V roce 2000 vyzvala Mládež pro interkulturní porozumění brněnského primátora a radu města k omluvě a svého druhu pokání za vyvedení části Němců dne 30. a 31. května 1945 mimo město. Volání podnítilo velkou veřejnou diskusi o tom, jestli oslovení mají vůbec výzvu přijmout. Valná část občanů odmítala apel MIP pro jeho nátlakové formulace a nedostatečnou průkaznost vznesených obvinění. Převažoval názor, aby brněnská radnice nejprve iniciovala mnohostranný a důkladný historický výzkum daného tématu, dala seriozně zrekonstruovat dobovou realitu, v níž se evakuace Němců odehrála a teprve potom zvážila odpověď p. M. Konečnému a O. Liškovi, mluvčím MIP. Občané i leckteré společenské organizace varovali před zvednutím hozené rukavice, protože podle jejich mínění nemohla akce v dané době přinést nic pozitivního. Přes tato varování představitelé města nátlaku podlehli a reagovali na něj vybranými a rozvážně uspořádanými slovy o všeobecné lítosti nad válečnými oběťmi. Jak realisté a skeptikové předpokládali, tok dalších výhružek, nepodložené kritiky, osočování z brutality a terorizmu, krvežíznivosti Brňanů a Čechů vůbec, neustal a naopak vykazuje zjevné zostření.

V dubnu 2004 zatroubila MIP k novému náporu na uvedenou kapitolu brněnské poválečné historie. Tentokrát volila formu výstavy nazvané „Pochod smrti“, instalované v prostorách Muzea romské kultury. Časopis Reflex, z 26.4. –2.5. 2004, str. 22, který při takové příležitosti nemohl chybět, nazval výstavu – intenzivním pokusem o vyrovnání s tímto traumatem. Ušlechtilý úmysl, nebo opět neomalený konjukturální výpad? Už letmý pohled napovídá, že výstava je kompilativní sestavou a nejednou také zneužitím účelově vybraných ilustrací brněnského revolučního období v roce l945. K serioznímu počinu má řeč panelů velice daleko.

Výchozím momentem k výkladu evakuační akce, pomyslným nultým bodem, je pro MIP je až 30. květen 1945. Co všechno předtím formulovalo panské a netolerantní počínání německé městské minority, o tom výstava cudně mlčí. Brutální devastace českého etnika za druhé světové války je odbyta pouhými 19 slovy (včetně spojek) a nestála za to, aby byla odsouzena jako zločinná.

Patologická agresivita brněnských Němců nebyla zplozena až pod vlivem hitlerovského režimu. Mládež dychtící pro porozumění by se měla například poohlédnout hodně zpět do dějin, daleko před první světovou válku, po likvidačních etnických programech, které měly vstoupit do praxe ihned po vítězství vilémovského Německa, přestože české země tvořily součást Rakouska–Uherska. Našla by vývody filosofa J.G.Fichta o nadčlověku a nadnárodu i tvrzení zněmčelého Angličana Camberlaina o tom, že mezi rasami je germánská rasa jedinečná. Z těchto a podobných zdrojů čerpal přední přední ideolog nacismu Alfred Rosengerg o ušlechtilé německé krvi a správném boji německého „kulturträgra“ proti méněcenným národům.

Z takových úvah vznikaly praktické politické programy. Anonymní prognostik v brožuře Gross Deutschland z roku 1900 je narýsoval přesně. Po vítězné válce budou nové regiony. Čechy budou rozděleny mezi Bavorsko a Sasko, zatímco Morava připadne ke Slezsku. Moravané dostanou poukázky na majetek, s nimiž budou vysídleny do Ruska. Jiný vizionář R. Tannenberg (1911) volal: „Potřebujeme prostor! … Slované nebo my!“ A významný historik T. Momsen? „Buďte tvrdí! Lebka Čechů nechápe rozumové důvody …“. Jak lákavé je srovnat tuto literaturu o nadčlověku, výjimečné rase a potřebě ovládnout chorou Evropu čerstvou krví s inauguračním projevem R. Heydricha z 2. října 1941. Je to v něm všechno, až na to, že se obával vystěhovat Čechy do Ruska, protože by se tam mohli zorganizovat v údernou sílu proti hitlerovskému Německu. Heydrich ale na své soukmenovce nezapomněl. Když vyložil svou tvrdou politiku vůči Čechům, uzavřel: „Kdo v taktickém zacházení s Čechy povolí, nemá zde uplatnění, takoví Němci nemají zde co hledat.“Zajistě zajímavé i pro mládež z MIP.

