Petr Fiala počátkem 90. let zastával funkci předsedy Moravského zemského výboru Panevropy a byl zástupce šéfredaktora Revue Proglas. Kontakty s Habsburkem, následníkem rakouského trůnu, jak se mnozí tehdy domnívali, a Posseltem nebyly pro něj ničím výjimečným. Habsburk hřímal, že nebezpečí z Východu hrozí, že máme na západě velké přátele v sudetských Němcích a že je velkým zastáncem federativní přestavby unitárního státu.
Jak o tom P. Fiala a jeho blízcí psali?
Návštěva prezidenta Panevropské unie a poslance Evropského parlamentu dr. Otty Habsburka ve dnech 16. a 17. července v Brně byla dosud největší a nejúspěšnější akcí moravské organizace. Podařilo se nám připravit přijetí Otty Habsburka u brněnského biskupa ThLic. Vojtěcha Cikrleho na Petrově, při kterém se dr. Habsburk zajímal především o současnou situaci katolické církve u nás, o problémy a potřeby brněnské diecéze a nabídl zprostředkování pomoci při zakládání některých iniciativ… Povzbudivě zněla i jeho závěrečná slova: „Důvěřujte ve vlastní síly. Věřte, že hospodářské zlepšení přijde na Vaši zem dříve, než dnes odborníci předpokládají. Do Evropy vstupte hrdě, vždyť jste ji už něco dali a pro Evropu znamená existence takových měst jako je Praha a Brno velmi mnoho!“
Rozsáhlá diskuse i řady zájemců o autogram svědčily o tom, že slova významného evropského politika – ale pro mnohé posluchače, jak se zdálo, ještě více následníka rakouského trůnu – byla přijata s porozuměním a souhlasem.
O. Habsburk dále říkal a radil: Poslední velká imperialistická koloniální mocnost – Sovětský svaz – stojí před rozpadem. Evropu očekává sjednocení. Máte vynikající politiky a přátele na Západě – v sudetských Němcích. Co tedy dělat? Co nejrychleji vstoupit do Evropské rady … a pak do Evropského společenství. Nebezpečí z Východu (míním případnou explozi při rozpadu zmíněného impéria( totiž hrozí: My v Evropském parlamentě vám chceme pomoci a uděláme pro to vše myslitelné.
Kromě zamyšlení se nad orientací naší zahraniční politiky se dr. Habsburk také věnoval také otázkám našeho vnitřního uspořádání státu. V této souvislosti mimo jiné řekl: „Víte stal jsem se velkým zastáncem federativního uspořádání. To je totiž důležitý garant proti neustálému nebezpečí centralismu, které nikdy nemizí. V každé lidské povaze jsou i negativní rysy, které se mohou, v případě příchodu k moci bez kontroly projevit v tendenci jejího hromadění v jedněch rukou, tedy centralismu.“
Večer 16. června jsme potom ve vile Tugendhadt uspořádali setkání dr. Habsburka se členy výboru Moravské zemské organizace Panevropské unie a s představiteli a poslanci křesťanských politických stran.
Vedle těchto návštěv, které jsme také vždy využili k uspořádání přednášek zahraničních hostů pro brněnskou veřejnost, jsme se panevropské myšlenky pokusili přiblížit 8. listopadu na jednom z politických večerů, pořádaných Moravskou křesťanskou akademií.
Přes úspěchy námi připravovaných akcí je potřeba zdůraznit, že jsme vskutku na začátku naší práce. Ve světle současného politického i duchovního klimatu v naší zemi se však domníváme, že naše myšlenky a činnost mají dnes svou důležitost; možná je náš hlas ještě potřebnější než před rokem. Není to jen nutnost znovu a znovu připomínat správné chápání evropského sjednocování.
Již tehdy byl P. Fiala „angažovaným“ křesťanem. Akcí Panevropy se již tehdy zúčastnili i představitelé křesťanských stran, přímo či nepřímo i různé subjekty katolické církve.
