Opomíjené svátky

Státní svátky a historická výročí jsou běžnou a nepostradatelnou součástí kulturního odkazu každého společenství, státu nebo národa. Ta, která se týkají poměrně nedávných období, nedávných pochopitelně v kontextu tisícileté historie naší země, bývají přece jen připomínána a nebývají jen tak přecházena. I když se to některým rádoby intelektuálům nelíbí a všemožně je shazují. S těmi staršími je ovšem problém. Některé bývají pokládány spíše za církevní, tedy náboženské, než státní. Jako by si s tím naše současná společnost, včetně jejích nejvyšších představitelů, nějak nevěděla rady. Ano, mám na mysli svátek Sv. Cyrila a Metoděje a Den památky mistra Jana Husa. V devadesátých letech dokonce jeden ministr kultury, dramatik a disident prohlásil, že Cyril a Metoděj psali azbukou(!) a tahali náš národ kamsi na východ. Jistý poslanec, člen ODS s křesťanským zaměřením, se zase nechal slyšet, že Jan Hus byl upálen oprávněně, protože narušoval soudobý řád. A to nemluvím o nesmyslech, které můžeme číst či slyšet od historizujících pisálků. Pro takové lidi prostě jsou věrozvěsti východními agenty ( ještě že si všimli, že Sovětský svaz tehdy neexistoval) a Hus dobrodruhem, jehož nástupci byli bandou lupičů a žhářů.

Při tom stačí poměrně málo. Nemusíme odmítat kritický pohled na historické osobnosti ( i ony byly totiž jen lidskými bytostmi se svými klady a zápory). Můžeme ale připomínat jejich pozitivní odkaz naší společnosti. A nestydět se za něj, není totiž za co. Oba tyto svátky připomínají především to, co pro náš národ představuje to nejcennější. Dlouhodobou a hlubokou tradici naší vzdělanosti. Cyril a Metoděj nebyli jen náboženští misionáři, oni byli tvůrci slovanského písemnictví, které se šířilo z Moravy do dalších slovanských zemí. Do Čech, na Krakovsko, do Bulharska, Chorvatska a na Rus. A že pocházeli z východu? Pocházeli z Řecka, kde tehdy žila i početná slovanská komunita. A prostředí raně středověké Byzance, dědice řecké a římské kultury bylo prostě vzdělanější než tehdejší Východofrancká říše, tehdy ještě poměrně barbarská. Takže o nějaké východní agenty v dnešním slova smyslu opravdu nešlo.

Jan Hus zase symbolizuje významný přínos naší země evropské kulturní tradici a tím je středověká reformace. V 15. století se to ovšem neobešlo bez válečného konfliktu, protože reformace byla tvrdě potlačována a tak došlo k výbuchu. Prostě nová myšlenka musela být probojována husitskými cepy aby byla vůbec prosazena. Podařilo se a řada evropských zemí se touto cestou vydala a čekaly je zámořské objevy, rozvoj průmyslu a cesta k moderní demokracii. My jsme se ovšem z tohoto našeho daru Evropě dlouho netěšili. Přišla Bílá hora a po ní protireformace, germanizace, inkvizice, pálení knih a domnělých čarodějnic. A tak jsme vše doháněli v 18. i 19. století národním obrozením. Bohudíky se to podařilo.

Jiří Pondělíček