O geopolitické strategii Západu

Michail Chazin 12.04.2021

Poslední dobou jsem toho dost napsal o řízení a vládě a, trochu, o ekonomice – protože většina běžných komentářů je nyní přesunuta do makroekonomických obzorů Fondu Chazina (připomínám, mimochodem, že placené jsou pouze čtyři poslední z nich, zatímco ostatní jsou volně přístupné). Musím ale pár slov říci i o geopolitice, tím spíš, že doslova v těchto dnech vyšel ruský překlad systémově-strategického článku o plánech USA

Co k tomu říci?

Oni přiznali, že zkrátka nemají už zdroje na pokračování staré strategie totální dominance USA. A v této souvislosti se začali velmi vážně zabývat tím, jak lze vše zachovat přesunutím části nákladů na partnery – za podmínky, že převezmou část regionálních pravomocí. Velmi obecně: – nyní se otázka sporů dvou domorodých kmenů nebude řešit ve Washingtonu, ale na úrovni místního náčelníka, uznaného „koncertem mocností“. Otázka je v tom, zda se potom bude toto rozhodnutí projednávat na „koncertu“ (nebo v onom Washingtonu), je zatím ve vzduchu, ale i tak je vše jasné: Pokud se Washingtonu nebude líbit, tak je nevyhnutelná, přinejmenším většina publikací ve „svobodném“ tisku o porušení lidských práv, atd. Z hlediska situace předchozích desetiletí je to významný úspěch. USA přiznaly, že jsou ve světě otázky, které je pro ně lepší neřešit! Slon v ZOO pošel. S hlediska reálnosti je zřejmé, že USA budou v jakémkoli případě prosazovat rozhodnutí, která ony potřebují, ve kterémkoli místě na světě. V tomto smyslu je velkou otázkou, nakolik bude vůbec možné takovou konstrukci realizovat. Mimochodem, text je to konceptuální, a proto jsou výhrady k němu ve věci realizace poněkud předčasné.

Existují otázky týkající se sestavy. Proč je do systému zapojeno Japonsko? Kvůli velikosti ekonomiky? Ovšem, z velké části je takový rozsah spojen s exportem do USA. Pokud se tento export zastaví, tak co bude Japonsko dělat, a zůstane tak velkým lídrem? Analogická je situace s EU, už Trump se svými transakcemi předvedl, jak snadné je rozbít velikost těch či oněch hospodářských systémů. Obecně vzato, zůstávají tu vážné otázky, protože zapojení těch či oněch zemí (regionů) do takového systému dohod se v mnoha směrech opírá o existující systém dělby práce. Ale právě její problémy vedly k tomu, že starý systém – totální dominanci USA – je nutné měnit. Kde jsou záruky toho, že procesy změn nezajdou dále? Nebo, úplně obecně, kde jsou záruky, že se EU zachová v aspoň nějaké podobě? To mi vůbec zřejmé není.

Protože my, na rozdíl od autorů nahoře zmíněného textu, naprosto chápeme, že stávající hospodářský systém se svým systémem dělby práce existovat dál nemůže, tak pro systém dominance USA s dolarem prostě nejsou žádné objektivní předpoklady. Protože slavné regiony (tj. účastníci „koncertu mocností“ v terminologii autorů článku) budou nuceny ve svých zónách zavést vlastní měnové systémy, načež bude vliv USA nejen omezen, ale minimalizován.

O co prakticky jde?

V roce 1944 (kdy byl v polovině světa zaveden dodnes existující Brettonwoodský (BW) systém založený na dominanci dolaru) představoval podíl hospodářství USA na světovém více než 50 %. K momentu začátku ostrého stádia politicko-ekonomické krize v roce 2008 už jen 20 % a dnes ještě méně. A táhnout na sobě celý světový dolarový systém BW nemůže. A tak se objevila myšlenka přemluvit další země světa (Čínu a EU – ještě po 15-18 % světového HDP), aby na sebe vzaly část závazků k podpoře dolarového systému.

To je velmi důležité! Systém je dolarový, a tudíž kontrolu emise drží USA. Ale podporovat jej musí všichni. Dříve stačilo, aby všechny země světa kapitalizovaly svá aktiva v dolarech. Dnes je to málo, protože Spojené státy všechna aktiva silně devalvují kolosální emisí. A tak je nutné se podělit o politickou moc v místech, aby USA přesvědčily nejsilnější ekonomiky světa k přijetí části otázek souvisejících se stabilitou světového měnového systému na sebe. To si ale vyžádá nevyhnutelně emisi na regionální úrovni.

EU to už intenzivně realizuje, stejně jako Čína. Jak jedny, tak druhé zatím zachraňuje vysoký export do USA (který je, koneckonců, podporován emisí dolaru). To ale není nadlouho. A tak je tu otázka: Jestliže region sám tiskne svoji měnu, tak proč by přebíral tu nestabilitu, kterou produkují USA? A politické otázky v místech ti, kteří mají mnoho peněz (ať třeba svých), řeší automaticky. „Přátelé, peníze vám dáme, kupujte našeho spotřebního zboží, kolik chcete, a hotovo! Ale v naší, místní měně!“

V 19. století takové problémy nebyly vůbec, světové hospodářství tenkrát představovalo několik velkých technologických zón, které obchodovaly za zlato a oběh cizí měny v nich se vůbec nepoužíval (v Rusku nebyly ani libry ani dolary, ačkoli sovereigny a zlaté mince jiných zemí se používaly podle váhy). Dnes ale je všechno úplně jinak – ratingování, úvěrování, kapitalizace – jsou věci čistě dolarové! A z toho důvodu dokonce jen pokus o zavedení zmíněného systému povede k intenzivnímu návratu do systému technologických zón předminulého století, jak je popsáno už v roce 2003 v Chazinově a Kobakovově knize „Zánik impéria dolaru a konec Pax Americana“.

Proč to autoři článku nechápou?

To je důsledek úzké specializace. Oni jsou přesvědčeni, že když před ekonomy postaví politický úkol, dostanou technické schéma jeho řešení. To, že takové schéma být nemůže, že je úkol nerealizovatelný, oni sami pochopit nedokážou (nemají ekonomický obzor), ale specialisté na „economics“ sami rovněž nejsou schopni takový úkol zformulovat (dělba práce je vůbec jejich slabinou, protože jsou spíš experty ve financích). A tak vzniká slepá ulička: Závažné geopolitické návrhy, dokonce projednávané na nejvyšší úrovni, se mění ve starou belu.

To, přirozeně, dále snižuje autoritu USA. Co jste to za velmoc, jestliže vytyčujete geopolitické koncepce, zapojujete do nich stoupence, a pak se jich sami vzdáváte? Protože, jak se ukazuje, nejsou realizovatelné! Kde je všestranné propracování tématu ještě před jeho vydáním do veřejného prostoru? Zmíněný článek – to je skutečně vypuštění koncepce do veřejného prostoru, ale koncepce je nejen syrová, ale z hlediska moderní vědy není ani realizovatelná. Jiná věc je, že nositelé moderní ekonomické vědy v USA prostě dnes nejsou, ale v rámci velké politiky to neomlouvá. Ne – připravujte, rozvíjejte, koneckonců, kupujte. Pokud to neumíte – tak buďte zticha.

Neštěstí je v tom, že v politice v podmínkách krize lídr mlčet nemůže. USA musí něco předložit, a tak to předkládají. A autoři této koncepce zkrátka nechápou, co dělají, protože moderní ekonomická expertiza v USA už není… Zaostali, přičemž v jistém smyslu beznadějně, protože na obnovu ekonomické vědy je třeba přinejmenším několika desítek let, zatímco geopolitické mezní termíny projdou v příštích dvou až třech letech, a možná i dříve. Таdy je třeba se zakuklovat, obnovovat reprodukční kontury, a připravit se na přežití krize, která jedenapůlkrát překoná krizi let 1930-32. Místo toho se ale zdroje utrácejí za záchranu systému, který zachránit nelze …

Zdroj: Chazin.ru

Překlad: st.hroch 20210412

outsidermedia.cz