Paní Haně…

Marek Řezanka

Já její jméno spojeno mám v hlavě

s horami, které mnohý z vás již prošel

s příběhy, jež chce sojka převyprávět

s vesmírem, který tvoří Krkonoše

Se světem, v němž se podvod přísně trestá

a v němž se krádež nikdy nevyplácí

s upřímnou vírou bez potřeby gesta

v morálku, v právo jako sílu hnací

Opona padla, naposled se klaní

Potůček Sitka tleská bez přestání

městečko Šternberk podpis bude shánět

Upřímná Anče hájí bez váhání

kvítek, jenž právě zaleskl se v stráni

Tento můj sonet patří paní Haně…

I když má herec za sebou celou řadu rolí, stává se, že se vám pod kůži a do povědomí zaryje výrazně jediná. Takto mám paní Hanu Maciuchovou navždy spojenou s postavou Anče v Krkonošských pohádkách.

 Tento večerníček byl jistými odsouzen jako „odporné ideologické dílo“, které popírá dnešní hodnoty.

 Pro mě je to naopak výjimečně zdařilý počin, který zcela nenásilnou formou skutečné hodnoty – aspoň z mého hlediska, dětem předává.

 Ukazuje, že podvodům, zvůli a agresi je třeba se postavit. Že majetek není vše – a že bohatým člověkem je třeba pohrdat, pokud se chová jako gauner, a jeho majetek je nabytý nečistě. Jenže toto se přesně desítky let někomu nehodí do krámu.

 V době, kdy vystrkují růžky reminiscence na henleinovské časy – ano, mám na mysli nestoudné opakované výroky pana Posselta, není od věci pustit si pár dílů s panem Trautenberkem.

 Anče zde symbolizuje humanitu, prostotu, lásku a naději. Přitom nejde o nic školometského. Vytvořila postavu mnohovrstevnou – a plnou života. Postavu, která nikdy nerezignuje a usiluje o spravedlnost.

 Už jen za tuto roli patří Haně Maciuchové můj dík. A rovněž přiložený sonet.