Zaprvé: turecké jednotky vnikly na území sousedního státu a hrozí válkou, pokud by armáda tohoto státu nedržela odstup. Zadruhé: na rozdíl od vpádu na syrské území pod záminkou boje proti údajným kurdským teroristům se zde jedná o ochranu přinejmenším jedné části džihádistické multinacionály. Zatřetí: otazník již dávno nestojí nad tím, co Západ rozumí pod heslem „boj proti terorismu“, mlčení západních politiků a médií hovoří za vše. Zatímco v případě Erdoganova tahu proti Kurdům, podle slov transatlantických vůdců spojencům v boji proti IS, byly veřejnosti prezentovány občasné výzvy „ke zdrženlivosti“, turecký vpád do poslední bašty džihádu v Sýrii jako by neexistoval. Tzv. permanentní boj proti terorismu není nic jiného než strategický konstrukt Západu sloužící destabilizaci celých regionů a legitimaci nekonečných vojenských intervencí v neposlušných zemích mimo mezinárodní právo. Ba co víc: civilizovaná pravidla vztahů mezi státy mají být postavena ad acta. Začtvrté: Idlib se stal útočištěm pro ty teroristy, na které se nevztahovala amnestie syrského státu. Konkrétně šlo o zahraniční džihádisty a ty, kteří spáchali nejtěžší zločiny. Zapáté: z Idlibu byly podnikány neustálé útoky na sousední oblasti. Tamní křesťanská menšina – většinově se u obyvatel města a stejnojmenné provincie jednalo o sunity – byla buď povražděna, nebo vyhnána. Není známo, že by Turecko, tzv. umírnění rebelové nebo Západ, který se jinak v případě Číny, Ruska nebo bývalé Jugoslávie o blaho menšin dojemně staral a stará, něco podnikli na jejich ochranu.

Hned několik otazníků naproti tomu visí nad nynější situací a nad jejím pozadím. Dohoda z Astany mezi Ruskem, Íránem a Tureckem vytvořila idlibskou deeskalační zónu, ve které Turci mohli dokonce vytvořit několik pozorovacích stanovišť. Je otázkou, zda jen pozorovali, nebo jestli spíše nekoordinovali aktivity jednotlivých skupin. Ať tak či onak: podmínkou byl závazek Ankary, že západní politická fikce jménem „umírnění rebelové“, v realitě džihádistické skupiny napojené na Turecko, budou odděleni od tamních odnoží al–Kajdy. Podle ruského ministerstva zahraničí tuto část dohody Erdogan nesplnil. Důvodů může být několik.

Hranice mezi jednotlivými skupinami jsou mlhavé a změna názvu není nic jiného než nová nálepka na stejný produkt. Jednou je na programu kooperace, jindy nepřátelství; rivalita v honbě za potentním finančním sponzorem a dodavatelem zbraní separaci jednotlivých skupin prakticky znemožňují. Zrovna tak lze v Idlibu předpokládat hromady kompromitujícího materiálu, který by osvětlil skutečnou roli Turecka a dalších států anti–asadovské koalice v syrském konfliktu. Kdyby padl do rukou syrské armády, mohl by se údajný boj proti terorismu objevit ve zcela jiném světle, než jak se ho snaží prodat západní politici a média. Kupříkladu by museli vysvětlit, jaký přínos pro demokratizaci Sýrie měla mít s al–Kajdou spojená Islámská strana Turkistánu, složená převážně z etnických Ujgurů. Jejím cílem je kalifát v čínské provincii Sin Ťiang a centrální Asii. Na pozadí aktuální politiky USA vůči Číně není těžké domyslet důvod americké blahovůle vůči „ozbrojené opozici“ tohoto kalibru. Erdoganův režim zase s jeho osmansko–pantureckou fantasmagorií své pěšáky jen tak přes noc opustit nemůže. Navíc se obává útěku masy extremistů do Turecka, což by znamenalo riziko pro vlastní bezpečnost. Jedna věc je podporovat tento druh „aktivistů“ při ničení sousední země, něco zcela jiného je hostit na domácí půdě. A na pozadí dosavadní politiky západních mocností vůči Sýrii je jasné, že není v zájmu transatlantických stratégů, aby poslední centrum destabilizace SAR jen tak padlo.

Jak tedy dál? Na jednu stranu nechce Erdogan ztratit tvář před těmi, které do dneška podporoval. Na straně druhé nemůže být z rozličných důvodů v zájmu Turecka dostat se do vojenského střetu s Ruskem. Zásah ruských letadel demonstroval minulý týden během pokusu teroristů v prostoru osady Al–Najrab získat zpět za podpory tureckých děl lokality nacházející se pod kontrolou syrské armády omezenou moc Erdoganovy podpory. Rozhodující budou strategické šachy mezi Moskvou, Washingtonem a Ankarou; nezapomínejme přitom ani na Izrael, který místa v Sýrii pravidelně bombarduje. Do hry se chce očividně vtlačit i „evropský motor“ Paříž–Berlín, který zřejmě pochopil, že nadešla doba „úklidu“.

Není pochyb o tom, že situace je brizantní a může skončit velkým třeskem. Nelze přitom opomenout skurilní bílé helmy a chemické červené linie, které Asad vždy překročí v ten nejnevhodnější okamžik – v tomto případě směrem k tureckým vojákům. Možná je ale i následující varianta: nejprve vyvolat eskalaci a potom směřovat k řešení, které by ukončilo současný status quo v oblasti a který trvale nemůže být ani v zájmu Turecka. Část pěšáků by byla obětována, zatímco zbytku by byl umožněn ústup. Nelze v této souvislosti opomenout již probíhající transfer těchto sil tureckou spojkou do Libye. Na nečinnost by si ani v budoucnu rozhodně nemohli stěžovat.