1 .Z tiskových informací jsem se dozvěděl, že „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (ÚDV) zahájil trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, předsedy vlády Lubomíra Štrougala a někdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara kvůli možnému zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti se střelbou proti lidem, kteří chtěli opustit Československo.“ Dnes víme, že v blízké budoucnosti bude stíháno více, mnohem více osob, než je jmenovitě uvedených. Od těch funkčně nejvyšších k dalším níže postaveným. Na jaké úrovní se tato stíhání má zastavit, nevíme. Tomáš Jarolímek, dozorující státní zástupce, doplnil, že stíhání se opírá o nově nalezené archiválie a souvisí s trestním oznámením, které před dvěma lety podala Platforma evropské paměti a svědomí. Tato se v r. 2016 původně obrátila na německého nejvyššího státního zástupce s trestním oznámením pro vraždu – zabíjení z nízkých pohnutek, kterých se měli dopustit Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal a Petr Colotka spolu s 64 dalšími českými a slovenskými občany. Na československých hranicích bylo zabito pět Němců.

Takovéto trestní stíhání považuji za jednostranné a proto i historickou realitu deformující k naší škodě a ve prospěch německé strany. Trestní stíhání výše jmenovaných je mimo politickou a vojenskou i právní realitu doby od padesátých let 20. století do roku 1989. Hranice, o nichž mluvíme, především ta čs.–německá oddělovala dva bloky, které si vzájemně hrozily válkou a dokonce se na ni s plnou vážností a vynaložením velkých sil připravovaly. Kdyby i výše jmenovaní chtěli ve své době změnit, především zmírnit, podmínky střežení blokové hranice, narazili by. Hranice nesměly být prostupné. Pokud by k tomu došlo, byť částečně, odezva by byla rychlá. Neprostupnost hranic by byla rychle obnovena. Jak by dopadli naši politici, kteří by chtěli hraniční režim zmírnit, všichni asi víme. Nadto nezáleželo jen na nich. Pokud bychom hraniční režim uvolnili a druhá strana postupovala neměně, pak by docházelo ke střetům na hranicích, v němž by naši pohraničníci měli užší možnosti hájit hranice, než druhá strana je narušovat a procházet jimi. A na takový stav žádný z našich vedoucích politiků nemohl přistoupit. Je to logické a jasné. Co by se stalo s německými důstojníky či politiky, i na vysoké úrovni, pokud by chtěli změnit situaci na hranicích, které oddělovaly oba dva vojenské bloky? Myslíme si, že by museli svá místa rychle opustit. Co by dále bylo s nimi, nehodláme spekulovat. Nebyla to přece hranice jen čs.–německá, ale hranice, o níž enormní zájem měli jak Američané, tak Sověti a ti o ní a o všem, co se na ní dělo, zásadně rozhodovali.

Kousek zajímavé historické pravdy nám objasňuje Z. Brzezinski ve své knize „Velká šachovnice“, která vyšla v r. 1997 v New Yorku. Cituji: „… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65). Abychom přiblížili celkovou situaci ve světě, vzpomeňme na Střední a Jižní Ameriku, k jakým krvavým událostem tam docházelo. Vzpomeňme na Koreu a Vietnam! Pak teprve budeme moci reálně zařadit události na čs.–německých hranicích do širších souvislostí a hodnotit je.

2. „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ vyšetřuje jen určité zločiny. Proto byl zřejmě zřízen. Nikdo soudný nemůže předpokládat, že všechny zločiny, ke kterým v naší době došlo, byly zločiny komunismu. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že existovaly strašné zločiny, které však nebyly zločiny komunismu. V Evropě např. došlo k bombardování zbytkové Jugoslávie, a to bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Její rezoluce č.1244 naopak předpokládala, že Kosovo zůstane součástí Srbska, nástupnického státu Jugoslávie. Vývoj však probíhal v rozporu s touto rezolucí. Asi 2000 srbských civilistů, včetně dětí, se stalo oběťmi dlouhodobého bombardování, jehož se zúčastnili i němečtí piloti. Dle zpráv médií NATO používalo munici s ochuzeným uranem a zakázané kazetové bomby. Důsledkem je i zvýšení úmrtnosti Srbů na rakovinu. Již je načase, aby i uvedené skutečnosti se dostaly do hledáčku příslušných orgánů. V každém případě bychom však měli doplnit evropskou paměť a svědomí o uvedené tragické skutečnosti.

