zachránil maximum. V důsledku rostoucího napětí mezi vítěznými mocnostmi, nebylo v jeho silách zabránit vývoji ve střední Evropě po roce 1945. A tady bych uvedla názor profesora Roberta Kvačka, že málokdo ve své politické kariéře musel čelit tolika osudovým problémům a dilematům jako Edvard Beneš.

Je třeba ještě zdůraznit, že česká historie 19. a 20. století je jak zrcadlem evropského vývoje, pozitivního i konfliktního, tak obsahuje nesmírně cenné aspekty vlastního pozitivního úsilí. Nechceme-li přispívat k podemílání kořenů naší národní existence, základů demokracie a naší úrovně, tyto pozitivní aspekty musí zůstat základem naší sebeznalosti, vědomé součástí naší osobní a národní identity i našeho zdravého kolektivního sebevědomí. Musí zůstat základem výuky na školách i poctivého přístupu k naší minulosti v médiích. Jen tak zachováme vše pozitivní, co pro nás s láskou a velikými oběťmi minulé generace vytvářely. A jen tak můžeme v jejich úsilí pokračovat pro generace budoucí.