Brněnští Němci vstřebávali velkopanskou ideologii plnými doušky. Za své bytostné ohrožení považovali například i úsilí o zřízení druhé české univerzity v Brně a proto mu bránili ze všech sil. Příští rok uplyne 100 let od zavraždění Františka Pavlíka na manifestaci za českou univerzitu. Byla to ouvertura listopadu 1939. Bude tato událost v příštím roce vzpomenuta? Prozatím správa města dala velkým nákladem obnovit pomník Ch. d´Elvertovi, jednomu z hlavních odpůrců univerzity …

Vývoj brněnské německé minority je vskutku výjimečný. Například už tím, jak se v jeho zdech po první světové válce zorganizovali velkoněmečtí ultranacionálové kolem časopisu Aufbruch do pevného jádra německého dění. … Henleinovské hnutí bylo pro ně nedůrazné a příliš regionální. Jejich vidinou byla sjednocená Evropa pod německým diktátem. Někteří z nich ( mimo jiných K. Schwabe) stáli v roce 1923 před soudem pro špionáž ve prospěch cizí moci. Byli to právě příslušníci tzv. Aufbruchkreisu Schwabe, Judex, Tobolar, Kuhn, Branczik, Hahnreich a další, kteří v součinnosti s říšskými politickými a zpravodajskými kruhy provedli 15. března 1939 dokonalý puč a zmocnili se Brna několik hodin před příjezdem wehrmachtu a zvláštních komand gestapa.

Schwabeho pučisté už svou příležitost z ruky nepustili a měnili se v jádro okupační moci a správy, tedy spoluokupanty. Spolu se špičkami delegovanými z říše vytvořili dokonalou teroristickou diktaturu, v níž i ten poslední hájoťák v hnědé košili byl nedotknutelným nadčlověkem terorizujícím své okolí. Čeští Brňané byli pro ně pouhým společenstvím domovníků a služek, spodinou, což ostatně vyjadřovali slovem Unterschicht.

Všechny násilné akty v Brně i širokém okolí prováděli především brněnští Němci, ať již to byly čistky veřejných úřadů od sokolů a legionářů, přes nucené deportování na otrocké práce do Německa, vyhánění obyvatel z Vyškovska, obsazování rolnických usedlostí v pásu od Runářova po Vranovice Němci z východních zemí, až po likvidaci českého středního školství a nahánění studentů do zbrojního průmyslu. Nelze opomenout ani dalekosáhlý pogrom na docenty a profesory brněnských vysokých škol a přeměnu Kounicových kolejí na věznici a katovnu horší středověkého Špilberku. Je tak zcela nepochopitelné, že v době kulminace nacistické agresivní války ta poplivaná, mučená, znevážená a znásilněná česká „spodina“ se vzbouřila a smetla své otrokáře?

Je takový výrok žádoucí a dokonce pod ochranou zákona. Výstava tímto zjištěním svou expozici otvírá i končí. Hned na začátku hovoří „ o komunistech s gestapáckou minulostí“. O příslušnících brněnského gestapa, kteří předtím byli členy KS Německa, KS Rakouska, Slovenska i jiných stran se toho moc neví. Snad tedy až jindy. Můžeme ale veřejnost upozornit, že převážnou část osazenstva zpravodajského A referátu tvořili Němci z Brna a okolí. A mezi ostatními známými gestapáky nacházíme Brňany Ernesta Floriana, Karla Woachina, Antona Rottera, MUDr. B. Pilnyho, Johanna Baara, Hanse Goldra a mnohé a mnohé další.

