O stoupajících imperiálních ambicích SRN pojednává kniha Německo a příští válka
Jejím autorem je Wolfgang Michal. Kniha vyšla v roce 1995 v Berlíně. V ní autor pojednává o vývoji Německa k světovládným plánům. Předpovídá, že zhruba do 30 až 40 let, počítáno od sjednocení obou části Německa, posílená SRN se bude je snažit naplňovat. Kniha, ač vyšla před čtvrt stoletím, je svým obsahem velmi aktuální.
Prorocký hlas autora bychom neměli oslyšet.
ČNL
Německo a příští válka 1
Wolfgang Michal
I. O blížícím se prušáctví
Doba se změnila. Kultura zdrženlivosti, která byla po dlouhá desetiletí znakem německé zahraniční politiky, ustoupila novému myšlení plném nároků. V roce 1992, kdy došlo ke skutečnému obratu v poválečné politice, se vrací do německého myšlení arogance.
V tomto roce neodvolatelně končí vnitronárodní, okolní svět přehlížející debata: dnes v ní pokračuje v zapadlých fejetonech již jen pár básníků a dva nebo tři Prušáci. V roce 1992 se obrací národní diskuse směrem ven a přejímá ideje imperialistického myšlení. Nepřehlédnutelným znamením je výměna paradigmat: Od národní identity se národní myšlení obrací k národním zájmům, od provincionálního soustředění na sebe sama k reálnému politickému pohledu na svět, od převahy vnitřní k převaze vnější politiky. Od roku 1992 má Německo své „životní zájmy“ všude na celém světě.
Bylo by proto nesprávné vidět hlavní nebezpečí v růstu nového nacionalismu. Tím se již noví myslitelé dávno nezabývají. Ve své knize „Až se Evropa probudí“ nemyslí již Peter Sloterdijk probuzení národní, ale mocenské. Národní myšlenka ustoupila myšlence říšské. A Německo se opět cítí příliš malým pro své veliké úkoly.
Po založení Německé říše tomu nebylo jinak. Ani tenkrát netrvala národní soustředěnost dlouho. A jen několik let po sjednocení Říše začali Němci nově definovat své vnější politické zájmy, směrem k budování velké říše. Neboť myšlenka na plně národní stát nemá Německu žádnou tradici. Skutečnou německou touhou je žádat víc. Léta 1878 až 1879 přinesla změnu: Dvojspolek s Rakouskem pohřbil myšlenku na středoevropskou říši. Dnes přináší představa o Německu jako jádru Evropy základ nového expansionismu. Neboť vášniví obhájci spojené Evropy zdaleka nepřemýšlejí vzdát se moci, ale naopak ji rozšířit. Sledují tím středoevropskou politiku říše císařské i předběžné představy Hitlerova úsilí o životní prostor. Konstantou suverénní německé politiky je nikdy neuznávat hranice. Kdo v tváři tvář těmto tradicím hovoří pouze o nebezpečí normalizace nebo o německém riziku, podceňuje stav věci.
Je příznačné, že v Německu není národnostní myšlení nikdy spojováno s demokracii, jak je obvyklé v západních zemích, ale výlučně s mocí. „Strach z moci“, „Ústřední moc Evropy“, „Světovou velmocí proti vlastní vůli“, - tak se nazývají příspěvky německých historiků a politologů k tomuto tématu. Žádá se nová „vůle k moci“. Akademické snahy opakovaně vedou k výzvě „Německo, probuď se!“. Veřejnost nasává „silný, čistý vzduch světových dějin“. A ten, kdo k potěše historiků stejně jako před sto lety, posiluje mocenské nároky Němců, působí výchovně. Po fejetonovém návratu takových autorů jako jsou Carl Schmidt, Ernst Jünger a protagonistů konzervativní revoluce, objevují dnes naši národní pedagogové ranné práce Maxe Webera, Friedrich Neumanna a Gustava Stresemanna. Nacionálně liberální obrat již v Německu zakotvil.
To, co následuje, je ryzí prušáctví. V pozadí debaty lze již cítit změnu: nepřátelství vůči ideálům jednání, sousedství a rovnoprávnosti. A opodál stojí národní scéna, která vidí v mocenském státě cestu k uplatnění svých siláckých tužeb.Zde bylo také do národní diskuse prosazeno slovo „nezpochybnitelný“, pilně dnes užívané od prezidenta až po bulvární tisk. Trochu snad k přátelskému připomenutí, nicméně s cílem budovat vědomí nezpochybnitelného vlastenectví. Rovněž hanlivě míněný „strach Němců z moci“, jež historik a vládní rada Gregor Schölgen tak rád používá, prozrazuje libí vztah k nadvládě.
Veřejně se vyjadřuje lítost, že se stát pod vlivem médií nechová jako muž, ale podléhá ženským pocitům tam, kde je třeba vážit národní zájmy bez sentimentality. Téměř fyzický odpor je pociťován ke státu žensky poslušnému a opatrovnickému, který postrádá autoritu, protože již není státem patriarchálním a neplní svou výchovnou funkci jako ve své době.
Stát by měl být tvrdý, ale spravedlivý, střízlivý a přímý. Lidská přání jsou přenesena na stát a stát se stává jakousi živou bytostí: osobou, která si nárokuje moc ke svému sebeuskutečnění, moc bez jakýchkoliv omezovacích přívlastků. To bylo již před sto lety poznávacím znamením německé „geopolitiky“, která krátce na to dosáhla čestného uznání jako oficiální státnická věda císařské říše. Stejně tak i dnes sotva najdeme zahraničněpolitický úvodník, který by nebyl poznamenán alespoň nějakou stopou geopolitického myšlení.
Opakované výpovědi o moci jsou ve skutečnosti jen výrazem starého dělení světa na přátele a nepřátele. Bez něho se moc stává bezúčelnou. Nasáváním přátelského a nepřátelského myšlení prostřednictvím řeči o moci je německá společnost militarizována a militarismus vede, protože všechny mocenské státy se chovají stejně, k válce.
Friedrich von Bernhardi, pruský generál a vojenský spisovatel, to doslova uvedl v roce 1912, když předpovídal blížící se válku. Jeho spis „Německo a příští válka“ (Deutschland und der nächste Krieg), vydaný po druhé Marocké krizi v hněvu nad váháním císaře zahájit konečně válku, vyvolal v Evropě velký rozruch a vedl ve Francii a Anglii k panice. Zahraničním čtenářům byla Bernhardiho kniha důkazem o bezpodmínečné vůli Německa k válce.
Podstatná část spisku se zabývá podrobným rozborem německé vojenské síly a nešetří obvyklými stížnostmi na změkčilost Němců, kteří se stali národem až příliš mírumilovným. S odkazem na nacionalisticky zfalšovaného Nietscheho čtou se široké pasáže knihy jako přehodnocení všech hodnot, počínaje líčením míru coby lidsky nedůstojného živoření až po válku jakožto jedině kulturně tvůrčí a charakter formující mravní sílu. Celá kniha je vyplněna tehdy převládající filozofii dějin a práva, vycházejíc z práva silnějšího a obsahující vše, co zahrnovala státní moc. Apoštoly tohoto myšlení byli historik Heinrich von Treitschke a právník Rudolf von Ihering.
Pokračování