Jedna ze známých sociologických pravd říká, že připomínání výročí změn politických režimů má důležitou symbolickou funkci. Nejde ani tak o rozbor toho, co se kdysi stalo, jako spíše o dramatizaci nového mocenského uspořádání. Ti, kdo se cítí být vítězi, se vystavují na vyvýšeném podiu, ti ostatní zespodu aplaudují jejich skutečným či jen domnělým zásluhám. Proto ani v té nejdemokratičtější společnosti není na tribuně místo pro každého. Více o tom americký sociolog Hugh Dalziel Duncan.

Při podobných příležitostech není důležité jen to, co je připomínáno. Snad ještě výmluvnější je to, o čem se nemluví. Proto neuslyšíme letos při slavnostním bilancování nic, co by se týkalo třeba vlastnické struktury „našeho“ bankovnictví, velkých fabrik či zpracovatelského průmyslu. Nebude se bilancovat vývoj naší potravinové soběstačnosti a co z něj plyne pro zbytky českého zemědělství. To všechno by zbytečně kazilo sváteční dojem.

Nepadne ani slovo o tom, proč máme zvyšovat naše vojenské výdaje ve světě, který má na ponorkách, pod trupy letadel a v podzemních atomových silech už tolik zbraní, že by byly schopny zničit planetu několikanásobně. Nebude se mluvit o tom, proč naši vojáci cvičí „obranné operace“ všude po světě, jenom ne na vlastních hranicích.

Řečníci se buď zcela vyhnou, anebo jen několika vzletnými frázemi odbudou komplikované otázky týkající se smyslu občanství v době postupujícího úpadku států. Složitější otázky, byť mohou být docela důležité pro blízkou budoucnost, by mohly slavnostní projevy znepřehlednit.

O podobných věcech vlastně ani není třeba mluvit. Musí nám stačit vědomí, že žijeme ve svobodné společnosti, tedy v takové, ve které by se o tom všem a o spoustě dalších věcí klidně mohlo mluvit zcela volně, otevřeně a bez zábran, pokud by se chtělo.

Určitě není náhodné, že se tak ostrý spor vede o způsob rozloučení s největším českým zpěvákem pop music. Vždyť právo vyhlásit pohřeb se státními poctami je jedním z posledních ostrůvků suverenity naší země a její vlády. Toto právo není zatím reglementováno žádnou evropskou směrnicí, ani není nijak podmíněno našimi spojeneckými závazky.

Lidé mají naprostou svobodu truchlit za toho, koho napříč všemi mocenskými zvraty uznávali. I když tím riskují, že budou těmi, kdo by byli také rádi elitou, už zase pranýřováni pro svoji pomýlenost a politickou nevyzrálost.