Z evakuační akce brněnských Němců nelze komunisty vyloučit. Podíleli se na veškerém životě města a tedy i na ní mají své podíly na dobrém i špatném. Konkrétní pohled do přípravy vyvedení Němců z města však napovídá něco jiného. Nebyli to komunisté, k vysídlení Němců připravili předem zvláštní rezoluci a domohli její schválení ještě před vlastním jednáním o transferu, nýbrž zástupci národně socialistické strany na radnici. Mladým z MIP uniklo, že rozhodující schůzi ZNV řídil národní socialista F. Loubal a na radnici národně socialistický předák Josef Podsedník za nepřítomného V. Matulu. Také kampaň k odsunu začíná v novinách úvodníkem F. Loubala a teprve potom se připojují další.

Pozoruhodné je nejenom to, co předcházelo, ale také co následovalo po provedené evakuaci. Největší rozruch vyvolal Otto Šling na krajském sekretariátě KSČ. Když poznal, k jaké akci v době své nepřítomnosti došlo, dal si po své stranické linii zavolat místopředsedu ZNV F. Píška, primátora V. Matulu, odborového předáka Josefa Kapouna, zástupce závodů a všem přítomným notně vyčinil. Rezolutně prohlásil, že to, k čemu došlo, se nemělo stát a F. Píšek na ZNV měl přijetí výnosu ZNV zabránit i za cenu toho, že by klub komunistů veřejně hlasoval proti tomu. Tato scéna je ovšem v literatuře popsána a je udivující, že představitelé MIP ji neznají.

Vysídlení Němců z Brna předestřela také před několika léty divákům Česká televize, studio Brno. V promítaném „dokumentu“ zazněla také slova o tom, jak tajemník KSČ O. Šling provázel na konci průvod Němců. U Pohořelic vystoupil na nějakou vyvýšeninu a halasně si pochvaloval, jak ten transfer se jim dobře vydařil. Je to nesmysl, protože Šling k Pohořelicím nejel. Snad došlo k záměně za V. Matulu, ten tam skutečně byl a také jeho náměstek Josef Podsedník s knězem P.P. Lekavým Němce vyprovázeli. Ale i tak zmateně se historie píše.

Tvůrci výstavy uvážili, že do vizuálního i obsahového stylu výstavy bude vhodné instalovat portrét nějakého odporného zločince. Vzor našli v knížce H. Hertla a kol. : Němci ven! Die Deutschen raus ! v kapitole o škpt. Bedřichu Pokorném a tak z ní převelice pilně opisovali. Pokorného biografie teprve na své solidní zpracování čeká, takže v mnohém nelze předbíhat. V souvislosti s vysídlením Němců je nezbytné mládeži z MIP připomenout několik, snad už také dostatečně známých skutečností.

Především to, že v Praze u ministerstva vnitra v hotelu Alcron byla domluvena evakuace Němců v důsledku krizové situace a to do okolí Brna a nikoliv za hranice. Ministr výslovně požadoval, aby nebyli převáděni do Rakouska až do usnesení vlády. K takovémuto usnesení však vláda nikdy nepřistoupila. Když do Prahy 31. května došly zprávy o tom, že evakuační akce se změnila v drastický pochod do Rakouska, uložil ministr Pokornému, aby okamžitě odjel na jižní Moravu a transfer zastavil. Pokorný přijíždí na Pohořelicko až v době, kdy asi polovina transportovaných překročila rakouské hranice. Zastavil tedy zbývající a hledal pro ně řešení ve městě i okolích obcích. Jednal podle příkazu a jeho počínání není v naznačeném smyslu nevysvětlitelné.

Pokorného líčí V. výstavní panel jako konfidenta německé bezpečností služby (sicherheitsdienstu), ovšem bez uvedení důkazu. Toto tvrzení je převzato z knihy H. Hertla a kol. : Němci ven! Die Deutschen raus! A tam je podepřeno výslechovým protokolem se spolupracovníkem gestapa Milošem Krejčím. Jedná se o jeden z tzv. dodatkových protokolů pořízených s odstupem několika let po odsouzení Krejčího. V nich už nešlo o Krejčího, ale o to, aby StB získala dodatečně svědectví proti někomu jinému. Za nějakou úlevu ve vězení byl Krejčí ochoten podepsat fantastické nesmysly. Z toho důvodu je nezbytné Krejčího svědectví řádně ověřit a doložit také z jiných pramenů. Prozatím je konfidentství Pokorného posuzovat s výhradami.