3. V poválečném Německu nalezl smrt Čech a další byli raněni. Jejich krev prolili Němci. Nejde o nějakou utajenou informaci, ale o události, o nichž se píše a pro hledající jsou dostupné. Napsal o nich Jaroslav Zich, sekretář Svazu čs. studentstva v exilu, v dopisu ze dne 15. června 1950, který byl adresován Bořivoji Čelovskému. Píše o nepokojích v táboře Valka, k nimž docházelo kvůli přehmatům táborového vedení. Došlo dokonce k bitce s policií. „Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice“. (Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, str. 106 –107, nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy, vydáno v roce 2000). O této události poskytl dne 3. července 1950 informace předsednictvu Rady dr. Slávik. Píše: „Ve Valce došlo k zastřelení osmnáctiletého uprchlíka. Německé noviny prezentovaly věc jako vzpouru. Naši líčí věc jinak: Mladík chtěl uklidit do bezpečí starce zraněného při nepokojích, byl však na rozkaz německého policejního důstojníka zastřelen. Tisíc uprchlíků nastoupilo hladovku.“ (Zápis ze schůze předsednictva RSČ, 3 července 1950, s. 19 (UP FRSČ), in citované dílo str.107).

Pokud německá prokuratura byla tak dychtivá vyšetřovat zastřelení několika Němců na území Československa, měla nejdříve zahájit šetření, jak a proč došlo v táboře Valka k zastřelení a těžkému zranění Čechů, proč těžce raněným Čechům nebyla poskytnuta potřebné lékařská pomoc a proč nebyli okamžitě odvezeni do nemocnice. V souvislosti s uvedeným vzniká i otázka odškodnění za smrt mladého českého uprchlíka. Pakliže o odškodnění německých obětí má jít do milionů euro, pak také takové přísluší rodičům či jiným blízkým příbuzným zastřeleného Čecha. Jsme přesvědčen, že českou veřejnost uvedené případy budou zajímat, a proto by měla být také o uvedeném informována.

Je politováníhodné, že „Platforma evropské paměti a svědomí“, která se snažila iniciovat přímý zásah německých orgánů na území ČR a SR, na výše uvedené události jaksi zapomněla. Cítím proto svou povinností dosavadní jednostrannost evropské paměti a svědomí tímto doplnit. Události, co se staly v táboře Valka k nim, jak jsem přesvědčen, zcela jistě patří. O těch dalších je dobré se alespoň zmínit. Někteří Češi, kteří uprchli z Československa, byli v 50. letech minulého století v západním Německu souzeni, odsouzeni a vězněni, údajně pro trestné činy, jichž se dopustili vůči Němcům, přesídlovaným z Československé republiky do Německa.

Považujeme za důležité uvést alespoň jeden příklad takovéhoto stíhání. V květnu 1951 byl odsouzen Jan Kouřil porotním soudem v Karlsruhe k 15 rokům odnětí svobody „pro činy, jichž se měl dopustit v roce 1945 proti Němcům z okolí Brna. Jak píše gen Dastich, Kouřilova žádost o revizi rozsudku vyšší instancí byla zamítnuta týž den, kdy byla povolena revize případu Ilsy Kochové, pověstné velitelky koncentračního tábora v Buchenwaldu.“ (C.d., str. 108). Jednomu stíhanému Čechu se podařilo utéct do Francie. Ta jej Němcům odmítla vydat.

4. Nyní zpět na čs.–německou hranici. Všichni víme, že v době, kdy svět byl oddělen „železnou oponou“ na dvě části, západní a východní blok, zemřelo či bylo raněno, především na hranicích, uvedené světy oddělující, hodně lidí. Všichni víme, že na čs.–německých hranicích, zvláště bavorských se celá léta střílelo. Oběti byly desítky a možná stovky lidí. Na hranicích však neumírali, nebo neprolévali svou krev jen a jen Němci, ale také Češi, včetně pohraničníků, kteří na hranicích plnili své povinnosti příslušným zákonem stanovené. O tom svědčí řada pomníčků, rozsetých podél naší hranice.

