Zhruba od poloviny minulého desetiletí zesílily beztak již značné snahy revidovat základní data a souvislosti novodobých dějin počínaje počátkem tzv. krátkého hobsbawmovského 20. století (1917–1991). Je zajímavé sledovat je v širším kontextu a zkoumat jejich prezentistické kořeny sloužící pro účely, někdy i pouhé rozmary této chvíle a určitých vrstev společnosti naší neoliberální současnosti.

Asi nejdiskutovanějšími problémy naší současnosti jsou dva problémové okruhy: druhý odboj a jeho vyznění a komunistická otázka. Vlastní okruh potom tvoří památníkové kulturní dědictví. Více než historistické jsou to ale ideologické nesoulady, které tvoří jejich hlavní pohonnou látku. Aktualizační složku dodává otázka vhodného poměru k největšímu slovanskému a evropskému státu naší současnosti – Ruské federaci. Tato všednodenní próza, která již pět let sužuje náš veřejný prostor, činí z těchto témat propletenec až džunglový.

Společným jmenovatelem těchto destruktivních tendencí je snaha o zatemňování a potlačování spolehlivě prověřených fakt a souvislostí. Komunismus je v jejich světle vnímán svým stalinistickým prizmatem jako ideologie nikoliv rozporná, ale naopak a priori zločinná a zrůdná. Naopak světlo objektivní vědecké pravdy je tu vnímáno – ve smyslu snad alternativy – v pozdním kapitalismu. Obdobně je osvojována i realita putinské Ruské federace. Objevují se proto nejnesmyslnější kombinace a závěry. Ve vysílání České televize zjistíte, že připomíná–li si Moskva svůj nesmrtelný pluk, je to kříšení odedávného militarismu a údajně iracionálního kultu ozbrojených sil tohoto státu. Příbuzně je vnímána či vykládána i současnost jižního souseda Ruské federace, Číny. Naopak je snaha nastolovat alternativu v podobě nedávných i současných Spojených států amerických. Bez větší námahy zjistíme, že tyto výroky se líhnou právě z tohoto prostředí.

Nejžhavějším tématem je v české společnosti konec druhé světové války. Snaha určitých sil překreslit historickou paměť je tu zvláště patrná právě tak jako její vazba na aktuální politickou situaci. Dostáváme se tak na půdu reality opravdu virtuální. Zjišťujeme, že Rusové v naší minulosti páchali jednu nectnost, nezřídka zločin, za druhou. Netýká se to výlučně minulosti; zatím nedoložené zvěsti o ruském snad vládním agentovi vyzbrojeném ricinovým jedem, jsou momentálně nejžhavější současností. A tak se dozvídáme, že Rudá armáda Prahu neosvobodila, ale dorazila do již osvobozeného města, že tam, kam vkročila noha ruského vojáka rozmanitých národností Sovětského svazu, zpravidla Rusa, následoval zločin či drobnější krádež a v podtextu těchto chorobných sdělení (slovo informace si tyto poněkud bájivé zvěsti nezaslouží) se rýsuje představa ruské velmoci jako symbolu démonizovaného zla.

Věcné rozbory významných českých historiků naší současnosti Rychlíka, Tůmy, Stehlíka jako by nebyly mediálně publikované. Rozmělňovací snahy, charakteristické pro neoliberalistický diskurs, jasná fakta znepřehledňují a parazitováním na vlastenectví a hrdinství našich předků dospívají k faktově nestvůrným obrazům. Smutným svědectvím těchto manipulačních technik jsou výplody – či spíše zplody – mediálních aktivit tří pražských komunálních politiků primátora Hřiba, dejvického starosty Koláře a vůbec nejordinérnějšího z nich řeporyjského starosty Novotného, který své politické straně dělá ostudu, kdekoliv se objeví. Vrcholem je pamětní deska tzv. vlasovcům z Buňačenkovy divize tzv. Ruské osvobozenecké armády, jejíž příslušníci se účastnili mj. po boku německých jednotek potlačování varšavského povstání v létě 1944.

Samostatnou kapitolou zůstává odkaz spoluzakladatele republiky a vůdce politického i ideového našeho druhého odboje prezidenta Budovatele prof. dr. Edvarda Beneše. Dřívější zlobné invektivy a zlomyslné komolení jeho pohnutého a nakonec i tragického života dnes ustupuje posupnému mlčení. Muž, jehož jméno má pro význam našeho odboje i závěr druhé světové války stejný význam jako Roosevelt pro Američany, Churchill pro obyvatele Spojeného království či Jihoslovany Josip Broz–Tito stále nenalézá ve své zemi to místo a význam, jež mu poprávu přísluší.

Často nemáme co do činění s čistými lžemi, ale naopak s různě sešrotovanými směskami lží, polopravd a nedoložených zvěstí či pověstí. Ani pohnutky těchto chorobných bardů naší současnosti však nemusí být nutně motivačně prvořadě zkreslující: naopak spíše obrážejí často tragickou úroveň polistopadové vzdělanosti s jejím sice bezděčným, ale nepopiratelným kultem faktické adorace populačního podprůměru (tzv. masifikace vzdělávacích systémů). Rodinné mytologie pak dotvářejí zbytek deformací, jež zaneřáďují podstatnou část našich médií. Výsledky jsou kormutlivé: hloupne velmi podstatná část společnosti.

Pátráme–li po jejich původu, najdeme prapůvodní zdroje této autoinfantilizace naší společnosti hluboko v předminulém století v propagandě metternichovského absolutismu a jejích potomcích – bulvárním tisku všeho druhu, úsilí stříbrňáckého tisku i vynalézavé goebbelsovské či stalinistické propagandě. Nejsme v tomto ohledu výjimkou: neoliberalistický diskurz je všeobecně rozšířen v životě současné globální společnosti.

Uvedené souvislosti a data ovšem nemohou změnit nic na širokém záběru komunistického i socialistického hnutí a na současné tváři Ruské federace i jejích novodobých dějin. Podobně jako ekologistické mytologizace nemohou výrazněji devalvovat vědecký přínos této vědy nikoliv jen ve světě flory a fauny i mikrobiomů, které činí náš život přímou součástí přírody více, než sami tušíme a připouštíme. Adolfa Hitlera a země Osy porazila antifašistická koalice, jejíž jméno je uchováno v nerozšířenější organizaci naší planety – Organizaci Spojených národů. A také v obětech Rudé armády, které se rozhodující měrou podepsaly na záchraně naší země. Budoucnost světového lidstva je stále určována všelidskými hodnotami, které před více než tři čtvrtě stoletím stály u jejího zrodu. Jsou to hodnoty masarykovské demokracie humanitní – věcnost, střízlivost, humanismus, demokracie, k nimž přibyl i svět ekologie a etologie.

Svorníkem tohoto úsilí je historická paměť. Je to pohyblivá struktura výchozích hodnot a tradic, jež stojí na prvním místě v tradicích rodinných, regionálních, národních, civilizačních i všelidských a zakládají tak pestrou rozmanitost života vyspělé společnosti naší doby i života našich potomků. Nepromrhejme tento základ našeho kulturního dědictví.