A konečně: Pokorný podle výstavní expozice zničil tzv. zelenou kartotéku konfidentů brněnského gestapa. Prozatím není prokázáno, že by gestapo takovou kartotéku v Brně zapomnělo. Rovněž záměna za příruční kartotéku levicového referátu není jistá. Ta není „zelená“ a řeč bude o ní v poslední části. Ale něco ona zelená barva napovídá. Když byl zatčen politik Josef Smrkovský, bylo proti němu vzneseno obvinění z konfidentského závazku pro gestapo v Brně. Jako „důkaz“ byla předložena zelená evidenční karta z N. referátu E. Taudta. Zakrátko však vyšetřovatelé prohlásili kartu za nepravou a jako falzum ji odložili. Když po nějakém čase hledal Smrkovského kartu jiný příslušník StB bylo mu řečeno, že byla neoprávněně skartována. Jestli měl Pokorný podíl na výrobě i skartování falešných zelených karet, pak je třeba nový důkladný výzkum a volit tomu odpovídající metody historického bádání.

Pohořelický pochod byl krutý, to snad nikdo nepopírá, stejně tak by neměl popírat následující opatření k rychlému překonání útrap a k co nejrychlejšímu zrušení tábora. Podle výstavního libreta převzatého z knihy H. Hertla, bylo během evakuace ubito (zastřeleno) na 5.200 osob. Německá literatura uvádí i vyšší čísla. Dnes je toto sdělení překvapující, protože už v roce 1966 otiskl sborník Jižní Morava materiálovou studii, v níž je na konkrétním materiálu úřední provenience dokázáno, že v Pohořelicích zemřelo na následky epidemií a vyčerpání 453–455 osob.V okolních vesnicích pak 194 dalších. Na rakouském území je prokázáno 1066 úmrtí. Tato čísla jsou podložena věrohodným archivním materiálem, mohou být doplňována, avšak nikoliv ignorována, jak to německé spolky s oblibou činí.

Jestliže si někteří publicisté nevědí rady s prokázanými čísly, snaží se démonizovat brněnskou evakuační akci teorií masových hrobů. Podle jejich tvrzení je takových hrobů podél trasy z Brna do Mikulova bezpočet a samozřejmě je v nich bezpočet mrtvých, většinou ubitých a zastřelených. Na téma hromadných hrobů bylo už proneseno mnoho úvah. Jedno však chybí: od konce druhé světové války nebyl žádný takový hrob obnažen, prozkoumán a mrtví exhumováni. Žádný historik, novinář nebo zástupce krajanského spolku neuvedl nějaký terénní znak, polní kříž, skupiny stromů, kapličky, silniční stavby nebo cokoliv jiného, co by umožnilo ustanovení hrobu provést a zveřejnit jeho průzkum. Na jihomoravském bojišti bylo v uplynulém padesátiletí nalezeno mnoho kosterních pozůstatků, převážně vojáků, o nichž se psalo v tisku a které byly patřičně pietně uloženy. Že by se tyto metody vyhýbaly právě jen a pouze německým masovým hrobům? Jestliže tvrzení o masových hrobech stále narůstají a dostávají i knižní podobu, pak je na jejich zastáncích, aby předložili důkazy a půjdeme je společně s patřičnými odborníky prozkoumat. Od slov a spekulacím k činům!

Další mlžící smyšlenky barvitě líčí střílení evakuantů v příkopech kolem silnice, v pohořelickém táboře i v terénu. Tvrzení o údajném střílení Němců ranou do týla se dostala i na mezinárodní fóra. Tím je věc závažnější. Jenže opět jako u těch hrobů: důkazy, důkazy a důkazy. Dosud znám jen tři případy použití zbraní a ty byly popsány ve zmiňované studii v Jižní Moravě. Dochovaný soubor Zpráv o úmrtí vystavovaných stanicí NBS v Pohořelicích jako důvod smrti použití střelné zbraně neuvádí. A sotva kdo bude mít tu odvahu, aby osádku stanice považoval za nezodpovědné osoby mající eminentní zájem na falšování skutečnosti. Abychom se dopracovali pravdy je nezbytné provést exhumaci osob pohřbených v jednotlivých hrobech u Pohořelic a archeologickými metodami zjistit násilné poškození skeletu při brutálním zacházení s lidmi, nebo stopy po jejich zastřelení. S výsledkem takového postupu nebude už možné dál polemizovat, nadto je bude možné publikovat v zahraničí. Česká strana komise exhumaci podporuje, někdo se jí obává … .