Vyšetřuje snad „Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ smrt či zranění našich ochránců hranic? Pokud víme, tak nikoliv. A proto jsme přesvědčeni, že naše orgány činné v trestním řízení, nikoliv tedy ÚDV, by se měly zabývat vyšetřováním zabití/vraždy našich pohraničníků. Dokumentaci těchto krvavých případů jistě máme. Můžeme hledat v archivech PS nebo i jinde a nalezneme. Pohraničníci se jistě nestříleli sami mezi sebou. Pokud viník/viníci nebyli odhaleni již dříve, měly bychom je pečlivě dohledat. A pokud vyšetřováním bude zjištěno, že zemřeli německou rukou, samozřejmě bychom měli požadovat za jejich smrt i příslušnou finanční náhradu od SRN.

V mezinárodním právu platí mezi rovnoprávnými státy zásada reciprocity (vzájemnosti). Pokud pozůstalí po německých obětech mají právo se dozvědět, kdo je a jak na hranicích zastřelil, či jinak připravil o život, pak toto právo mají i pozůstalí po našich mrtvých. Pokud naši lidé porušili tehdy platné zákony, pokud příslušní němečtí činitelé se dopustili téhož, je pochopitelné, že je stihne trest. I to by se měli dozvědět pozůstalí po našich či německých obětech. To je spravedlnost. I obyčejný český člověk chápe, že zřejmá současná jednostrannost vyšetřování má daleko ke spravedlnosti a proto se s výsledky takovéhoto vyšetřování jen ztěží ztotožní. Nový problém tak může spatřit v dohledné době světlo světa.

1. „Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché –, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67–76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77–92)

Domnívám se, že z uvedených snah, uplatňovaných určitými německými ústavními činiteli v praxi, dochází mezi některými státy EU a Německem k vytváření konfliktních situací, jež se však přecházejí, jako by ani neexistovaly. Přetahují se hesly o vynikajících vztazích mezi Německem a těmito státy. Situace se posunuje dále i „vítací migrační politikou“ A. Merkelové. Některé státy, převážná část jejich obyvatelstva, se cítí být takovou migrační politikou ohroženy. Proto také tuto vítací politiku odmítají. Za této širší situace pak nemůže být mezi občany těchto států, kromě germanofilů a zejména členů nestátních organizací, které jsou zainteresovány na dovozu dalších a dalších migrantů, ani řeči o tom, aby se zřekli ochrany a existence vlastních národních států, aby se státy zřekly své svrchovanosti a principů mezinárodního práva, které chrání je i jejich občany. Po dobrém to nepůjde. Kriminalizace jednání, která jsou pro Německo nežádoucí, povede k odporu úměrnému kriminalizačním tlakům. Ani současnost, ani dějiny nelze přepisovat s pendrekem v ruce.

a) Horst Seehofer na sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ v roce 2015 prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Jen krátce chci připomenout. Německé obyvatelstvo jsme nevyhnali, ale přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV)

B. Poselt v jedné ze svých sjezdových řečí mluví o válečných zločinech, kterých jsme se měli dopustit při přesídlování německého obyvatelstva. V době, kdy tento pán byl již předsedou „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) se konal sjezd s mottem: Vyhnání je genocida. O genocidě, jíž jsme se měli dopustit při odsunu Němců, se mluvilo i na Dnech vlasti, které pořádá Rakouský sudetoněmecký landsmanšaft. Takže jsme v podání některých landsmanů i genocidní zločinci. Když jsou tyto protičeské útoky pronášeny, sedí někde mezi hosty sjezdů, či jiných akcí landsmanů, i naši diplomaté. Pro Ministerstvo zahraničních věcí ČR jistě nebude těžké vysledovat, který náš diplomat byl přítomný pří té či oné akci. Víme, že sjezdů SL v Bavorsku ze snad pravidelně zúčastňuje naše generální konzulka v Mnichově, Kristina Larischová, i někdo další z našeho generálního konzulátu. Podle nás, když diplomat sedí, naslouchá a ani dodatečně neprotestuje, pak souhlasí s tím, co ze sjezdové tribuny bylo řečeno.