Závěrem
Někdy již od samého počátku 50. let odsunutí Němci z Československa spřádali své plány na návrat do vlasti. K tomu však potřebovali i vhodný český subjekt, s kterým by se mohli dohodnout na jeho podmínkách. Fašizující skupina kolem generála L. Prchaly s nimi dokonce uzavřela smlouvu. Němci však brzy zjistili, že Prchala je sice generálem, ale bez vojska. Hledali tedy dále. Rada svobodného Československa jakékoliv jednání se sudety odmítla. Proto Němci vzali s povděkem některé jednotlivce z poúnorového exilu, např. F. Peroutku. Ten byl však ve svých smířeneckých snahách s Němci téměř osamocen. Sudeti tedy opět tedy nenalezli vhodný subjekt. Přišla 70. léta 20. století. Noví lidé, zvláště z emigrační vlny po srpnu 1968, se stali středem jejich zájmů. Byl jejich novým člověkem i Petr Fiala a jeho spolupracovníci? Ale to je již další kapitola.
Přišlo e-mailem
Připravil dr. O. Tuleškov
Zdůrazněme však znovu! Za panování Jana Rumla Druhého, tehdy již snad i doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na Křesťanskosociální hnutí (KSH) dopisem, v němž zdůrazňoval, že má zájem o KSH, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsme mu ochotně vyhověli, materiály mu poslali a dali mu i kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku. Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1996 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem řady statí byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom. V současnosti se zmíněný pán protlouká životem jako znalec na extremismus.
Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. KSH bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal časem slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně. Nepříjemné vzpomínky na M. Mázla, „zázračné dítě“ pana Petra Fialy, však nám zůstaly.
Rektorem Masarykovy univerzity byl dvě funkční období (2004-2011 Po skončení rektorského mandátu působil jako prorektor pro akademické záležitosti Masarykovy univerzity, od září 2011 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády České republiky, 2. května 2012 byl jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr ODS a byl zvolen, když získal devátý nejvyšší počet preferenčních hlasů (11 372) v celé zemi.[3] V listopadu byl zvolen místopředsedou poslaneckého klubu ODS.]
Na 24. kongresu ODS v Olomouci byl 18. ledna 2014 zvolen předsedou strany, když zvítězil již v prvním kole, v němž získal hlasy 437 delegátů a porazil tak Miroslavu Němcovou a Edvarda Kožušníka.
Ve své vědecké práci se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Publikace věnované problematice evropské integrace významným způsobem ovlivňují vědeckou i veřejnou debatu na toto téma. Monografie Evropská unie (s M. Pitrovou, 2003, 2009) patří k standardním pracím oboru a používá se také jako učebnice na řadě vysokých škol v České republice a na Slovensku, k jeho nejznámějším knihám v této oblasti patří Evropský mezičas (2007, 2010). Kniha Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), kterou uspořádal, stála v počátcích vědeckého výzkumu tohoto fenoménu v Česku. Značného (i mezinárodního) ohlasu se dostalo jeho pracím věnovaným politické dimenzi náboženství (např. Katolicismus a politika, 1996; Laboratoř sekularizace, 2007); dlouhodobý historický a sociálně-vědným výzkum podzemních církevních aktivit v období komunismu (s J. Hanušem) shrnuje monografie Skrytá církev (1999, Die Verborgene Kirche, 2004). Významné jsou jeho práce věnované politickým stranám a zájmovým skupinám, k nejznámějším patří Teorie politických stran (s M. Strmiskou, 1998, 2009), jako autor a editor se podílel mj. na monografiích Politické strany ve střední a východní Evropě (2002), Partie i systemy partyjne Europy Środkowej (2003), Eurostrany (2007) nebo Europeizace zájmů (2009). Velkou pozornost vyvolala jeho kritická analýza současné politiky Politika, jaká nemá být (2010). Je autorem 14 monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí, podílel se na řešení mnoha národních i mezinárodních výzkumných projektů.
Po listopadu 1989 pokračoval v publikačních a občanských aktivitách, působil jako redaktor a editor např. v časopisech Proglas, Revue Politika, Kontexty apod. V roce 1993 založil s přáteli občanské sdružení Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), think-tank, který se stal jednou z nejúspěšnějších neziskových vzdělávacích a kulturní organizací.
.Zpracováno podle údajů Wikipedie