Touto otázkou MIP svou expozici uzavírá, avšak předložená odpověď je víc než plytká. Chybí jakýkoliv popis (o rozboru nemluvě) konkrétní brněnské zkušenosti z procesu nacizace drtivé většiny německých obyvatel a jejich chování v době, kdy šlo skutečně o bytí a nebytí člověka, který nenáležel k panskému národu.

Autoři libreta na prvém místě naznačují, že za okupace došlo v Brně k takové destrukci češství, že v době revoluce nebylo schopné jiného řešení německé otázky než v podobě drsného transferu. Vysvětlují to ve shodě s historikem Jánem Mlynárikem svým tvrzením o 10.000 konfidentů, kteří po válce potřebovali rychle smýt špínu ze svých rukou a zlikvidovat svědky své zákeřné činnosti. Taková orientace problému je skrznaskrz vadná. Odkud naznačovaná myšlenka o deseti tisících gestapáckých konfidentech povstala, lze však naznačit.

Před útěkem z Brna gestapo pečlivě přetřídilo svůj archivní materiál: politické a zpravodajské spisy poslalo po železnici do Plauen (Plavno) v Německu, nepodstatné sešrotovalo. Pod odklápěcí deskou jednoho psacího stolu skutečně zapomnělo část příruční kartotéky levicového referátu. Na mnoha místech mezi osobními údaji lze najít zkratky: konf., konfl., kon., knl. A jejich další varianty. Ti, co měli po válce ke kartotéce přístup, identifikovali zkratky jako vyjádření konfidentského vztahu. Kartotéka má necelých 10.000 lístků a tak už nebylo vzdálené vztáhnout konfidentství na všechny evidované. Tak nějak k tomu došel pan Mlynárík.

StB byla pečlivější, spočítala, že takové zkratky jsou pouze na 931 kartotékách a tak ustanovila jen tento počet konfidentů. Tento údaj s radostí převzal Rudolf Ströbinger, zpravodaj českého rozhlasu v Bonnu, do své knihy Rudá zrada. I tento nižší počet agentů byl přece zarážející. Jenže všechny ty zkratky nejsou nic jiného než vyjádřením náboženské příslušnosti, v uvedeném případě jsou zkrácením slova – konfessionslos – čili bez vyznání. Uvádět na tento druh karet značky o spolupráci bylo výslovně zakázané.

Proč Brno? Třeba také proto, že se v něm zkonsolidovala perfektní pátá kolona pro agresivní záměry Hitlerovy říše. Z mnoha způsobů jejího utváření uveďme alespoň jeden. Na podzim 1938 vznikl v Brně německý Pracovní úřad. Po zákazu Sudetoněmecké strany se Arbeitsamt stal krycí organizací zapovězené SDP. Němečtí zaměstnanci záměrně opouštěli svá pracovní místa a rozmnožovali armádu německých nezaměstnaných, čímž neskutečně dramatizovali poměry v ČSR. Na „pomoc“ jim přispěchala Německá říšská pomoc. Sám A. Hitler poslal svým soukmenovcům do Brna 5 milionů RM a pak docházelo z Německa měsíčně nejprve 50.000 Kč, později 400.000 Kč. Nacisté kolem Arbeitsamtu udržovali kontakty na říšské tajné služby, mimo jiné až do úřadu státního tajemníka v ministerstvu zahraničních věcí barona R. von Weiszäckera.

Autoři výstavy MIP spatřují v tehdejší „kulturní rozmanitosti města“ neobyčejný přínos. O jakou rozmanitost šlo, vyplývá z rozkazu krajského vedoucího Hitlerovy strany ing. K. Folty. Požadoval v něm okamžitý soupis všech nespolehlivých Čechů (6. 10. 1941). Zhruba v téže době vydává instrukci k součinnosti skupin NSDAP s bezpečnostní policií, zejména pokud jde o zprávy „o práci politického odpůrce.“ Kdo toho odpůrce představoval třeba Čechům vysvětlovat. Písemná hlášení musela jít v opise na gestapo a SD. Mimoto nižší složky NSDAP podávaly zprávy o politické situaci každých čtrnáct dnů. Taková byla tedy všeobsahující špiclovská organizace mezi brněnskými Němci.