Je veřejným tajemstvím, že SL, ač si musí být vědom toho, že nemá žádnou mezinárodně právní subjektivitu, již celá desetiletí sní o přímém jednání s představiteli vlády ČR. O této touze SL byla informována i paní kancléřka A. Merkelová ještě předtím, než odjela v květnu 2012 na státní návštěvu do Prahy. Zde pobyla jen několik hodin. Přesto si našla čas, aby informovala P. Nečase o přání SL jednat s českou vládou. Ještě dříve se snažil v tomto směru pohnout pražskou vládu, pravděpodobně nejednou, Horst Seehofer, bavorský premiér.

Samozřejmě o tom nevíme z českých zdrojů, ale z německých. Mluvil o tom B. Posselt na 63. sjezdu SL, který se konal též v r. 2012. Cituji: „Já jsem velice vděčen, strašně šťastný, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy… vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“

A co pak následovalo? Premiér Nečas sestavil státní delegaci a hned v únoru 2013 dorazil do Mnichova, kde před zemským bavorským sněmem pronesl svůj podlézavý a falešný projev, provázený potleskem landsmanů a zřejmě i poslanců ve stoje. Česká politika k SL doznala tak prudký zlom, ač zhruba do té doby platilo ono dobré klauzovské pravidlo, že protějškem české vlády v Německu je pouze německá vláda. Bavorsko bylo pouze jednou z německých zemí, které mají jen fragmentární (částečnou) svrchovanost, SL žádnou mezinárodní subjektivitu neměl, nemá a mít nebude. Do jaké míry k tomu všemu přispěla paní kancléřka Merkelová, nevíme. V této proněmecké lince jela dále vláda B. Sobotky, která dokonce jednala přímo s reprezentací SL v Mnichově a u Mnichova. Bod zlomu však nastal v nečasovské době. Sobotka se však dostal se svou proněmeckou a prosudetskou politikou mnohem dále. Také proto vzbudil odpor a dopadl ve volbách katastrofálně.

Pan Horst Seehofer provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 30.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš–Dekrete“ Toto jsou slova Německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra!

„Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd „Sudeťáků“ v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky–tydenik.cz/zrada–naroda–nachystana–benesovy–dekrety–budou–v–roce–zruseny/

V souvislosti s tím musím konstatovat, že je obecně známo, že dekrety prezidenta republiky a jejich vztah k evropskému právu byly zkoumány předními odborníky ještě před vstupem ČR do EU, např. prof.Jochen Frowein a Christopher Prout, a tito shledali, že dekrety jsou slučitelné s evropským právem. Faktem je, že jsme se stali členy EU. Poukazovat dnes na jejich nesoulad s evropským či mezinárodním právem je, slušně řečeno, krajně nemístné.

Považuji též za velmi důležité upozornit, že i Ústavní soud ČR se zabýval jedním z nejvíce napadaných dekretů prezidenta republiky, a to dekretem č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Byl podán návrh na zrušení tohoto dekretu. Návrh však Ústavní soud svým Nálezem č.55/1995 Sb. zamítl. V závěru Nálezu konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

Navrhuji, aby uvedené příkladné výroky byly prošetřeny a pak byly z nich vyvozeny důsledky. Pokud jde o vztahy upravené mezinárodním právem, mluvme pravdu a nebojme se jí říkat, a to bez ohledu na politickou korektnost. Máme diplomatické prostředky, které se nabízí k řešení. Pouze skutky příslušných státních orgánů mohou dokázat, že nejsme německou kolonií, protektorátem, polostátem závislým na Německu. Nelze dlouhodobě vycházet, vědomě či nevědomě, ze zásady “Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.“

Pokud jsou nějaké pochybnosti u některých českých ústavních orgánů, či významných ústavních činitelů o tom, zda si máme zachovat státnost, či strčit hlavu do německého chomoutu, ať ten se již jmenuje jakkoliv, můžeme vše řešit imperativním referendem. Ústava ČR v Čl. 2 zakotvuje: „(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“

Pakliže se podíváme na projevy některých českých ústavních činitelů, např. bývalého premiéra P. Nečase a premiéra B. Sobotky, bývalého místopředsedy vlády ČR, P. Bělobrádka, bývalého ministra D. Hermana, bývalou ministryni M. Marksovou a další, můžeme zjistit, že přebírají nejen některé „sudetoněmecké termíny“, ale také i částečné vidění minulosti, přítomnosti i budoucnosti od landsmanů. Stačí nahlédnout do některých jejich projevů. Cožpak je možné, aby místopředseda vlády ještě v nedávné době o sobě prohlašoval, že je sudetský Čech a do politických „Sudet“ zahrnul celou Šumavu a město Brno, aniž by takovéto a podobné výroky u druhých, zejména pak u pana D. Hermana, měly patřičné důsledky? Jak může pan D. Herman v současnosti zastávat funkci člena Rady vlády pro lidská práva, když se nelichotivě dotýkal dobrého jména našeho národa i ve svém projevu na sjezdu SL?

Navrhuji proto, aby vláda se napříště takovým jednáním ústavních a politických činitelů ČR zabývala a vyvozovala z něho odpovídající důsledky. Nelze mlčet, jak jsem přesvědčen, ani k tomu, když komunální politici dělají zahraniční politiku. Pokud to vláda dopustí, aniž by požadovala nápravu takovéhoto jednání, podává důkaz o tom, že na plnění svých povinností nestačí. Opakuje–li se tato situace dále, měl by nabídnout svou rezignaci především ministr zahraničních věcí.

Není pravdou, že naše právo na reparace bylo promlčeno. Není pravdou, že jsme se reparací vzdali. Pokud někdo uvádí Česko–německou deklaraci jako mezinárodní právní dokument, na jehož základě jsme se reparací vzdali, pak je třeba především uvést, kdo se jmenovitě vzdal reparací, jakou právní formou to udělal a kdy to udělal. Jde–li o nějaký příslušný ústavní orgán je nutné učinit totéž. V každém takovém případě je však nutné uvést, zda poslanci, kteří projednávali návrh Česko–německé deklarace (ČND) byli předem písemně informováni o tom, že schválením ČND se vzdáváme reparací. Ale i kdyby k tomu došlo, pak právní konkurence dříve uzavřené multilaterální smlouvy a dvoustranné smlouvy uzavřené s Německem, v jehož prospěch jsme se měli údajně vzdát reparací, mluví ve prospěch Pařížské reparační smlouvy. Rovněž tak ČND jsme nemohli měnit ustanovení Postupimské dohody vítězných velmocí. Pokud je v nějakém právním rozporu ČND s Postupimskou dohodou, je v bodě rozporu neplatná. Povídačky o tom, že jsme povinni zaplatit Němcům jim námi konfiskovaný majetek, neobstojí. Stačí si prostudovat text Pařížské reparační smlouvy. V něm je uvedeno, že hodnotu majetku, který jsme v souladu i s Pařížskou reparační dohodou německému obyvatelstvu v republice konfiskovali, nemusíme odečítat z našeho reparačního účtu (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis 1946, str. 67–68). Přes tuto skutečnost někteří naši „znalci“ tento výmysl dále tvrdí.

V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř WiIli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto jeho prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích, učiněný v polovině roku 1990, německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku 'tlusté čáry', podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera samého, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim "předali bezplatně do vlastnictví" palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005).

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech včetně České republiky vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení "prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti." (Odškodnění 2000–2006, Česko–německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.

Jaká je současná situace? Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč,v hodnotě z roku 1938. ( JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku "Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil", Právo, 9. 11.1993).

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. "Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů." Uřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené." (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)

Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko–německých vztazích nastolena? Byli jsme obětí Německa v době války, byli jsme obětí různých Genscherů v pozdější době. A koho jsme obětí v současnosti? Je to slabost a bázlivost našich vlád nebo skrytě působící síla Německa? Nebo nějaký další faktor, o kterém nevíme?

Vážený pane předsedo vlády, navrhují aby v dohledné době ČR oficiálně požádala SRN o zaplacení reparací. V současnosti mohou činit již více než 3 biliony korun. Moc je nyní potřebujeme. Celé reparační plnění patří ČR a SR. Věříme, že z těch peněz bude pomoženo pozůstalým po hrdinech protifašistického odboje či přímo odbojářům, pokud se toho ještě dožijí, ale také i těm, kteří trpěli pod německou nadvládou v době druhé světové války. Tito lidé mají nárok na takovéto plnění. Budou mít však jistě i pochopení, že peníze, které získáme z reparací, budou použity k dalšímu rozvoji republiky.