Jakmile zbraně schopné Němce stále více žádala fronta, jejich staří a choří soukmenovci obětavě nastupovali do všech sfér tehdejšího života. Například působili jako dozorci nad českými chlapci nakomandovanými na kopání zákopů a stavění opevnění před blížící se frontou. Od 1. 12. 1944 byli němečtí důchodci a muži neschopní vojenské služby zmobilizováni do tzv. Volkssturmu. Starší lidé ještě pamatují, jak s panceřovými pěstmi na ramenou 16. – 17. dubna 1945 dýchavičně pokulhávali přes Modřice na frontu pod Rajhradem. A nesmíme opomenou středoškoláky vyhnané k 1. září 1944 do válečného průmyslu. Jejich vedoucí a dozorci byli vesměs reaktivovaní němečtí stařečkové. Toto všechno – a jsou to pouhé ilustrace oné doby – nemohli čeští obyvatelé Brna nevidět a neprožit. Proto právě Brno.

Kromě nepočetných skupinek levicově zaměřených Němců známých veřejnosti už z předmnichovských časů, nikde žádné větší stopy o tom, že by německé obyvatelstvo Brna hledalo východisko z marasmu války a okupace ve změně mocenského, militantního a šovinisticky nadřazeného postoje. Němci kolem Protifašistického výboru se snažili o likvidaci nejostřejších konfliktů, avšak bylo jich žalostně málo … . Potvrzovali však důležitou skutečnost, že hlavní společenský rozpor se netáhl v rovině etnické mezi Čechy a Němci, nýbrž mezi nacismem, fašismem a antifašismem.

Tento vynikající článek, v němž autor ukazuje na nepravdy, polopravdy a zamlčování údajů, organizátorů výstavy, nebyl dosud v periodickém tisku publikován. Redakce, jímž p. prof. Žampach článek nabízel, neuveřejnily z něj, jak jsem informováni, ani několik řádků. Existuje tedy ještě nějaká forma cenzury? „Český tisk“ v německém vlastnictví opět ukázal, jaké zájmy sleduje. –red.

23. května 1945 informoval ministr Stránský vládu o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu, „že tam mají ve vězení 1 600 zajištěných osob, z nichž asi 1 500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety. Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich ochraně bude muset střílet do českého lidu … „ (Archiv Úřadu vlády, vláda 23. května 1945)

Akci předcházela řada požárů, založených v Brně ve dnech 26.–30. dubna 1945, které byly dílem německých ozbrojených skupin. Ve zprávě československého ministerstva vnitra z 8. srpna 1945 jsou uvedeny požáry v moderním poštovním úřadě před hlavním nádražím, v obchodním domě Alfa, kde byla dříve tajná úřadovna gestapa, v blocích obytných domu na Kolišti, v budovách v ulici Na hradbách a na Lažanského náměstí. Řada menších požárů byla včas uhašena.

Plně vyzbrojeni, začali němečtí státní příslušníci na celém státním území, především však v pohraničí, organizovat skupiny, které zahájily státu nepřátelské akce. Z těchto organizací jsou známé: Wehrwolf, Guttenberg, Zeppelin, Vernichtungsbrigade Egerland.

O tom, že bojové a sabotážní skupiny organizovaných německých příslušníků vyvíjejí svou činnost a vyzývají veškeré německé obyvatelstvo k odporu, svědčí leták, který byl počátkem července nalezen v okolí Bruntálu. Nese název: „Wir machen Front“ (Budujeme frontu) V tomto letáku byli všichni Němci vyzváni k boji za znovudobytí sudetské vlasti. Byli vyzváni k boji v ulicích, v dílnách, továrnách, úřadech a obchodech. Leták žádá disciplínu a pořádek. Každý, kdo opustí své místo v boji, bude považován za dezertéra. Leták končí ujištěním, že den odplaty a osvobození přijde … .

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour